12. srpna 2008

13. srpen a tři soutěže

13. srpna 3114 podle jedné z verzí začínal slavný kalendář Máyů. 13. srpna 1415 začalo tažení Jindřicha V. ve Francii. 13. srpna 1521 začala španělská nadvláda nad Mexikem. 13. srpna 1913 začala pětiletá vláda cirkusového krále v Albánii. 13. srpna 1918 začala historie Bavorských automobilových strojíren (BMW). 13. srpna 1940 začala Bitva o Británii. 13. srpna 1977 začala pouť po této zemi pro moje dvě sestřičky (všechno nejlepší, dárky vám necháme v Plzni). A zítra 13. srpna 2008 začne naše pouť na apeninský poloostrov. Nepotřebujeme Azincourt ani Tenochtitlán, harém ani bavoráka, bude nám stačit kus stopařskýho štěstí (tudíž nepohrneme ani vašimi palci) a veselá nálada.

A abyste se nenudili, můžete se zúčastnit tří soutěží. Jednak té o kadaňské víno! Jednak té o mnou vybrané suché víno (musím Vás pochválit za dosavadní bohaté příspěvky, i když kometáře někdy nefungují, jak by měly a zobrazují se až po čase)! A jednak úplně nové soutěže k 13. srpnu. Tehdy a ne jindy se totiž konala jedna slavná, až by se snad chtělo říct rozhodující bitva, o níž složil báseň i jeden z jezerních básníků. Přeložil jsem z té básně jednu sloku a několikanásobná hádanka zní: O jakou bitvu se jedná? Který slavný politik 20. století se narodil na stejojmenném zámku, založeném na počest vítězství? Který jezerní básník je autorem oslavné básně, z níž jsem překládal? Kolik mu bylo v den bitvy let? Kolik má ta báseň slok? Cenou tentokrát nebude láhev vína, ale medovník u Johanky (pro přespolní pak nějaká dobrá čokoláda na adresu).

„Vévodo z Marlboro, princi Evžene,
ať vaše sláva nikdy neusíná“
„Bylo to ostudné a ne, že ne“
slyšet se nechala malá Vilemína.
„Ba ne, děvčátko, každý zví,
že bylo to slavné vítězství.“

11. srpna 2008

O rok pozadu

Často jsem se tu dal s Vančísem (a někdy nejen s ním) do zvláštní půtky nad mluvením o architektuře a jejích krásách (do půtek o funkčnosti bych se nikdy nepouštěl a snad to tak taky nebylo nikdy pochopeno). Jde o to, že mně se třeba něco nelíbí, ať je to jakékoli, a někdy něčemu musím postupně přijít na chuť, něco se mi líbí, no a něčeho si pořádně ani nevšimnu. Dřív se mi líbila gotika a vůbec se mi nelíbilo baroko, dneska se mi baroko líbí, dokonce mnohdy nepohrdnu ani rokokem. Líbí se mi Eiffelovka, s Petřínem už takovej kamarád nejsem. Nelíbí se mi Hluboká, Orlík ani Karlštejn, ale líbí se mi třeba klasicistní zámky. Mnohdy je to dáno vlastní zkušeností, mnohdy prostě vkusem, mnohdy prvním dojmem. Jak už jsem psal v tom osudném článku o blobu, knihovna se mi nelíbila (teď už bych spíš byl na její působení ve skutečnosti na moje smysly spíš zvědavej), ale muzeum Maserati se mi líbilo od začátku moc.

Architektuře jako vědě se profesionálně nevěnuju, ale přesto se k jejím plodům chci vyjadřovat a mám potřebu o ní mluvit, i když jsem ji nikdy nestudoval víc, než se na studenta historie na pajdáku sluší. Protože mě ale Vančíš vlastně přesvědčil, že bych měl míň psát o něčem, co neznám, než to poznám líp (tedy nedávat na první dojmy), chtěl bych mu zase na oplátku napsat jeden názor, kterej podle mě vystihuje celej předmět naší pře, jak ho vypsal Odolen Zítek ve své knize Lidé a móda:

Předmět, který předchází obecné zavedení nové módy o jeden rok, je obecně pokládán za odvážný. Ten který je na úrovni své doby, pokládáme za překrásný a kouzelný. Po dvou letech je tato móda pasé, za dvacet let nám připadá směšná, po třiceti letech zábavná a po půl století zvláštní. Sedm desítek let pak z předmětu zašlé minulosti vytvoří roztomilý objekt našeho obdivu, po jednom stu letech hovoříme o půvabnosti a za 150 let pokládáme výtvory historie za klasické.

V architektuře to podle mě nefunguje jinak (jen možná v jiných ročních rozestupech) – už prostě proto, že to tak postupně vstřebávají profesoři architektury, kteří to pak tak předávají mladší generaci, s níž má Vančíš jistý libý kontakt. Proto našim rodičům už přišla secese celkem nevinná a nám klasická, kubismus už zase připadá nevinný nám. Lišíme se tedy jen tím, že Vančís je díky kontaktu s architekturou o rok napřed a to, co mně připadá (zjemním-li slovník) odvážné, jemu už s módou, která vládne na katedrách architektury, přijde (když naopak trochu zatáhnu za kštici) překrásné a kouzelné. A to zase mě přijde roztomilé až půvabné.

Tímhle článkem jsem chtěl samozřejmě jen pobavit nás oba a třeba i náhodeného čtenáře. Kdyby totiž ta teorie o módě platila i na divadlo, měl by se mi líbot cool styl a Vančisovi ne, a já bych se vsadil, že to bude naopak. Jako vždy to bude prostě otázka pěstěného i vrozeného vkusu.

Řeka kočičího zlata

O Aristotelově díle mluvil Cicero jako o řece zlata. Často jsem se tu skrze lingvistiku opřel i do filosofie, která pro mě vždycky představovala jednak pole zájmu a jednak zdroj nepochopení. Ale vždycky budu mít z principu rád filosofy, co se filosofií neživili a neživí (stejně jako lingvisty, abych nebyl nařčen z nespravedlnosti), a nejlépe, když se ani za filosofy neoznačovali nebo se jimi být necítí. Ano, snesu za jménem profesor filosfie (i když si podle mého filosofie studovat nedá!), ale naskočí mi ekzém jako po kočičím zlatě, když slyším Václav Černozámecký, filosof, i když se s jeho názory často shodnu (chci pak věřit, že ho tím přídomkem častují ostatní a on z toho také zažívá kontaktní dermatitidu).

Věruška začne od září pilně studovat filosofii u pánů profesorů, a když jsem viděl její předmět Antická a středověká filosofie, hned jsem jí naočkoval jeden citát z františkána Rogera Bacona, který když odprezentuje na první hodině, nemusí už na ty další chodit:

Kdybych měl moc nad Aristotelovými spisy (v současných překladech), dal bych je všechny spálit; neboť zrácíme čas jejich studováním a ony slouží jen k šíření bludu a k množení nevědomosti.

V říši divů na houpačce

10. srpna 2008

Potrefená holubice

Krom toho, že mě tatínek naučil šachy a ping-pong, vzal mě párkrát i na střelnici. Střílel jsem z pistole a málem mi praskly bubínky, za terčovištěm jsem pak sbíral ještě horké patrony. Byl jsem mezi klukama pak za krále, když jsem s nimi ve škole šmelil.

Po dvou dnech jsme si na olympijských hrách vystříleli krásnou bramborovou medaili, z níž nám samozřejmě brzy atletické velmoce nadělají kaši, ale většina národa prožívá euforii. Přiznám se, že jsem žádnou olympiádu moc nesledoval a pekingská nebude výjimkou. Mnohdy jsem některé sporty v olympijských souvislostech nechápal. Nicméně, proti gustu žádný dišputát: když si chce někdo lámat plotýnky nebo vymykat kolena, nebudu mu v tom samozřejmě bránit. Střílení je pro mě ale symbolem válečnictví, a tak mě překvapuje, že je na novodobých hrách konaných na oslavu míru od začátku zastoupeno, navíc v míře víc než vrchovaté. Vítězství Davida Kosteleckého jsem viděl náhodou, a tak nejít zrovna kolem obrazovky, tenhle komentář byste nečetli.

Před sto lety se střílelo na terče v podobě lidí a zvířat. To, že se dneska střílí do kruhů a na amorfní pohyblivé terče, je sice pěkné, ale ještě víc alibistické. Proč tedy nejsou součástí olympiády i motosporty, které aspoň prvoplánově na nic nemíří, a taky v nich není tak důležitá fyzička jako postřeh. Nebo golf? Ne, nemyslím to nijak fatálně, právě proto, že mě hry nijak zvlášť nezajímají. Ani by mi totiž tolik nevadilo, kdyby se soutěžilo třeba v plivání na dálku nebo pro mě za mě v počtu orgasmů za soulož (chtěl jsem napsat skákání na trampolíně, ale to už vlastně olympijském sport je – sic!), jen kdyby se z vítězů nedělali národní hrdinové. A zase jsem nespravedlivej, protože myslím, že v některých sportech je to opravdu zásluha, když někdo vyhraje v mezinárodní konkurenci, protože motivuje mládež, aby jeho sport – nemilitaristické povahy, kde si člověk nezláme kosti a neoddělá do čtyřicítky zdraví a přesto si vybije vrozenou agresivitu – od dětství pěstovala (od určitého věku by mi vlastně to soutěžní souložení vadilo míň než střílení).

A proč se tedy na olympiádě střílení z vojenských pušek a pistolí objevuje už od prvopočátků? Důvod je strašně prozaický a legrační. Pierre de Coubertin, mírový posel lidstva, byl sedminásobným mistrem Francie ve střílení z pistole!

A proč od roku 1988 nevzlétají spolu se zapálením olympijského ohně holubice míru? Tenkrát se jich totiž několik upeklo zaživa, a tak se po 68 letech olympijský výbor rozhodl, nechat holubice radši sedět na vejcích. Z takových vajec by se nám mohla zrodit další světová válka. Ale o svůj národ se nebojím, máme skvělé střelce, takže nám nebude potřeba ani toho tolik diskutovaného radaru, abychom se v klidu ubránili.

My baby´s taken me home

Maurice Ravel se stal mým oblíbeným skladatelem na univerzitě, protože jsem kvůli referátu musel naposlouchat trochu jeho hudby. Ano, referáty často mohou za to, že si něco oblíbíme, protože referát je taky tak trochu obhajoba, že jsme při výběru tématu byli svéprávní a svobodní, ačkoli tomu často bývá naopak. A taky o tématech svých referátů pak víme o něco víc než o ostatních věcech v tom kterém soudku a můžeme tedy objevit to, co je jiným zatajeno. Vzpomínám si, že moje zásadní referáty byly o R. M. Rilkem, Carson McCullersové, Pythagorovi, Husových odpůrcích a Maurice Ravelovi.

Tedy díky referátu jsem včera na poslední hodině mohl překvapit Mika, který by měl příští rok vydat k 50. výročí smrti Bohuslava Martinů knihu o jeho symfoniích v angličtině a v naší skupině platí za odborníka na vážnou hudbu. Wolfgang vyprávěl o svém tatínkovi, že má rád hodiny a má jich plný celý byt, takže to u nich doma všude tiká. A já jsem si vzpomněl, že Maurice Ravel byl posedlý hodinami a mechanickými hračkami a měl jich ve své vile a na zahradě taky přehršel. To ani Mike nevěděl! Zato ale znal tu historku o tom, jak při premiéře Bolera jedna žena v hledišti vstala a s výkřikem „To je šílenec“ vyběhla ze sálu. Ravel pak prý prohlásil, že ona jediná tu skladbu pochopila.

Mike mi minulý rok koupil cédéčko Lil´ Beethoven od americké skupiny Sparks. Je to jeho oblíbená kapela a letos byl na několika z jednadvaceti koncertů, které proběhly v Londýně, kdy na každém z nich představili jedno ze svých dvaceti starých cédeček a odpremiérovali nové, které jsem včera díky Mikovu diskmanu také slyšel (vlastně je pár dní už i na youtubku, zvláště u Good Morning je jasná vazba k pět let starému cédéčku, které mám doma). Jejich hudba se nezapře, mají takové zvláštní přechody a rytmiku. A když si připomenete Bolero a pak si poslechnete písničku My baby´s taking me home, pochopíte, že bratři Maelové jsou taky šílenci. Rád bych je dostal do Orfea, Mike mi říkal, že by to snad i šlo, ale byl by to opravdový oříšek pro popelku. Tady je svrchu jmenovaná písnička tak, jak ji zahráli před časem ve Stockholmu. A název v titulku jsem si změnil tak, že platí pro mě, jelikož mě dneska Věruška (pro jejíž rytmem protřelá ouška jsou Sparks přeci jen trochu moc, i když asi ty z 80. a 90. let by zvládla, to je vyloženě diskoška) odvezla domů a ještě se odjela sbalit na naši dobrodružnou cestu. A kdybyste chtěli vědět, jak může tak hezká dívka, jako je Věruška, chodit s takovou obludou, jako jsem já, Sparks vám odpovědí svou písní Ugly Guys and Beautiful Girls (rovněž ze Stockholmu). Ale stejně nejkrásnější jsou bratři Maeové v klipech z let, kdy jsem byl novorozeně.