1. září 2008

Prachatice 1917 a 1938


Snažím se vžít se do kůže Vládi, který je na dovolence z Haliče u svých rodičů někde u Poličky a zítra ho čeká tak dlouho očekávaná a obesněná cesta do Prachatic, kde poprvé spatří na vlastní oči dívku, kterou zná pouze z fotografie a s níž si už nějaký ten měsíc koresponduje. Klobouk na hlavě a šavli za pasem, stejně by ve mně byla malá dušička. Jak asi to setkání dopadne? Co k němu Máňa pocítí? A co pocítí on k ní? Podrobnosti se dozvíte už ve čtvrtek, kdy otisknu další z dopisů milostné korespondence z konce první světové války.


Když jsem tak hledal obrázek, kterým bych tenhle článek zpestřil, našel jsem ukázky z děl prachatické rodačky, německy píšící Hildy Bergmannové, která po studiích v Českých Budějovicích vyučovala několik let ve Vídni. V roce 1938 emigrovala se svým manželem do Švédska, kde také v roce 1947 zemřela. Skládala hodně o Prachaticích, ale mě se moc líbila i báseň 1938, kterou psala před odjezdem do emigrace (přeložil Jan Mareš).


Měla jsem kdysi drahou otčinu,
z jejích pramenů mé kořeny pily.
Srdce i ústa, ruku dceřinu
dala jsem jí, všecku duši a síly.
Z ní moje píseň v kraji za obzor
jak pšenice, mák, koukol rostla v poli,
sestersky vešla ve slavičí chór,
co s hlasem cikád, cvrčků splynout svolí.

Teď mrtva je. Odtud, kde vyvedla
z údolí dětství mne až do dnů zrání,
jsem vykázána. Celá zešedlá
se o holi pryč dávám v putování.
Vykořeněna mám být, ale přec
kamkoli jdu, jsem pouhý cizinec
a věčná vlast je až tam nad hvězdami.


Žádné komentáře: