Chtěl jsem oživit literární klub tím, že občas někdo přijede s autorským čtením. Protože mi na to nezbývá čas, přehodil jsem tuhle starost na knihovnu. Kdybych měl někoho pozvat z voleje, byl by to Roman Szpuk. Přečetl jsem si s ním rozhovor v literárním obtýdeníku Tvar a získal si mě. Myslel jsem, že zůstal v severních Čechách, ale dnes je to Vimperák. Tohle je odpověď na otázku Svatavy Antošové, která zněla:
O básnících obecně se teď stále častěji říká, že je jich víc než čtenářů básní. Taky si myslíš, že verše píše kdekdo, zatímco potřebu číst je nemá už skoro nikdo?
Ano, ale vadí to?
Řadě autorů určitě. Ať otevřeš jakýkoliv literární časopis, neustále si na to někdo stěžuje.
Mě to dřív taky trápilo, ale pak jsem zjistil, že ani na pískovišti si děti navzájem neobdivují své hrady z písku a bábovičky. Leda že by měly chuť je druhému rozdupat. I to je poezie, ta destrukce. Pak jsou tu ovšem kritikové, kteří se snaží být v obraze, aby ze sebe mohli dělat znalce. Hledají zašifrovaná svědectví, která do poezie nikdo nevkládal. A také existuje jistý snobský zájem o básníka. Pozvánek na autorská čtení je poslední dobou víc a vic. Nejde ale o to, co básník čte. Spíš o příležitost vidět toho exota, jak mele nějaké nesmysly, kterým vůbec nerozumím. Levná zábava, jakési placebo kulturního vyžití. Na tohle reaguje každý básník jinak. Někoho se to dotýká, jiný se začne smát. A směje se pak i vlastním snahám proniknout hluboko na cestě verbálního dobývání světa. Vzpomínám si na jedno čtení v Obratníku. Chechtal jsem se u stolu jak blázen, pak jsem si odběhl na pódium, zakrákoral pár rozervaných a drásavých výpovědi plných zoufalství a vrátil se ke stolu, abych se zase chechtal a o překot pil.
O básnících obecně se teď stále častěji říká, že je jich víc než čtenářů básní. Taky si myslíš, že verše píše kdekdo, zatímco potřebu číst je nemá už skoro nikdo?
Ano, ale vadí to?
Řadě autorů určitě. Ať otevřeš jakýkoliv literární časopis, neustále si na to někdo stěžuje.
Mě to dřív taky trápilo, ale pak jsem zjistil, že ani na pískovišti si děti navzájem neobdivují své hrady z písku a bábovičky. Leda že by měly chuť je druhému rozdupat. I to je poezie, ta destrukce. Pak jsou tu ovšem kritikové, kteří se snaží být v obraze, aby ze sebe mohli dělat znalce. Hledají zašifrovaná svědectví, která do poezie nikdo nevkládal. A také existuje jistý snobský zájem o básníka. Pozvánek na autorská čtení je poslední dobou víc a vic. Nejde ale o to, co básník čte. Spíš o příležitost vidět toho exota, jak mele nějaké nesmysly, kterým vůbec nerozumím. Levná zábava, jakési placebo kulturního vyžití. Na tohle reaguje každý básník jinak. Někoho se to dotýká, jiný se začne smát. A směje se pak i vlastním snahám proniknout hluboko na cestě verbálního dobývání světa. Vzpomínám si na jedno čtení v Obratníku. Chechtal jsem se u stolu jak blázen, pak jsem si odběhl na pódium, zakrákoral pár rozervaných a drásavých výpovědi plných zoufalství a vrátil se ke stolu, abych se zase chechtal a o překot pil.
Žádné komentáře:
Okomentovat