v jakém zde žijem neštěstí.
16. listopadu 2009 jsem šel po Národní. Měl jsem v Café Jericho v Opatovické schůzku s Viktorem Šlajchrtem. Šel jsem tam s předstihem, abych se ještě stavil vedle ve svém oblíbeném antikvariátu. Na Národní ale stála mladá dívka se složkou papíru. Mladý pane, telefonujete na paušál nebo máte kartu? tušil jsem otázku, ale protože mě nic nehonilo, šel jsem středem s odhodláním slečně vysvětlit, že mi nemá co nabídnout, protože radši platím víc, aby byl operátor z čeho živ. Dobrý den, máte pět minut na lidská práva? překvapila mě její otázka. No, pět minut asi lidská práva nespasí, ale byl jsem zvědav, co bude následovat, tak jsem zastavil.
A tak jsem se v předvečer dvacátého výročí studentského protestu stal členem Amnesty International. Lidská práva nespasím, ale i kdybych pomohl jedné jediné ženě od obřízky, bude to za to stát. A budu z toho mít větší radost než z nejvýhodnějšího paušálu.
A tak jsem se v předvečer dvacátého výročí studentského protestu stal členem Amnesty International. Lidská práva nespasím, ale i kdybych pomohl jedné jediné ženě od obřízky, bude to za to stát. A budu z toho mít větší radost než z nejvýhodnějšího paušálu.
Žádné komentáře:
Okomentovat