21. srpna 2008

Rudý vetřelec

Ne, nebudu se dál šířit o dnešním výročí, nýbrž přicházím s prvním ze slíbených článků o cestě do Itálie. Byl jsem v Itálii už asi pětkrát a pokaždé mám se začátkem cesty stejnou zkušenost. V Čechách se totiž čas vleče, auta nestaví a člověk má pocit, že nedojede ani na hranice. A to ať jede přes Linec nebo přes Mnichov. Letos jsme si vybrali druhou trasu, nemám totiž moc rád tunely a cesta přes Brennerský průsmyk je na ně poměrně chudá.

Začátek měl tedy podobný průběh i tentokrát. Na Rozvadov jsme vůbec nedojeli, od prvního pana řidiče jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o Rusku, kde byl asi třikrát, většinou na lovu či rybolovu. Třeba by vás mohlo zajímat, že se v severním Rusku dělají pečenáče z mihule říční, která je na našem území vyhynulá (a ta známá potoční je chráněná) . Nebo to, že v lůžkových vlacích je zadarmo horká voda a Rusové si v pyžamech a papučích ve vlaku vaří různá instantní jídla. Jenže po těchto zajímavostech nás pan řidič vyhodil na pro stop naprosto nevhodné pumpě, kde jsme se museli stočit na Horšovský Týn. Tam nás vzal kamióňák a odtud do německého Brodu nad lesy nás vzali dvě germanizované Maďarky. Dál jsme jeli ve starym golfíku s typickým Bavorákem, kterej se pořád zajímal o Landswirtschaft. Ptal se třeba, jestli to u nás taky tak smrdí, protože staženými okýnky do auta proudil neustále zápach čerstvého hnoje. Řekl jsem, že ne, ale že mi to nevadí, že je to přece příroda. „Es ist keine Natur, es ist Scheise!“ ozval se skřehotavý hlásek zpoza volantu.

Dovezl nás před Řezno, tedy na začátek města ve směru, odkud stopujete na druhou stranu, což je pro každého stopaře katastrofa - asi jako stopovat v Plzni na Borech na Vary. Ale nevzdali jsme to a po nějaké chvíli nás odvezl mladý Řezňan na skvělé místo, odkud on sám stopovává do Mnichova. A tak není divu, že jsme za chvíli jeli s podobně vstřícným mladíkem z Ingolstadtu, kde jeho maminka dělá to, co já v Kadani. Jmenoval se Daniel a povídali jsme si mj. i o tom, že Německo a Irsko jsou jediné země, kde je neomezená rychlost na dálnici, o Oktoberfestu, že ho obyčejní Němci nemají moc rádi, o pivu a o tom, že Němci jsou suchaři, ale Daniel doufá, že to mladší generace změní. Jemu se to daří a tak tomu věříme i my (ostatně stejně jako o Češích).

Daniel nás vyhodil na skvělém místě - na pumpě, odkud se dá krásně vyhnout Mnichovu a stopovat rovnou na Rakousko. Říkal, že odtud jezdí hodně aut tím směrem, například Holanďani. Sdělil jsem mu svou zkušenost, že Holanďani v zahraničí nikdy nestaví, a on na to, že to chápe, protože Holanďani jsou technicky nejnemožnější řidiči na světě. V Německu se povídá tenhle vtip:

Co dostaneš, když neuděláš třikrát zkoušku v autoškole?
Přece žlutou espézetku.

Za chvíli opravdu jedeme, ten den už druhým kamionem. Vzal nás něco přes 100km a já vůl se nechal zlákat, že jede až za křižovatku, odkud už to jinam než na Brenner nejde (jinak vždycky stavím na velikém odpočívadle těsně před křižovatkou). Vyhodil nás na pumpě mimo dálnici, kde už se nedalo předpokládat, že by někdo na večer jel odněkud z Rosenheimu do Itálie.

Zachránily nás dvě holky, který začaly německy přemlouvat řidiče okolo, aby nás hodili zpátky na dálnici. A tak se taky stalo! Jugoslávec Zoran Stanojevič nás odvezl na pumpu, na které už bylo sem tam vidět italskou espézetku. Jenže byl večer, setmělo se a moc aut už tu nestavělo. Asi třikrát jsme se prošli po areálu a vybírali místo na spaní, ale pokaždé jsme ještě šli zkusit štěstí. Bylo by to poprvé, co bych nebyl do 24 hodin v Itálii. A to by mě mrzelo. Jako obvykle, když už nás naděje opustila a my se jen všemu šíleně smáli, přišel k nám Švéd a začal se smát s námi. A že má sice plný auto krámů, ale nějak by se to možná dalo přeskládat. Ne možná, určitě, tuhle šanci nepustíme, i kdyby jeden z nás měl sedět v kufru a druhej na střeše. Bylo nám jasný, že jedeme až do Itálie. Třičtvrtě hodiny po půlnoci jsme si ustlali u jezera Lago di Garda.


Tohle jezero (na obrázku od Gustava Klimta), kde už jsem se jednou opaloval (a spálil) s Lenkou, je největší v Itálii a na druhém břehu je Salò, městečko, odkud řídil Mussolini svou loutkovou republiku v závěru války. Naším přechodným domovem bylo pevnostní městečko Peschiera.


Ráno jsem se šel vykoupat a když jsem vylézal na břeh, vylekal mě rak. Věruška se ho nebála a chvíli si s ním hrála, zatímco já jsem fotil. Až teď doma jsem si našel, že jde pravděpodobně o amerického vetřelce z Louisiany, který z Evropy vytlačuje naše domácí raky. Nejsem sice proti radaru, jsem rád, že jsme v jednom táboře se současným světovým hegemonem, ale v některých věcech mi rozpínavost strýčka Sama přijde opravdu trošku bizarní.






Tanky jedou po Praze

Musím se přiznat, že jsem dnes udělal něco, čeho teď lituju. Psal jsem si s jistou Taťánou ze sibiřského Ťumenu, protože jsem potřeboval pomoct s pochopením jedné ruské básničky (to je moje běžná překladatelská praxe a bez icq bych se při překládání z jiných jazyků než z angličtiny neobešel). A protože je dnes to výročí, poslal jsem jí odkaz na Krylova Bratříčka. Urazil jsem tak její city, pořád se ptala, proč je pro nás tak důležité připomínat tuhle křivdu, když už je to tak dávno. Snažil jsem se jí to vysvětlit, vždyť jsem předtím psal, že bych se sám rád na Sibiř podíval a projel se transsibiřskou magistrálou, která staví i v jejím městě, ale myslím, že to bylo marné, protože jsem rozladil jednu důležitou strunu a akord (čili souznění) už jsem tím pádem vyloudit nedokázal.

Omlouvám se tedy Taťáně, která se narodila až pět let po okupaci, ale nejen jí. Omlouvám se všem Rusům, kteří za nic nemohou, kteří si nikdy nemysleli nic špatného o Čechoslovácích, Gruzíncích a o komkoli jiném a jen se vezli v tom vlaku, v němž byl nejkrutějším mašinfírou právě jeden Gruzínec a pár dalších jedinců ovládajících ve své době miliony. Nejsme jako národ o nic lepší než vy, jen jsme (naštěstí pro svět) neměli nikdy impérium.

Taťána mi pomohla s pochopením básničky od Jevgenije Jevtušenka, která se jmenuje Tanky jedou po Praze a z níž jsem se pro neschopnost odhodlal přeložit jen poslední sloku, která snad osvětlí, o co mi šlo:

Na hrob ať napíšou mi bez vzlykání

místo otřepané fráze:

„Zde leží ruský básník, usmýkaný

ruskými tanky v Praze.“


20. srpna 2008

S Ťopíkem a s Věruškou na dovolené

Jiní jezdí na dovolenou, aby se měli dobře, skvěle, báječně, ale většinou úplně nejlíp. Dovolená je přece od toho, aby se člověk konečně tak měl, když jinak život nestojí ani za pocukrovanej pendrek. Já se mám v životě tak skvěle a báječně, že pak potřebuju úplně jinej typ dovolený. Potřebuju dovolenou s elementární dávkou dobrodružství, podstatnou dávkou nepohodlí a v neposlední řadě s neznámým cílem (pominu-li návrat domů). Všechny tyto vlastnosti pro mě splňuje cestování autostopem.

Moji oblíbení autoři Ivan Vyskočil a Václav Havel spolu napsali v roce 1961 hru s názvem Autostop. Hráli jsme ji před pár lety na gymplu a klidně bych ji hrál znovu (ten úžasnej rozhovor, z nějž jsem vytvořil název článku, si přečtěte a posuďte sami).


Autostop je v té hře nakonec testem pro výběr nových zaměstnanců pro jakési čtvrté oddělení. Další úžasná věta ze hry od šéfa podniku Gregora zní:

A poznal jsem, že pro lidi ve vozech nejsem soudruh Gregor, že pro ně vůbec nejsem soudruh, ale něco u silnice.

Je to krásně přitažené za vlasy, ale v jistém smyslu to platí. Třeba v tom, že se podle toho, kdo a kde vám zastaví, sice nedá soudit, ale jisté věci se, hlavně o sobě samém a svém okolí, se dozvíte jen a právě na stopu. Největší poznání pro mě bylo, že si nesmírně cením toho, co mám, a nepotřebuju víc. Taky mě to pomáhá zbavovat se západní výchovy k sobectví. Strach z dobrého skutku, abychom nepřišli k úhoně, přirozeně splývá s tím, že za všechny dobré skutky až po pomoc v nouzi jsme zvyklí platit penězi a od nikoho nic podobného zadarmo nečekáme, ani od přítele – proč bychom tedy sami měli někomu pomáhat a ještě někomu cizímu? Jednoznačně jsme vychováni takhle a nevidíme na tom nic divného, dokud nepoznáme opak. A to se naštěstí stává v životě každého. A autostop to poskytuje spolehlivě.

Stopuju už celou řádku let, byl jsem už v pár zemích (i když nejvěrnější jsem Itálii), četl jsem evropský díl Autostopu kolem světa Jiřího Svobody, a tak mě skoro láká sepsat nějaký stopařský manuál pro začátečníky jako odkaz budoucím generacím stopařů, aby v našich končinách úplně nevymřeli. Ale neudělám to, jsou věci, které musí jít z člověka na člověka přímo a ne zprostředkovaně.

Po tomhle vyznání bych chtěl shrnout naši poslední cestu s Věruškou do severní Itálie. Cestu krátkou, nepohodlnou a nebezpečnou, na které nám moc nepřálo počasí. A tedy tu nejpřínosnější cestu, jakou jsem si dovedl představit. S milovanou osobou po boku, s mnoha lidmi, kteří nám zadarmo pomohli z různých nouzových situací, cestu plnou komických okamžiků, kterým jsme se smáli nejen my, ale kterými jsme vyloudili smích na mnoha znuděných tváří.

Inspirování cestou Tomáše Poláčka jsme si psali deník a sbírali podpisy svých řidičů. Až po příjezdu domů jsme si v magazínu DNES přečetli jeho shrnutí celé cesty a zjistili, že si všechny řidiče i vyfotil. Škoda, my fotografie nemáme, a tak si už mnohé z nich nevybavím. Přesto jim zde takto anonymně děkuju, že nás svezli. Naše bilance byla ve srovnání s Tomášovou skromnější, ale posuďte sami, úplně skromná nebyla.

Co jsme zažili my
Počet aut: 21
Km stopem: 1.617
Počet dní na cestě:
6
Nejdelší stop: 512 km (z Udine do Vídně)
Nejdelší noční stop: 332 km (z něm.-rak. hranice do Peschiery u Lago di Garda)
Místa, která jsme navštívili: Verona, hrad Soave, Benátky, Terst, hrad Duino, Aquilea a Grado
Místa, kde jsme se koupali: Lago di Garda, Lido di Jesolo, Barcola, Grado
Kolikrát jsme byli obdarovaní:
nejsme na východě, takže přesto, že už jsem zažil lepší servis, tentokrát to byly jen žvejkačky a jednou utržený fík... stačily nám ale úsměvy řidičů, a to i těch, kteří nám nezastavili
Kolik jsme potkali stopařů: 5; západ už nestopuje, každý má auto; pochodeň už nese jen pár mladých studentů a turisti z východu a je to rok od roku horší... letos jsme potkali jen dva stopaře z Francie, a z auta zahlédli jeden pár a jednoho černocha
Kolik jsme viděli turistů: Tisíce
Kolikrát jsme jeli vlakem: Čtyřikrát, v Itálii jsou vlaky levné (z Mestre do Benátek, z Benátek do Monfalcone, z Monfalcone do Terstu a z Vídně domů)

O některých zážitcích rád napíšu zvláštní články, neboť mi za to stojí, a chci věřit, že vám budou stát i za přečtení.