1. ledna 2010

Bouře ve sklenici rajčatové šťávy


Dnes dávali na Vltavě Shakespearovu Bouři.

Aniž bych ve svých osmnácti letech (ano, bylo to ve stejné době a na stejném místě, tedy na hradě Rožmberku, kde jsem držel onu nepovedenou očišťovací kúru) tušil, jak náročná je to hra, jal jsem se ji tehdy s Lenkou překládat z angličtiny. Pan Čása, kastelán a náš bývalý třídní, nám půjčil 2662stránkového Webstera a juchů do toto. Byla to posedlost hnaná tehdy snad i láskou, že jsme překládali každou volnou chvíli, nejen spolu, ale i každý sám, když ten druhý byl zrovna na prohlídce. Psali jsme si významy ještě nepřeložených slovíček tužkou mezi řádky, aby si námi přeložený úsek pak ten druhý mohl rychle přelouskat a popojít zase trochu dál. A mezi ty samé řádky jsme si vkládali i tajná poselství. Bylo to trochu jako sen, náš sen noci svatojanské, strašidelný, ale pohádkový. Bouře v mém jelimánkovském srdci utichly, a tak jsem si je dneska rád připomněl.

Když jsem připravoval studenty k maturitě, kladl jsem zvláštní důraz na příběh Beowulfa, na to, že na začátku, ale i ve většině celého příběhu, je hrdina nejen sebevědomý, ale nadmíru pyšný na svoji výkonnost, „lepšího bys ve světě nenašel“. Ale ke konci příběhu a v dalších postavách se již objevují křesťanské hodnoty jako je pokora a odpuštění. I Beowulf ztrácí síly jako já teď při hladovce, a na konci umírá (já snad to trýznění střev přežiju) .

Vývojem od sladké msty, kterou zosnuje po celý svůj zralý věk, k odpuštění svým nepřátelům prochází i Prospero. A dokonce dospěje až k odevzdání svých magických schopností a návratu k ubohému lidskému stáří. Hezká je myšlenka Stephena Greenblatta, že těmi magickými schopnostmi myslel Shakespeare na sebe, protože jako dramatik měl neuvěřitelnou moc hýbat osudem svých postav (a dokonce probouzet z mrtvých dávné historické i mytické hrdiny), a hrou Bouře se vlastně loučil se svou plodnou kariérou (napsal pak ještě tři hry, ale už ne sám a už ne s takovou energií jako předtím).

Není nad to, slyšet následující pasáže z úst Borise Rösnera (to ještě nevěděl, že dva roky po natáčení onemocní rakovinou plic a další dva roky na to nemoci podlehne):

Kouzlo mé se rozlomilo,
a tak všechno, co mi zbylo
je má slabost.

Pak se vrátím do Milána
a každá moje třetí myšlenka
se bude týkat smrti.

Vyslyšte mou vroucí žádost –
duchy nemám, kdo z vás ví,
jak mne zbavit zoufalství,
pokornými modlitbami
odpuštění, milost dá mi.
Když odpustíte mi, já vím,
že zbavíte se vlastních vin.

Žádné komentáře: