Školy se občas jmenují po různejch osobnostech, někdy po těch, co se v nich vzdělali a někam to dotáhli, někdy po těch, co v nich učili a v jistejch kruzích něco znamenali, někdy po těch, jejichž jména nám už znějí jako slova mír či republika (při vší úctě k J.A.K. a T.G.M.).
V roce 1985 jsem přešel z 5. základní školy, co byla na sídlišti D, na 2. základní školu v Kadani, která se skvěla nad sídlištěm A. Číslice a písmena ovládaly socialistický plány a i já jsem byl jedním z čísel materiálních statistik. Ne, nejsme na tom dneska líp (nehodlám si vylejvat vztek na komanče jako v mym článku na blogu KZK), zase se vrací doba, kdy jsou lidi spíš svejma rodnejma, studentskejma a občanskejma číslama než lidma, studentama a občanama.
O to víc mě těší, že se blíží den, kdy děti, co ještě dneska chodí na 2. základní školu, budou chodit na Základní školu Rudolfa Koblice. Ano, budou mezi jejich babičkama pamětnice, kterejm to bude proti srsti, protože pojmenovávat školy po trampech nebývalo zvykem. Kéž by se ale děti někdy doslechly, co krásy a naděje je v tulácký duši. Takový duše se už dneska nenosej. Ruda by asi nechtěl, aby se po něm jmenovala škola nebo ulice, on sám nebyl nikdy ctižádostivej, ale myslím, že by mu nevadilo, že mu tu čest projevili jiný.
Až se mě moje dcera nebo můj syn zeptá, kam jsem chodil do školy, řeknu, že jsem chodil do školy Rudy Koblice. Nebudu lhát. Byla to škola, kterou mi nikdo jinej nemohl dát.
A jestli děti chcete aspoň základní znalosti o tom, kdo to ten Ruda Koblic byl, krásné shrnutí mi napsal Jiří Navrátil za moje vzpomínky.
V roce 1985 jsem přešel z 5. základní školy, co byla na sídlišti D, na 2. základní školu v Kadani, která se skvěla nad sídlištěm A. Číslice a písmena ovládaly socialistický plány a i já jsem byl jedním z čísel materiálních statistik. Ne, nejsme na tom dneska líp (nehodlám si vylejvat vztek na komanče jako v mym článku na blogu KZK), zase se vrací doba, kdy jsou lidi spíš svejma rodnejma, studentskejma a občanskejma číslama než lidma, studentama a občanama.
O to víc mě těší, že se blíží den, kdy děti, co ještě dneska chodí na 2. základní školu, budou chodit na Základní školu Rudolfa Koblice. Ano, budou mezi jejich babičkama pamětnice, kterejm to bude proti srsti, protože pojmenovávat školy po trampech nebývalo zvykem. Kéž by se ale děti někdy doslechly, co krásy a naděje je v tulácký duši. Takový duše se už dneska nenosej. Ruda by asi nechtěl, aby se po něm jmenovala škola nebo ulice, on sám nebyl nikdy ctižádostivej, ale myslím, že by mu nevadilo, že mu tu čest projevili jiný.
Až se mě moje dcera nebo můj syn zeptá, kam jsem chodil do školy, řeknu, že jsem chodil do školy Rudy Koblice. Nebudu lhát. Byla to škola, kterou mi nikdo jinej nemohl dát.
A jestli děti chcete aspoň základní znalosti o tom, kdo to ten Ruda Koblic byl, krásné shrnutí mi napsal Jiří Navrátil za moje vzpomínky.
Žádné komentáře:
Okomentovat