V Britském muzeu

Literární skupina imagistů vznikla tak, že se sešli Ezra Pound, jeho kamarádka z Pensylvánie Hidla Doolittle a Richard Aldington v nějakym londýnskym lokálu a začali spolu debatovat o poezii. H.D. s Richardem pak četli řecký verše v Britskym muzeu tak pilně, až se nakonec vzali. K imagistům se řadí i Amy Lowell, která napsala poému Can Grande´s Castle (kterou podle korespondence Aldington četl ve vlaku). A tak jsem dneska pátral a nevypátral, jaký pozadí by mohla mít báseň V Britském muzeu od Richarda Aldingtona.

Chybí mi souvislosti, a tak mám dost svobody na to, abych si domyslel, že ten Can Grandeho hrad byl hrad Soave, kterej nechal Can Grande obehnat majestátnými hradbami a kde jsme s Věruškou v létě byli. A že tu bowli, kterou právě pijeme, a kterou jsme si udělali z vína, pěstovaného v tom kraji, pil i Richard Aldington, když skládal tuhle básničku. Dneska je to 250 let, co bylo Britské muzeum otevřeno veřejnosti. (originál zde)

Otáčím stránku a čtu:
„Sním o neslyšných básních, kde se rým
klade za rým tiše jako veslo krájí vlny.“
Ten těžký zatuchlý vzduch, černé stoly,
skloněné hlavy a šustivé zvuky
v tom velkém dómu
zanikají…
A
slunce visí na kobaltově modrém nebi,
loď je unášena větrem na mělčinu,
ryby se smršťují jako okrové stíny v rozčeřených mořských řasách,
oleandrům opadávají okvětní lístky na trávník
a mělčina se topí a víří a hvízdá
kolem trosek cimbuří Can Grandeho hradu…