21. dubna 2009

Soběslav rok poté


Před rokem se táta opil naposledy. Nestihli jsme si říct sbohem, ale o to asi nejde. Loučení je vopruz! Ani tenhle víkend jsme nebyli v Soběslavi truchlit.

Když jsme dorazili, šli jsme se projít tam, kde táta kupoval jako kluk rohlíky. Je to cestou na gympl (kterej, ač na o nevypadá, navazuje na tradici gymnázia, co tu založil už Petr Vok), odkud z druhýho patra tátovi vyhodili spolužáci přezůvky z okna.


Pak jsme se stavili v hospodách, kde si začínal jako kluk přivydělávat hraním na harmoniku, a kam nepřestal chodit do smrti. A taky jsme se stavili u kina, kam mě vzal táta poprvý na Vinetoua.


Město zrovna žilo cyklistickým závodem, stihli jsme starší dorost a muže.





Tetě jsme přinesli z cukrárny Mozartovy koule a tátovi jsme pak na hrobeček přinesli macešky v květináči. Teta ještě našla takovou hezkou umělou kytku na hřbitovním kompostu, a tak jsme vtipkovali, že by se táta nezlobil, protože si celej život schovával zbytečnosti a nic nevyhodil, dokud se to úplně nerozpadlo. Já jsem si zase ráno vzal jednu děravou ponožku, taky trochu jako vzpomínku.

Sóběslav, Sóběslav, překrásné město, neplač holka nenaříkej, moje nevěsto, zpívával nám táta ve škodovce cestou z Kadaně na jih. A nás nikdy nenapadlo, že by se to mohlo zpívat o Boleslavi. Ani teď ne.







Žádné komentáře: