Bouvard a Pécuchet se pustili do zemědělství. Jak by taky ne, když má Bouvard o něm knížku, a co taky na statku uprostřed polností dělat jinýho. Schválně jsem si tu kapitolu přečetl dopředu, abych se pak kochal, jak Dietl s látkou pracoval. Z pokusů-omylů našich dvou písařů vybral opravdu jen torzo, ale zase geniálně.
Pak zkusil to, co mu připadalo vrcholem umění: pěstování melounů.
Tuhle větu zasel scénárista do pařeniště druhého dílu tak umně, že už nepotřeboval dalších plodin (a že jich na stránkách originálu je přibližně stovka), aby ukázal kouzlo agroumění v podání Bouvarda a Pécucheta.
Podněcován Pécuchetem, byl také jako posedlý hnojením.
V originálu se speciálním hnojem a močůvkou, v nichž bylo rozloženo vše, nač Bouvard přišel, hnojilo osení, ale proč by se tak kvalitní kompost nedal použít i na melouny? Dietl projevil to, co pak Evald Schorm v dramatizaci Karamazových, smysl pro stručnost a hutnost. Potlesk! A nakonec to nejlepší z dnešního dílu.
… sleduje své zásady do krajnosti, netrpěl, aby moč přicházela nazmar; zrušil záchody.
Dietl je zrušil taky, ale s dávkou humoru, který přežije věky. Bouvard totiž přenesl kadibudku na místo kompostové jámy, ovšem při přesunu se budka rozpadla, a tak před jámu nechal vztyčit jen dveře v rámu. Vyčetl v zákoníku, že každá toaleta musí být opatřena dveřmi zamykatelnými zvenčí i zevnitř. A to tyto splňovaly. O zadní stěně a bočních stěnách se v zákoníku nepíše ani slovo. Už víte, proč mají nařízení Evropské unie desetitisíce slov? A vsadím se, že Češi si vždycky cestičku najdou.
A když pak Sovák přijde za Horníčkem s tím, že před zraky udivené společnosti, které právě záchod ukázal, má jít vykonat potřebu, Horníček řekne přenádhernou větu: „Když ale já nemám jaksi nutkání.“ A Sovák ho přesto pobízí s tím, že nejde o úkon fyzický, nýbrž osvětový. Kolik filosofických škol strčí tenhle vtip do kapsy!
Pak zkusil to, co mu připadalo vrcholem umění: pěstování melounů.
Tuhle větu zasel scénárista do pařeniště druhého dílu tak umně, že už nepotřeboval dalších plodin (a že jich na stránkách originálu je přibližně stovka), aby ukázal kouzlo agroumění v podání Bouvarda a Pécucheta.
Podněcován Pécuchetem, byl také jako posedlý hnojením.
V originálu se speciálním hnojem a močůvkou, v nichž bylo rozloženo vše, nač Bouvard přišel, hnojilo osení, ale proč by se tak kvalitní kompost nedal použít i na melouny? Dietl projevil to, co pak Evald Schorm v dramatizaci Karamazových, smysl pro stručnost a hutnost. Potlesk! A nakonec to nejlepší z dnešního dílu.
… sleduje své zásady do krajnosti, netrpěl, aby moč přicházela nazmar; zrušil záchody.
Dietl je zrušil taky, ale s dávkou humoru, který přežije věky. Bouvard totiž přenesl kadibudku na místo kompostové jámy, ovšem při přesunu se budka rozpadla, a tak před jámu nechal vztyčit jen dveře v rámu. Vyčetl v zákoníku, že každá toaleta musí být opatřena dveřmi zamykatelnými zvenčí i zevnitř. A to tyto splňovaly. O zadní stěně a bočních stěnách se v zákoníku nepíše ani slovo. Už víte, proč mají nařízení Evropské unie desetitisíce slov? A vsadím se, že Češi si vždycky cestičku najdou.
A když pak Sovák přijde za Horníčkem s tím, že před zraky udivené společnosti, které právě záchod ukázal, má jít vykonat potřebu, Horníček řekne přenádhernou větu: „Když ale já nemám jaksi nutkání.“ A Sovák ho přesto pobízí s tím, že nejde o úkon fyzický, nýbrž osvětový. Kolik filosofických škol strčí tenhle vtip do kapsy!
Žádné komentáře:
Okomentovat