Přijmeme blba na VPP

Ivan Vyskočil je podle mě pro naši literaturu stejnou osobností jako G. K. Chesterton pro tu anglickou. Naposledy jsme si s Věruškou četli jeho etudu s názvem Blb. Blb v povídce není jen diagnóza, ale především povolání! A velmi důležité povolání, jehož význam jeden z protagonistů, pan Pincl, profesionální blb, shrnuje spolužákovi v hospodě takto:

„Je to vlastně otázka černá-bílá. Nebýt té černé na konci, nebylo by té bílé na začátku. Bílá by ztratila své postavní a význam. Stala by se z ním možná barva mezi ostatními barvami a nevím, nevím, jakou by jako barva měla šanci třeba proti takové zelené... Ale hlavně by nebyla žádná černobílá řada s těmi šedivými odstíny mezi, rozumíš? Šedivých je vůbec nejvíc. Ale ona každá šedivá ve srovnání s tou konečnou černou není tak docela tmavá, ve srovnání s černou je vlastně pořád ještě hodně bílá, čili může se cítit dobře. V tom je ten fígl, rozumíš? Že ta černá dělá dobře těm šedivým, že šedivé potřebují pro svoji světlost černou. A já ti ručím za to, že tam, kde černá neexistuje, tam že si ji ty šedivé udělají. Pro ten svůj bílý kontrast, rozumíš?... Uvědomil sis někdy, že my k tomu, abychom náležitě prožili svoji poctivost a dobrotu, abychom se, jak se říká, cítili, že k tomu potřebujeme zažít chyceného a odsouzeného darebáka? Jedině ve srovnání s ním vynikne naše poctivost, naše dobré jméno. A jaksi zaniknou, vymizí naše drobné darebačinky, naše šedivost. Protože ve srovnání s ním jsme my vlastně furt bílý! Rozumíš? A tím víc takového darebáka odsuzujeme, tím víc proti němu horlíme a pohoršujeme se, čím je ten skutečný kontrast mezi ním a námi menší. Rozumíš? Děláme úplnou čerň, protože to potřebujeme. A ani si to neuvědomujeme.“

„To je možné, ale já to nedělám,“ řekl pan Lunt rozhodně. „Já jen říkám, že lumpové potřebujou zavřít, až zčernají. A hned! Jaképak mazlení!“
...
„Tak tedy zločince, vrahy, darebáky, fuchtle a podobné máme, v tom jsme saturováni. O to se stará justiční aparát. Ale co v ostatních, neméně důležitých oblastech, jak tam vypadáme? A tady jsme u toho mého jádra, rozumíš?“ A dále pan Pincl vypráví, že v práci sedí spousta zamindrákovaných lidí, kteří potřebují tu černou, aby vynikla jejich šeď. „Blba potřebovali! Blba. Zjevného, úplného blba. Ale ne nějakého obyčejného blba buhví kde a buhví v čem. Takový nezařazený blb moc nepomůže. Možná, že trochu pomůže jako pomyšlení, tak ideálně, ale reálně ne! Ne, ne. Oni potřebovali, abych tak řekl, blba stejného služebního zařazení, blba kolegu...“

A co vy? Máte taky kolegu blba? Jestli ne, přihlásím se klidně do výběrového řízení. Na svém současném pracovišti získávám cenné zkušenosti a další sebedebilizaci se nebráním.