Už jsem doma

Včera jsem měl pocit, že v Kadani žijí lidé nepřející, součásti, které nechtějí udělat nic ve prospěch celku a způsobují tak, že organismus města chřadne. Když jsem si do toho promítnul i ty obvyklé stížnosti, třeba tu poslední, že po císařáku byly ještě v pondělí v parku koňská lejna, jako by o nic jiného nešlo a celá slavnost pro tisíce návštěvníků z celé republiky byl jen jeden velkej koňskej průser, a uvědomil jsem si, že naše město jsou schopni pochválit jen přespolní, našinec si jen otvírá hubu a kritizuje, pak mi bylo ještě smutněji. Trvalo to nějakou chvíli, než jsem se uklidnil a povznesl se. Naštěstí se mi v tu dobu prodral z History revue skrz čočky na sítnici článek o Pravomilu Ladislavu Raichlovi, který byl v roce 1948 odsouzen k trestu smrti a ten mu byl po zásahu prezidenta Beneše změněn na doživotí. Trest si odpykával v Leopoldově a jeho únik z nejhorší komunistické věznice by stál za zfilmování (unikl s pěti dalšími kamarády, mezi nimiž byl i jakýsi Štefan Gavenda). V roce 2000 mu prezident Havel udělil Řád Bílého lva, o dva roky později Pravomil Raichl umírá.

A proč mi to tak zvedlo náladu? Protože na útěku z věznice, poté, co se šest kamarádů rozuteklo po celé vlasti (ve skupince by jistě nepřežili), dostal vysokou horečku a zápal plic. A pak v článku následovala věta, která všechny ty místní škodolibce převálcovala: Skrývá se u dobrých lidí u Kadaně. Ti mu dokonce seženou lékaře, který v nemocnici ukradne penicilinové injekce. Bez nich by zemřel!

Uvědomil jsem si, kolik znám v Kadani dobrých lidí, kteří by neváhali udělat něco podobného! Jsem zase doma!