Včera mi zazvonila zvláštní připomínka. Dal jsem si jí tam asi před rokem, když jsem si koupil vysokoškolská skripta bohosloveské fakulty s názvem Fides quaerens intellectum (Víra, jež hledá porozumění). Zněla: Anselm z Canterbury 900 let. Dnes je to tedy 900 let ode dne, kdy zemřel autor výše jmenované knihy Anselm z Canterbury, arcibiskup, který se jako jeden z mála stavěl proti křížovým výpravám.
Vytáhl jsem tedy tu knížku z knihovny a vzal jsem si ji do práce. Dneska jsem potkal kancléře litoměřiské diecéze, jímž je po dr. Mackovi P. Jiří Hladík, rytíř řádu křížovníků s červenou hvězdou, a z rozhovoru s ním jsem si spočítal, že to s církví jde od desíti k pěti, resp. od pěti k nule. V Litoměřicích se prý teď každou neděli konají mše podle tridenstkého ritu, tedy v latině, s knězem otočeným od lidí a hlavně s požehnáním papeže Benedikta. Možná papeži křivdím, má rád kočky, a tak mu nemusí být svododná vůle úplně cizí. Často se vyjadřuje v tom smyslu, že se jen musí dát svoboda staromilským katolíkům. Jenže kam až ta staromilnost půjde? Bojím se, že ne daleko od středověku.
No nic, jsem součástí církve, a tak si pro dnešek jen poplácám záda důtkou z Anselma Canterburského, když už jsem si takhle před osmou v práci udělal čas na četbu:
Až dosud se, Pane, skrýváš mé duši ve svém světle a ve své blaženosti, a proto se má duše potácí ve svých temnotách a ve své bídě. Rozhlíží se, ale nevidí tvou krásu. Naslocuhá, ale neslyší tvůj soulad. Čichá, a necítí tvou vůni. Chutná, nepoznává však tvou chuť. Hmatá, ale necítí tvou hebkost. Máš to v sobě, Pane Bože, svým nevýslovným způsobem, a věcem, jež jsi stvořil, jsi to dal jejich vlastním způsobem, přístupným smyslům. Ale smysly mé duše jsou dávnou nemocí hříchu ztuhlé, strnulé a zanesené.
Anselmovi se v jeho hlavní myšlence nejspíš podobám. Nehledám totiž víru, ale hledám skrze víru. Ale jsem rád, že se mi kněz při mši dívá do očí, přestože chápu důvody, které vedou papeže k pocitu, že je to špatně. To je ale na delší zamyšlení.
Čteme si teď s Věruškou knižně vydaný rozhovor s Janem Sokolem, který by se měl v září zúčastnit Kirwitzerových dnů. Začínal jako zlatnický učeň, později dlouho působil ve Výzkumném ústavu matematických strojů, až se nakonec stal profesionálním teologem. Určitě se ho zeptám, co mu přineslo studium Anselma z Canterbury.
Vytáhl jsem tedy tu knížku z knihovny a vzal jsem si ji do práce. Dneska jsem potkal kancléře litoměřiské diecéze, jímž je po dr. Mackovi P. Jiří Hladík, rytíř řádu křížovníků s červenou hvězdou, a z rozhovoru s ním jsem si spočítal, že to s církví jde od desíti k pěti, resp. od pěti k nule. V Litoměřicích se prý teď každou neděli konají mše podle tridenstkého ritu, tedy v latině, s knězem otočeným od lidí a hlavně s požehnáním papeže Benedikta. Možná papeži křivdím, má rád kočky, a tak mu nemusí být svododná vůle úplně cizí. Často se vyjadřuje v tom smyslu, že se jen musí dát svoboda staromilským katolíkům. Jenže kam až ta staromilnost půjde? Bojím se, že ne daleko od středověku.
No nic, jsem součástí církve, a tak si pro dnešek jen poplácám záda důtkou z Anselma Canterburského, když už jsem si takhle před osmou v práci udělal čas na četbu:
Až dosud se, Pane, skrýváš mé duši ve svém světle a ve své blaženosti, a proto se má duše potácí ve svých temnotách a ve své bídě. Rozhlíží se, ale nevidí tvou krásu. Naslocuhá, ale neslyší tvůj soulad. Čichá, a necítí tvou vůni. Chutná, nepoznává však tvou chuť. Hmatá, ale necítí tvou hebkost. Máš to v sobě, Pane Bože, svým nevýslovným způsobem, a věcem, jež jsi stvořil, jsi to dal jejich vlastním způsobem, přístupným smyslům. Ale smysly mé duše jsou dávnou nemocí hříchu ztuhlé, strnulé a zanesené.
Anselmovi se v jeho hlavní myšlence nejspíš podobám. Nehledám totiž víru, ale hledám skrze víru. Ale jsem rád, že se mi kněz při mši dívá do očí, přestože chápu důvody, které vedou papeže k pocitu, že je to špatně. To je ale na delší zamyšlení.
Čteme si teď s Věruškou knižně vydaný rozhovor s Janem Sokolem, který by se měl v září zúčastnit Kirwitzerových dnů. Začínal jako zlatnický učeň, později dlouho působil ve Výzkumném ústavu matematických strojů, až se nakonec stal profesionálním teologem. Určitě se ho zeptám, co mu přineslo studium Anselma z Canterbury.
2 komentáře:
Proč ty vlastně tak dáš na ty výročí?
Má to asi několik důvodů.
1. Úchylka historika. Nikdy mě moc nebavila chronologie, a tak jsem často učil dějepis podle toho, co se zrovna dalo připoemnout. Od jedný události jsem se odrazil, abych vysvětlil důvody proč se stala a následky, který měla.
2. Mám rád náhodu. Paradoxně mi výročí přinášejí náhodné střípky z historie, díky kulatým výročím narození a úmrtí poznávám lidi, který bych jinak nepoznal, poslechnu si muziku, kterou bych si jinak nepustil a jako v bodu jedna mě tyhle střípky někdy přenesou někam, kde už to s tím původním výročím nesouvisí.
3. Na výročích si člověk uvědomuje plynutí času, jehož nepostižitelnost zajímala filosofy odjakživa. Přestože se dřív výročí víceméně zprofanovala celonárodním slavením ptákovin, nedotklo se to jejich podstaty.
Asi ses ptal proto, že je divný, že jsem si před rokem koupil Anselma a přečetl jsem si ho až v den výročí jeho smrti. Nevím, asi chci dát něčemu nějaký pomyslný řád, kterej ve skutečnosti neexistuje, ale jako jsme si ho udělali kalendářem a hodinkama. Pro soběpsaní je to takovej popud... Někdy až takovej náhodnej, jako když jsem si četl toho Chaplina a po nějakym čase zjistil, že je 120. výročí jeho narození.
Tak snad tolik, a teď jdu napsat o Ivanu Vyskočilovi:-)
Okomentovat