14. února 2009

Láska dvou divochů na poušti

Dnes jsem se rozepsal na blogu KZK o svátku Sv. Valentýna.

Pohnula mě k tomu včerejší četba. Od svých jinošských let nosím v hlavě úctu k François-Renému ze Chateaubriand. „Být Chateaubriandem nebo ničím,“ poznamenal si mladý Victor Hugo do deníčku. Sháněl jsem dlouho jeho Atalu v překladu Josefa Jungmanna a sehnal jsem jen Miltonův Ztracený ráj. Nedávno jsem ale koupil ony Vybrané spisy, z nichž jsem tu už psal o šachu, a teď jsem si před svátkem zamilovaných našel čas i na pokračování.

„Člověk obývá s plným srdcem prázdný svět,“ psal prý francouzský vikomt ve svém spisu Duch křesťanství, který je v češtině nedostupný. Jsou z něj vytrženy jen dvě prózy, které Chateaubriandovi přinesly slávu: Atala a René. Že se Jungmann „ neostýchal tím neposledním kvítkem literatury francouzské náši českou zahrádku okrásiti“ (1805) pár let po francouzském vydání (1801), je obdivuhodné, ovšem ještě obdivuhodnější je překlad sám. Jungmannovy vysvětlivky slov „pozatmělejších“ nám dnes občas mohou přijít legrační, protože mnohdy známe lépe právě to slovo, které je použito v textu (např. „vteklo dýku“ je vysvětleno jako „vbodlo tulich“, slovo „ples“ jako „křepčení nohama i rukama“).

Znaje děj, představoval jsem si, že to bude otřepaná obhajoba křesťanství, která pro dnešního člověka vyzní staromilsky a naivně, takže je dobře, že už se dneska Atala ani neučí, tak maximálně spolu s Jungmannem, víc se češtinář asi nerozpovídá, má přece před sebou ještě všechny ty fáze národního obrození a musí je stihnout, než bude zvonit. Apologii Kristova učení pro moderní věk napsal dle mého soudu nejlíp G.K. Chesterton ve své Ortodoxii.

S takovým očekáváním jsem se včera odpoledne pustil do Lásky dvou divochů na poušti. Opravdu to dlouho vypadalo, že křesťanství se tu zúží do obhajoby panenskosti a čistoty. Ale pak přišlo rozuzlení a zřejmě i důvod, proč se novelka stala tak populární. Atala se se svým jinověrným milencem (sama mu říká Jungmannovou češtinou „mrzký modloslužebník“) dostane k poustevníkovi, který nejenže odhalí Atalin pravý původ, ale také pronese řeč, která má milencům umožnit milostné splynutí.

„Dcero má!“ vešel poustenník do řeči, „bolest mámí tebe. Ten výstupek náruživosti, do kterého se podáváš, málo kdy pravý jest: ten ani v přirozenosti není, a jest proto méně hoden trestu před Bohem, že raději omyl ducha, nežli zlobu srdce zjevuje. Mělas varovati se zámezností, nehodných celosti tvé. Ale milé dítě! tvá obraznost klopotná přílišně zarmoutila tebe nad slibem tvým. Náboženství pravé nežádá obětí větších nad lidské. Jeho pravé city, jeho mírné ctnosti předčí daleko city výskočné a ctnosti přepiaté domnělého hrdinství. Kdybys byla klesla, i nu! ubohá ovečko zbloudilá! dobrý pastýř by hledal tebe, a přivedl opět ku stádu. Pokladové želu byli otevříni tobě; potoků krve potřeba jest k smazání chyb před lidem; Bohu na jediné slze dosti. Upokoj se, má milá dcero! tvůj stav žádá poklidu; utecme se k Bohu, on léčí každé rány služebníků svých. Jestli to vůle jeho, jakcž se naději, že jest, aby jsi vyšla z té nemoci, vyučím tebe pravdě, a zproštěna budeš slibu svého před Bohem a konati dny své u mne, se Šaktou manželem svým.“

Na tělesné splynutí dvou zamilovaných duší je ale pozdě, Atala se otrávila. Poustevník pak mluví nad umírající se stejnou nadějí jako v první řeči, komu to stojí za přečtení, dám to sem, abych neodradil čtenáře, co mají rádi krátké články. Nicméně poustevníkovo doznání, že i on smyslně miloval je natolik milé, že ho sem dát musím:

I já, dcero má! znal jsem bouři srdce; hlava ta nebyla vždycky plechatá, ani prsy ty tak poklidné vždycky, jako se zdají tobě tento den. Věř mně zkušenému: kdyby člověk stálý v náklonnostech svých neustavně nalézal, čím by zbuzován byl cit jeho, jsa obnoven stále; mimo pochybu, samota a milost vrovnaly by Bohu jej samému; nebo to jsou ty dvě potěchy věčné Svrchovaného. Ale duše člověka ustává a nikdy nemiluje dlouho téhož samého předmětu ouplně. Vždy jsou dvě stránečky, kterými dvě srdce netýkají se sebe, a ty stránečky učiniti mohou život dosti nesnesitedlný.

A ještě snad tenhle flák romantiky:

Kdyby člověk některý se vrátil na světlo několik let po smrti své, pochybuji, aby uvidín byl s radostí od samých těch, kteří prolili slzí nejvíce na památku jeho; tak brzo člověk v nové přechází spolky! tak snadno na se béře jiné navyklosti! tak přirozená jest jemu nestálost! takou maličkostí jest život náš, i ve srdci přátel!

A tak jsem oslavil pátek třináctýho.

13. února 2009

-123 min.



Měli jste vidět minuty, když přijely do Orfea! Hledali (ti kluci), kde je v sále největší ozvěna, bloumali po parketách a co metr tleskali. Pak našli dvě epicentra a dávali si echa. Večeři snědli lžičkou a vůbec se ukázali jako pohodový lidi. Hudebně je o pár mílí dál posunul i skvělej bubeník Miloš Dvořáček, kterej už v Kadani byl s Vladimírem Václavkem. Ulovili jsme si s Věruškou jednu otlučenou paličku do sbírky.


A Zdeněk Bína si vyfotil strop Orfea a dal si ho jako pozadí na screen svýho telefonu.


11. února 2009

Po šedesátce

Kdyby před dvěma dny neumřel, bylo by mu dnes 92 let. Litevský básník Kazys Bradūnas si moc času ve svý rodný zemi neužil, po sovětský okupaci v roce 1944 emigroval a žil převážně v USA. Nicméně se v roce 1995 vrátil a dožil ve Vilně.

Mám Litvu moc rád, byli jsme tam s Arabem před lety stopem v Kovně a Klajpedě a příjemně nás tam překvapili. Když mi maminka v Lounech nalije nějakej ten špiritus, což poslední dobou dělá ráda, tak jedině do osminky, kterou jsem jí přivezl z Litvy.

Kdyby byl tušil, že se dožije tak požehnaného stáří, možná by Kazys Bradūnas tuhle básničku ještě o pár let odložil, ale vlastně je aktuální za každého věku. Je to volný přebásnění z angličtiny, litevštinu jsem nestačil vstřebat. Dal jsem tomu formu takový rýmovaný modlitby. (anglickej překlad najdete zde).


Po šedesáti letech na zemi
kdy už jsem byl, jak zdá se mi,
skřivanem, ale i tvrdou skalou,
stromem i peckou zcela malou,
krajícem chleba, zrnkem mořské soli,
pořád se raduji a pořád stejně bolí,
když vidím planout oheň a mizet jeho dým,
a pořád stejně věřím, že nikdy nezmizím,
že převtělím se v stín.

Na hrobě milenců

Věrušce

Na hrobě milenců rostou ostálky
a jejich láska se nese do dálky.
Na hrobě milenců rostou sporýše
a jejich láska se šplhá do výše.
Na hrobě milenců rostou tulipány
a jejich láska překračuje plány.
Na hrobě milenců rostou rudbekie,
jsou mrtvi, ale jejich láska žije.

Střelec ve znamení Vodnáře


Včerejší vyhlášení ceny Sagittarius spolu s předáním prvního okřídleného střelce (z mých prašivých rukou) bylo originálnější, než jsme čekali a plánovali. Vítěz 0. ročníku - kapela Limbo - se dostavila v torzovitém stavu. Kontrabasista a hlavně řidič kapely Taras Vološčuk zůstal zatarasený v Mnichově na letišti, kde mu kvůli sněhu zrušili let. Bez basy by Limbo nebylo celé a bez řidiče by se ani nedostalo do Kadaně. Co teď? Jsou tři hodiny, v sedm začíná slavnostní večer v Kadani, na který se chystá celá místní smetánka, a Pavel Hrubý je v Plzni, ostatní v Praze, všichni bez řidičáku. Žhavení mobilních telefonů přineslo plody. Tomáš Reindl, který v Kadani zazářil v prosinci se Shahabem Toulouie, měl čas a auto, a tak přivezl Pavla Hrubého a vytvořili spolu na podiu kadaňské Střelnice skvělou marmeládu. Přestože se se Tomáš ocitl pro tento večer v Limbu, hrálo mu to skvěle a ani divákům nedali tito dva muzikanti usnout. Byl to unikátní zážitek a ta nejlepší sudička, která mohla stát u zrodu nového hudebního cyklu.


Pavel Hrubý řekl, že si Sagittaria váží víc, než kdyby dostal Anděla, na nějž byl minulý rok nominován! A pak řekl něco, co stojí za přepsání: „Já se celý život snažím vyhnout slávě! A představte si, že i když pro to téměř nic nedělám, zatím mi to vychází.“ Obecenstvo se rozesmálo, ale když jsme pak slyšeli Pavla v akci, došlo nám, že si Pavel nedělal legraci.



9. února 2009

Kojencovo naučení

Je zvykem slýchat naučení otců a dědů svým potomkům, naučení moudrých starců novým generacím. Od kojence by se asi člověk nic kromě ssavého reflexu nenaučil. Před čtyřmi sty lety se však v jednom anglickém hrabství narodil John Suckling, který, jak mu předurčilo jeho jméno, zůstal Kojencem celý život. A je to život jako zkrácená učebnice dějepisu. Bojoval pod Gustavem Adolfem v bitvě u Breitenfeldu za třicetileté války. V roce 1640 byl u zrodu anglické revoluce jako člen Dlouhého parlamentu. Musel však prchnout z Anglie, až se nakonec dostal do rukou španělské inkvizici. Jak skončil, se neví přesně.

Jedna Sucklingova báseň je v těchto dnech aktuálně poučná pro jednoho kamaráda, co marně bojuje s marnou láskou. Je to jeden z mála mejch kamarádů, co zná některý moje vlastní básničky nazpaměť (na rozdíl ode mě) a jemu teď tedy věnuju překlad části té básničky, protože jejímu konci nerozumím přesně a nechci si vymejšlet. Ten fragment ale jistě stačí:

Nebudu milovat už ani o minutu víc!
Přísahám, ani o minutu! Vzdech, slzy, nic
už ti nevěnuju, pohled ani kousek slova.
I kdybys nakrásně si chtěla začít znova,
už na tě nepomyslím, budeš pro mě vzduch,
hřích mládí prokletý nebo promlčený dluh.

A kvůli tobě pro mě to, co zve se pyšně ženou,
je míň než duch procházející tlustou stěnou.

8. února 2009

Krize vesmíru

Potěšil mě nový Respekt. Jsou tam dva dlouhý rozhovory s předními účastníky Kirwitzerových dní. První je se Stanislavem Komárkem a druhý s Janem Paloušem. První je o krizi a druhý o vesmíru. Jen pár krátkých útržků:

SK: Čeho se my bojíme, je difuzní existenciální hrůza, která se nad společností jako celkem vznáší a mimo jiné znamená především strach ze smrti. Jsme samozřejmě konečné bytosti, a proto nám cesty na Kanárské ostrovy či nákup skvělé elektroniky nevydrží dlouho. Tušíme, že konec mnohých z nás nebude snadný a veselý, a vlastně takovéhle obecné představy o špatném konci je to, co nás trápí.

JP: Zajímavé byly rozhovory (se Zdeňkem Neubauerem), které se týkaly Řecka, Platona a jeho dialogů a dalších řeckých filosofů. Během nich jsem si uvědomil, že dnešní zploštění světa je deformace podobná tomu, jak se lidstvo odřezává od vesmíru světelným a radiovým znečištěním.

SK: Pokud se něčeho aktuálně bojím, tak je to vyprázdnění životního smyslu. Zkrátka něco podobného, jako bylo někdejší odcizení průmyslových dělníků, kteří místo toho, aby jako malochalupníci vedli kozu na pastvu či okopávali řepu na poli, tak utahovali jeden typ šroubu v továrním soukolí. Možná se jim vedlo ekonomicky lépe, ale takový omezený život není ničím zvláštní, a skoro se dá říci, že na poli by jim bylo asi skutečně líp.

JP: Vědci by měli být skromnější. Myslím, že si to astronomové uvědomují o něco víc než vědci v jiných vědních oborech. Samozřejmě chceme v kosmu vidět určitý řád, ale daleko méně aspirujeme na to, abychom říkali, že přesně víme, jaký ten řád je.

SK: Současný konzum je něco jako sametové otroctví, a to se nepodařilo faraónům, římským císařům a feudálům raného novověku se všemi dráby dohromady: totiž zapřáhnout člověka tak, jak dosud zapřažen nikdy nebyl.

JP: Někdy zajdu do kostela, ale rozhodně to není každou neděli. V tom jsem hříšný praktikující.

Dalo mi to kopanec, abych se už začal pídit po hostech na 5. ročník Kirwitzerových dní, které letos budou 19. září.