22. července 2008

Střevíce na krku

/Nihil obstat. Imprimatur./

Vytáhl jsem si z knihovny Campanellův Sluneční stát. Je to s Platonovou Ústavou a Utopií Thomase Mora základní dílo utopické literatury, tak jsem si chtěl přečíst, jak vypadá takový ideální stát v jeho podání. Jako u těch dvou předchozích: je to hrůza!

„Svět je obrovský živočich. My žijeme v jeho břichu jako červi v našem břichu.“ Tenhle citát zprostředka knihy pro mě vystihuje filosofii celého státu.

Ideální státy byly státy naprosto bez svobody a jejich autoři nutně trpěli nějakým druhem komplexu z malosti individuality. Vždycky mě zajímalo (a koho ne), jak by utopisti řešili problém sexuality a rozmnožování. Tam se totiž nejlíp ukáže, jak (by) to s námi mysleli. Ano, pamatujete si dobře z občanské nauky, že Platón radil shazovat neduživé děti ze skály.

U Campanelly se rozmnožování řídí státem nadiktovaným řádem (doporučeným lékaři a astrology): množí se jen páry nevyvážené, aby z nich povstalo průměrné potomstvo, už je to tady – kult průměrnosti. Neboli kyprá žena se páří s vycmrdlíkem, modelka s vědátorem atd. Ve Slunečním státě je to v klidu zvládnutelné, neboť jeho obyvatelé „sotva znají vášnivou, smyslnou lásku, nýbrž znají jen touhu po přátelství“. Byl bych celkem zvědav, koho by mi úředník Láska (ano, ve Slunečním státě jde o úřednický titul!) přidělil.

Mimoto, jestliže někdy někdo zahoří prudkou láskou k nějaké ženě (myšleno nevhodné k rozplození podle pravidel, pozn. J-Lo), jest jim dovoleno spolu hovořiti, žertovati navzájem, dávati si věnce z květin a ratolestí a na sebe básně skládati.

No, a kdo by to nemohl vydržet bez pravidelnějšího sexu, než je ten určený k rozplození, tomu slouží k ukojení zvrácenosti ženy neplodné (společný majetek všech mužů) a těhotné (ne, nedělám si legraci!) – to vše samozřejmě pod dohledem.

Legraci si ale možná dělá Campanella, když píše, že za sodomii (myšleno zřejmě homosexuální styk) musí za trest dotyčný načapaný nosit dva dny na krku uvázané střevíce, a s každým dalším stykem se trest zostřuje, „až konečně dojde na trest smrti“. To mě opravdu rozesmálo.

Konečně v obhajobě Slunečního státu před tehdejší odbornou veřejností, nazírá autor, jenž je příslušníkem dominikánského řádu (zlatí františkáni), celou věc tehdejšími morálními měřítky. Kdo by chtěl vědět jak, nechť klikne sem.

K dovršení všeho se ve Slunečním státě neprdí, neboť u nich se nevyskytuje dna ani rheumatismus v rukou ani katar ani ischias ani kolika, ani nadýmání ani větry.

Jediné pozitivum snad je, že na jednotlivce připadá denně sotva čtyři hodiny práce, ale hrát ve volném čase šachy se zapovídá, takže nevím, Brďo, co bysme tam v hospodě dělali, když ani chlastat se tam nesmí.

Jsem rád, že nejsem občanem Slunečního ani jakéhokoli jiného ideálního státu. Jsem rád, že můžu hovořiti, žertovati, dávati dárky, skládati básně, bzdíti, píti a milovati bez koncesí a licencí.

Žádné komentáře: