Luky mi před týdnem půjčil útlou knížku od Pierra Michona, současného francouzského spisovatele, s názvem Opati. Je to opravdu roztomilé čtení, svou plynulostí a rychlým přenesením do úplně jiného světa, který je ale tomu našemu ve všem podobný, mi připomněla třeba Tučňáky Anatola France nebo Paměť mojí babičce Petry Hůlové, abych zůstal v současnosti. Z toho samého důvodu se z knihy také nedá moc citovat, ale jedna pasáž mě zaujala z toho důvodu, že jsem tu nedávno dával k dobru názor o světcích coby vertikálních imperialistech z pera Emila Ciorana. O světcích, resp. o adoraci jejich ostatků (tak věrohodně zaznamenané v Janu Hasištejnském) se mluví i v Opatech, tedy poslyšte (čtete-li soběpisník nahlas celé rodině či jen tak pro sebe, jak předpokládám):
Je známo, že tahle doba milovala kosti. Ne všechny kosti, přepečlivěje vybírají, přou se a někdy se kvůli té volbě vzájemně zabíjejí: jen kosti, které lze zahalit nějakým textem, Písmem napsaným před tisícem let nebo texty napsanými před sto lety či textem, jenž je pro ně právě psán; jen kosti, které v Cluny nebo u Svatého Diviše pojmenují a slavnostatně potvrdí, kosti, které byly podle zjevných, nám nečitelných znamení součástí kostry, z níž se šířilo slovo Boží, kostry nějakého světce. Podle čeho rozhodují, že ta která kost bude vybraně oděna a pojmenována, ve zlatě vystavena na odiv lidským zrakům, a jiná zůstane anonymní a holá, dobrá jen pro slepou zem, to nechápeme, na mysl nám přicházejí jen slova cynismu či naprosté prostoduchosti, ale jistě ne slova vědění či pravdy. Zíráme před těmi schránami na ostatky v hloubi studených kostelů, je třeba vhodit minci, aby vystoupily ze stínu, zíráme na ozdobnou destičku shrnující světcův život, v podstatě vždy stejný, rozdíly nám unikají, jako unikly jejímu autorovi, nudíme se daleko dříve, než lampička zhasne, zčernalý uhličitan vápenatý zahlédnutý umazaným okénkem se nám oškliví; a u schrán na ostatky nelze mluvit o žádném velkém umění, ačkoli tlusté katalogy se nám snaží dokázat opak. Spatřili jsme znamení, která už nic neznamenají. Ale když vycházíme před kostel do slunce naproti parkovišti, stačí, aby na zvonici nad našimi hlavami odbilo pět hodin, stačí, aby vzlétli ptáci nebo aby nás oslnilo zpětné zrcátko, a zmocní se nás opět smíšené vytržení, neboť právě na tomto prostranství před kostelem, zalitém sluncem, se cyničtí nebo učení preláti oháněli tím, čemu nerozumíme, čili směsí kostí, zlata a textu, před naivními či hodnověrnými, vzrušenými davy. V autě listujeme objemným katalogem Státních muzeí, jemuž z cynismu či lehkověrnosti věříme my.
Je známo, že tahle doba milovala kosti. Ne všechny kosti, přepečlivěje vybírají, přou se a někdy se kvůli té volbě vzájemně zabíjejí: jen kosti, které lze zahalit nějakým textem, Písmem napsaným před tisícem let nebo texty napsanými před sto lety či textem, jenž je pro ně právě psán; jen kosti, které v Cluny nebo u Svatého Diviše pojmenují a slavnostatně potvrdí, kosti, které byly podle zjevných, nám nečitelných znamení součástí kostry, z níž se šířilo slovo Boží, kostry nějakého světce. Podle čeho rozhodují, že ta která kost bude vybraně oděna a pojmenována, ve zlatě vystavena na odiv lidským zrakům, a jiná zůstane anonymní a holá, dobrá jen pro slepou zem, to nechápeme, na mysl nám přicházejí jen slova cynismu či naprosté prostoduchosti, ale jistě ne slova vědění či pravdy. Zíráme před těmi schránami na ostatky v hloubi studených kostelů, je třeba vhodit minci, aby vystoupily ze stínu, zíráme na ozdobnou destičku shrnující světcův život, v podstatě vždy stejný, rozdíly nám unikají, jako unikly jejímu autorovi, nudíme se daleko dříve, než lampička zhasne, zčernalý uhličitan vápenatý zahlédnutý umazaným okénkem se nám oškliví; a u schrán na ostatky nelze mluvit o žádném velkém umění, ačkoli tlusté katalogy se nám snaží dokázat opak. Spatřili jsme znamení, která už nic neznamenají. Ale když vycházíme před kostel do slunce naproti parkovišti, stačí, aby na zvonici nad našimi hlavami odbilo pět hodin, stačí, aby vzlétli ptáci nebo aby nás oslnilo zpětné zrcátko, a zmocní se nás opět smíšené vytržení, neboť právě na tomto prostranství před kostelem, zalitém sluncem, se cyničtí nebo učení preláti oháněli tím, čemu nerozumíme, čili směsí kostí, zlata a textu, před naivními či hodnověrnými, vzrušenými davy. V autě listujeme objemným katalogem Státních muzeí, jemuž z cynismu či lehkověrnosti věříme my.
Žádné komentáře:
Okomentovat