Další den v Padově jsme strávili chozením po pozoru- a paměti-hodnostech a protože jsme chodili bez průvodce, objevovali jsme takové skvosty pro sebe, které až nyní s pomocí internetu mohu pojmenovat. Ranní procházku jsme nasměrovali do dómu, kostela, kterému turisté nevěnují moc pozornosti. Taky jsme tam v tom obrovském prostoru byli sami. Sedli jsme si vepředu do lavic a rozjímali. Zaujala nás sochařská výzdoba presbyteria, taková jakoby ve stylu secese a trochu mi připomněla díla našeho kadaňského mistra Františka Vlčka.
Autorem, jak jsem pak doma zjistil, je jistý Giuliano Vangi, laureát „nobelovy ceny“ za sochařství za rok 2002.
Při svíčce jsme si vzpomněli na svatého Zenona.
Další naše kroky vedly přes celé město do chrámu sv. Antonína Paduánského. Tam se nefotilo, ale když jsem mezi kaplí Černé Madony a chrámovým pokladem (na horní fotografii z wikipedie), kde chovají ostatky sv. Antonína včetně neporušeného jazyka, objevil kapličku s naším Václavem, Vojtěchem a dalšími českými světci, na chvíli jsem foťák tajně vytáhl.
Chrámu sv. Antonína, kterému tady říkají Basilica del Santo, má asi čtyři rajské dvory. Na jednom z nich je velice zajímavá, špatně zachytitelná socha.
Jinak nás překvapilo, že se v křížových chodbách mastí karty o peníze a popíjí víno z plastových lahví. Nicméně, asi to je na Itálii to nejhezčí, že je tam člověk pořád jednou nohou ve středověku.
Z náměstí před chrámem se vstupuje do Oratoře sv. Jiří, kde jsou na stěnách cykly ze života sv. Jiří, sv. Kateřiny a sv. Lucie.
A tak jsme se třeba dověděli, že se svatou Lucii snažili i za pomoci spřežení volů dotáhnout do bordelu, a přesto zůstala stát jako skála.
A takhle vypadalo ve fantazii Altichiera da Zevia lámání svaté Kateřiny v kole:
V Oratoři jsme si koupili lístky do vedlejší školičky (scoletta), kde jsou významná díla renesance, mj. i tři obrazy od Tiziana. Jak už jsme to v Padově jednou zažili, i tentokrát jsme v celé galerii byli úplně sami, navíc jen pod dohledem kamer, v celé budově jinak nebyl ani živáček. A tak jsme v té nádheře vydrželi asi půl hodiny chodit od obrazu k obrazu a pak jen tak sedět na lavicích a užívat si chládku.
Předposlední zastávkou dne byla nejstarší stále fungující botanická zahrada na světě - Orto botanico di Padova. V parném létě tam toho není tolik co k vidění, ale nám se tam stejně moc líbilo.
Věruška dráždila masožravky, očichávala bylinky, snědla několik jahůdek ze záhonku a zapózovala mi na pár fotek.
Úplně poslední zastávkou celodenního putování byl kostel sv. Justýny, kde byl pohřben sv. Lukáš.
Vzpomněli jsme si na našeho Lukáše a tahle fotka je pro něj (připomněla nám Lukyho ex libris).
Po dlouhém dni jsme byli trochu unaveni, ale zároveň natěšeni na den následující.
Žádné komentáře:
Okomentovat