Dnes je tomu 125 let ode dne, kdy spatřil světlo ghetta a poprvé nasál pach kamenů v chodbě svého staroměstkého bydliště Franz Kafka. Teď v úterý pozdě večer přednesl Jan Šťastný na Vltavě Kafkův Dopis otci. Poslouchali jsme ho s Věruškou a občas jsme střídavě klimbli, já úplně nahej a odkopanej. Strašně mě seštípal komár, dokonce se mi zahryznul i do pinďoura. Honil jsem ho pak asi půl hodiny po stěnách. Komára, samozřejmě.
Ale zpět k dopisu: Kafka ho napsal v roce 1919, ale nikdy ho neodeslal. Často mám chuť něco podobného napsat a neodeslat. Je to zvláštní druh zpovědi. Jako třeba ťukat do odpojené klávesnice svůj dopis Pánubohu. Pro Dopis tatínkovi (jak by měl znít příhodnější název) neplatí Kunderova teze o bavení se. Pokud ovšem nejsou neurotické výčitky v kombinaci s krajní sebeironií také druhem zábavy. Zní to spíš jako dopis Freudovi napsaný z lenosti lehnout si na lenošku ve adrsátově vídeňské ordinaci. Autopsychoanalýza. Otázka viny! Nejvíc mě dojal závěrečný proslov vložený do tatínkových úst:
Uznávám, že spolu vedeme boj, ale jsou dva druhy boje. Rytířský boj, ve kterém samostatní soupeři navzájem měří své síly, každý bojuje za sebe, prohrává za sebe, vítězí za sebe. A boj hmyzu, který nejen že bodne, nýbrž navíc, aby se udržel při životě, saje krev. Je opravdovým vojákem z povolání, a takový jsi ty. Jsi neschopný žít, ale aby ses ve své neschopnosti pohodlně a bez výčitek svědomí zařídil, dokazuješ, že jsem ti všechnu tvou životaschopnost vzal a strčil si ji do kapsy. Co je ti teď do toho, že jsi neschopný žít, když za to mohu já, ty se jen klidně rozvalíš a necháš mě, ať tě tělesně i duševně vleču životem.
Ve spojená s tím svěděním, které na několika údech ještě dneska cítím, na mě ta slova dopadla těžce jako golem po zneškodnění. Stejně jako ta, která obviňují samotného svého autora z neupřímnosti, podlézavosti a příživnictví.
Ale zpět k dopisu: Kafka ho napsal v roce 1919, ale nikdy ho neodeslal. Často mám chuť něco podobného napsat a neodeslat. Je to zvláštní druh zpovědi. Jako třeba ťukat do odpojené klávesnice svůj dopis Pánubohu. Pro Dopis tatínkovi (jak by měl znít příhodnější název) neplatí Kunderova teze o bavení se. Pokud ovšem nejsou neurotické výčitky v kombinaci s krajní sebeironií také druhem zábavy. Zní to spíš jako dopis Freudovi napsaný z lenosti lehnout si na lenošku ve adrsátově vídeňské ordinaci. Autopsychoanalýza. Otázka viny! Nejvíc mě dojal závěrečný proslov vložený do tatínkových úst:
Uznávám, že spolu vedeme boj, ale jsou dva druhy boje. Rytířský boj, ve kterém samostatní soupeři navzájem měří své síly, každý bojuje za sebe, prohrává za sebe, vítězí za sebe. A boj hmyzu, který nejen že bodne, nýbrž navíc, aby se udržel při životě, saje krev. Je opravdovým vojákem z povolání, a takový jsi ty. Jsi neschopný žít, ale aby ses ve své neschopnosti pohodlně a bez výčitek svědomí zařídil, dokazuješ, že jsem ti všechnu tvou životaschopnost vzal a strčil si ji do kapsy. Co je ti teď do toho, že jsi neschopný žít, když za to mohu já, ty se jen klidně rozvalíš a necháš mě, ať tě tělesně i duševně vleču životem.
Ve spojená s tím svěděním, které na několika údech ještě dneska cítím, na mě ta slova dopadla těžce jako golem po zneškodnění. Stejně jako ta, která obviňují samotného svého autora z neupřímnosti, podlézavosti a příživnictví.
Žádné komentáře:
Okomentovat