20. července 2008

Choromyslná literatura



Včera jsem byl celý den v německém Aue na městských slavnostech. Byl pro nás připraven bohatý program, ale já jsem si největší perličku z něj, totiž návštěvu v uranových dolech, nechal kvůli své klaustrofobii ujít a četl jsem si tak celé odpoledně v Kurparku Zápisky Malta Laudrise Brigga, které napsal Rainer Maria Rilke a přeložil Jan Zahradníček (1933). Vzal jsem si ji schválně, už několikrát jsem se neprokousal přes prvních pár stránek, a tak jsem si říkal, co kdyby v Německu byl čas. Když jsme se vrátili, já jsem se už těšil, jak si po večeři místo toulání se po městě zalezu do pokoje v hotelu Blauer Engel ke své knížce. Chtěl bych napsat, že mi nedala spát, ale usnul jsem nad ní jako modrý anděl a zdály se mi po dlouhé době docela živý šílený sny. To mám asi z toho, co poslední dobou čtu. Je to choromyslný a je to literatura, prohlásil o Zápiscích Bohumil Hrabal a měl pravdu.


Neboť verše nejsou, jak myslí lidé, pocity (ty máme dost brzy) jsou to zkušenosti. Pro jeden verš musíme vidět mnoho měst, lidí a věcí, musíme znát zvířata, musíme cítit, jak létají ptáci, a znát pohyb, s nímž se zrána otvírají malé květiny. Musíme se dovést rozpomenouti na cesty v neznámých krajinách a na rozchody, které jsme viděli dlouho přicházet, na dětské dny, které jsou ještě neujasněny, na rodiče, které jsme musili zarmoutit, když nám přinášeli radost a my jí nechápali (byla to radost pro někoho jiného –), na dětské nemoci, které tak podivně začínají s tolika hlubokými a těžkými proměnami, na dny v tichých, uzavřených světnicích a na jitra u moře, na moře vůbec, na moře, na cesty za nocí, které vysoko šuměly a letěly se všemi hvězdami a ještě to není dost, když můžeme na to na všechno myslit. Musíme mít vzpomínky na mnoho nocí lásky, z nichž žádná se nepodobala druhé, na výkřiky rodiček a na lehké, bílé, spící šestinedělky, které se zavírají. Ale také u umírajících jsme musili být, musili jsme sedět u mrtvých ve světnici s otevřeným oknem a s praskavými zvuky. A nestačí také ještě, že vzpomínky máme. Musíme je umět zapomenout, když je jich mnoho, a musíme mít velkou trpělivost a čekat, že se vrátí. Neboť vzpomínky samy to ještě nejsou. Teprve když se stanou v nás krví, pohledem a posunkem, jsouce bezejmenné a již nerozlišitelné od nás samých, teprve potom se může stát, že za velmi vzácné hodiny povstane v jejich středu a vyjde z nich první slovo verše.


V pasáži o smrti Krištofa Detleva Brigge Rilke dlouho medituje o úrovni smrti a přípravách na ni a o neumění umírat. Je to podobně silné jako onehdy Bergman a několikrát mě to zvedlo z lavičky a donutilo ke krátkému špacíru po lázeňských sadech. Když jsem přijel dneska domů, našel jsem Rilkeho poslední báseň a pokusil se o překlad. Báseň dle mého pěkně doplňuje předchozí citát. Originál básně Komm du najdete třeba zde.

Pojď, ano ty, ty poslední, které se kořím,
zoufalá bolesti v tělesné tkáni:

Jako jsem hořel v duchu, viz, teď hořím

v tobě; dřevo se dlouho brání

poddat se plameni, jenž beznadějně plane,

a do něhož přikládám teď tělem svým.

Můj zdejší klid se ve tvé zlobě stane

nejvyšším hněvem, hněvem pekelným.

Jsem nevinný, a přesto jen tak mezi řečí

hořím na hranici hoře a umírání,

srdce je bez zásob a zmítá se tu v křeči
a nikde žádné příště není k mání.
Jsem snad tím plamenem, co tu neznatelně plane?
Vzpomínky zmizely, a přece jsem to já.

Ó, živote, živote: bytí nevídané.

Jsem pochodeň, již nikdo nevnímá.
prosinec 1926 (Rilke umírá 29.12. 1926)

Žádné komentáře: