14. listopadu 2008

Absolútna bomba

Konečně jsem nalezl hru, do které jsem se zakousnul jak čtenářsky, tak už i režijně. Ač vyznavač Laplaceovského determinismu (jak jsem se dozvěděl od Věrušky), dám totiž na znamení. Už minulý rok jsem tu leckoho unavoval objevem Petra Karvaše, slovenského dramatika, jehož Jizvu mám v plánu nacvičit, hned jak se vrátí Terezka z Budějic. V Brně jsem si koupil dvě jeho další hry: Antigonu a ty ostatní a Absolútny zákaz, ta je v originále.

Jak se mnozí z vás všimli, místo článku jsem před odjezdem do Brna vyměnil starou anketu o stopování za novou. Opravdu to bylo půl hodiny před odjezdem vlaku a já jsem nevěděl, jakou otázku zvolit, abych neujel (v tématu). Nevím proč mě napadla okna, asi proto, že jsme se o tom s Věruškou bavili, a že se v kuchyni pořád promenáduju večer nahej a záclony nemáme. Když jsem tam zadával odpovědi, vzpomněl jsem si, jak jsem v šestý třídě pozoroval moji první velkou platonickou lásku (budoucí Petiho kolegyni), která už chodila do osmičky, potmě tátovým triedrem. Úplně stejně jako v jednom příběhu z Dekalogu Krzysztofa Kieslowského. Málem mi to ujelo! Lístek jsem si kupoval ve vlaku.

V Brně jsem začal číst Absolútny zákaz a když jsem zjistil, že je to o zákazu vyhlížet z oken bytu, omráčilo mě to. A pohltilo. Už po čtyřiceti stránkách mi bylo jasný, že to chci hrát. Rýsovali se přede mnou kulisy, rekvizity, kostýmy, role a režisérské piruety. Hned jak jsem přijel domů, texty jsem nakopíroval a příští týden to rozjíždíme. Tohle je přesně to, na co jsem čekal. Stále aktuální absurdní drama ze současnosti, který se jinak nehraje (vím jen o rozhlasové úpravě s Božidarou Turzonovovou). Knížka má dataci Jeseň 1966, ale to je na zmatení sovětské cenzury, aby kniha mohla vyjít ještě v roce 1970. Je to totiž jasná narážka na poměry po invazi. Má jen 600 výtlačkov! A není divu, že po vydání měl Karvaš absolútny zákaz publikování až do roku 1990.

Ze hry nebudu nic prozrazovat, ale jak jsem slíbil hercům, přikládám malý slovníček, který by mohl ostatně zajímat i ostatní (děkuji tímto Lence F. za SMS na mé SOS). Prozatím chci hru nacvičit v originále, tak uvidíme, jak nám to půjde.

oblok = okno (ovšem okno je taky okno; bez rozdílu)
chodit po plafóne = chodit po stropě
koťuha, beťár = potměšilec, všemi mastmi mazaný
na vlastné trovy = na vlastní náklady
marí sa mi, že = zdá se mi, že... tuším, že...
zac = logr
chumaji = idioti
ludia čušali = lidi byli ticho
vidíš, čo nám vyparátila = vidíš, co nám udělala
ligoce sa = leskne se
deti sú denglavé = děti jsou nešikovné
ustal si? = unavil ses?
kefy a metly = kartáče a košťata
črepník = květináč
ani = archaicky a v některých nářečích ako = jako

13. listopadu 2008

Filosofie na ďáblově pranýři dějin


Věruška dělá první zkoušku. Z filosofie. Abych ji trochu rozptýlil, dám sem dva citáty. Jeden je z Ďáblova slovníku Ambrose Bierce, který jsem si vzal na cestu do Brna.

Filosofie – systém mnoha cest vedoucích odnikud nikam.

V antikvariátě jsem měl přesto nutkání koupit Heideggerovo Bytí a čas a taky Kurs obecné lingvistiky Ferdinanda de Sausserea, ale stačilo mi přelouskání několika stránek na krámě, abych je zase hodil zpátky do krabice. To samý jsem udělal i s dalšími tituly a postupně jsem otupěl a zahazoval jsem ty knížky téměř mechanicky. Ovšem když jsem sáhl po Hegelově Filosofii umění a náboženství a přečetl si první odstavec, položil jsem ji na tu hromádku básníků, prozaiků a zejména dramatiků vedle na polici. Ta věta na konci prvního odstavce za ty tři kila dolů z portmonky a půl kila navíc do batohu stála, protože napovídá, že autor nebyl mudrc ani mudrlant, ale milovník nezachytitelného moudra. Snad.

Z dějin filosofie se totiž čerpá právě důkaz o nicotnosti této vědy.

Z Mahenova zápisníku VI


Byl jsem v Brně. Byl jsem tam za Mikuláškem a za Mahenem. Spal jsem ve vile Tugendhat a přes den jsem korzoval po Veselé ulici, kde mají skvělej antikvariát.

Tenhle soběpisník měl zpočátku podtitul „režisérský“. Pak jsem pochopil, že je to nafoukanost, s níž bych brzy narazil do drátů vysokýho napětí. Bylo to ovšem myšleno jako narážka na Mahelův Režisérský zápisník, z něhož jsem tu hustě citoval. Nechal jsem si od Mahena podepsat jednu hru, kterou jsem si s mnoha dalšími z Brna přivezl.


Protože jsem po dlouhé době zase pocítil touhu režírovat, tak nebude od věci připomenout si něco z toho, co radí Jiří Mahen.

Pečlivě být na všechno připraven, to je celé tajemství úspěchu v režii. Ať si jenom žádný režisér nemyslí, že obecenstvo nepozná špatné přípravy i kdyby byla zakrývána čímkoliv! Chodí-li po jevišti kompars, který si neustále na př. v historické hře popotahuje kabátce, pozná každý, že to ti lidé dostali nakvap před začátkem hry a že nevědí snad ani dobře, co mají představovat. Vystupují-li na prknech místo sedláků jacísi nalíčení lidé s nakroucenými kníry, pak i o případné hře těchto sedláků mohu mít předem odmítavé mínění. Objeví-li se místo historických klobouků na hlavách vedlejších osob jakési pomačkané věci, které nejsou ani baretem ani kloboukem ani čepicí, možno s klidem čekat i podobné »pomačkané« věci ve vnitřní stavbě celého dramatu. Znovu a znovu být si vědom staré pravdy, kterou nutno opakovat do omrzení: Na jevišti je všechno vidět!

9. listopadu 2008

Navenek pětiletý


„Když jsem se dal k vám, doufal jsem, že poznám šťastný život, ale popravdě řečeno, našel jsem živobytí cikánů, co nemají pevné, stálé místo,“ stěžuje si jeden chlapec v Prologu k jedné z raných komedií dell´arte. Naše kadaňské divadlo Navenek není kočovné, ale kdokoli by do něj vstoupil s očekáváním štěstí spadlého do klína, brzy by zase odešel, protože pevné a stálé místečko je to poslední, co nás spojuje. Orfeum není to, o čem mluvil Archimédes, když chtěl pohnout Zemí. Ovšem včera jsme určitě tu naši matičku mírně vychýlili z dráhy, když jsme v Orfeu oslavili 5 let od zrodu divadla Navenek v katakombách, kde jsme se 5. listopadu 2003 poprvé sešli u kulatého stolu.


Byla chvíle spojená se slzami, kdy jsem se ještě v lounském FRAKu dozvěděl, že divadlo může být stejně důležitý jako rodina. Tehdy to na mě dopadlo silou traverzy z vrcholku mrakodrapu. Uvědomil jsem si, že nejsme instituce, že nejsme jen název, že nejsme jen herci, že nejsme jen ta banda hovad, co se schází, aby se převlíkali do kašpárkovskejch kostýmů. Včerejšek mi to potvrdil a já jsem hrozně rád, že divadlo Navenek žije divoce a bujně jako mangusta v savaně a ne jako slon v zoologický zahradě.