29. června 2008

Nevěrná Jarmila

Věděli jste, že Franz Kafka začal svůj Deník 1914 slovy: "2. ledna – drahný čas dobře strávený s dr. Weissem"?


No, popravdě, já také ne, žádného dr. Weisse jsem neznal do poslední návštěvy Plzně. Tys ho znala, Jarmilo? Ne neboj, ten článek není o tobě. Ale lekla ses, co? V Plzni jsem si totiž v antikvariátu koupil knihu od jakéhosi Ernsta Weisse, která se Jarmila jmenuje.

Nejdříve jsem se zajímal o autora. Proto před týdnem vznikl jeho medailónek na anglické wikipedii, kde se v sobotu zase objevil na první stránce (viz obrázek). V týdnu jsem se nějak nemohl do té krátké novely zakousnout, ale dnes ráno si mě podmanila. Kdybych ji měl s něčím (mnou přečteným) srovnat, pak s (mě osudovou) Tolstého Kreutzerovou sonátou a také s Nervalovou Sylvií.
Spoiler warning: Plot details follow.
Vypravěč je pařížský obchodník s ovocem, který cestuje do Prahy za obchodem. Zapomene si doma hodinky, a tak si u nádraží koupí náhradní, které ho pak doprovázejí a různě zrazují po celou délku novely. Stanou se tak důležitým námětem pro paraboly a symbolicky rámují celý děj. V Praze obchodní schůzku zmešká, a tak se poflakuje po městě a na Václaváku se pohledem setká s pouličním prodavačem mechanických hraček. S tím se pak také potká v hospodě, kde se po chvíli seznámí a český přítel (později se dozvíme, že se jmenuje Bedřich) mu začne spravovat rozbité hodinky. Přitom vypráví svůj příběh: Ve své rodné vsi se zamiloval do Jarmily. Byla vdaná za staršího zámožného muže, s nímž neměla a asi už ani nečekala žádné potomstvo. Láska to byla vášnivá, ale když chtěl Bedřich s Jarmilou odjet do Ameriky, ta se k takovému riskantnímu kroku neodhodlala. To už čekala s Bedřichem dítě. Bedřich se rozhodl, že bude muset zapomenout a namluvil si Marušku. Jenže Jarmila žárlila a Bedřicha si znovu omotala kolem prstu. Čekali spolu druhé dítě a když Bedřich znovu zatoužil po Americe, domluvili se, že pojede nejdříve sám a pak pošle peníze na cestu i pro svou milovanou. Červ nedůvěry ale hlodá. Nakonec tuší, že odjíždí jen on, aby nepřekážel. Chce se s Jarmilou vidět. Chce se s ní vidět ještě i těsně před cestou, na níž už má lístek. A ono to nejde. Manžel je doma a syn Jaroslav je ještě vzhůru. A teď už jde zase o posedlost jako ve výše zmíněných novelách. Bedřich zapálí stoh, aniž ví, že v něm nocují dva tuláci. Když to odláká manžela, hledá Jarmilu a najde ji mrtvou – spadla na místě, kde se milenci scházeli, z výšky na kamennou dlažbu – byla to manželem nastražená past na milence. Bedřich je obviněn z trojnásobné vraždy a uvězněn na pět let. Během vězení si Jarmilin manžel vzal Marušku a spolu vychovávají jeho Jaroslava. A on teď sedí v hospodě s cizincem, chlemtá s ním pivo a opravuje mu hodinky. Novela pokračuje, po čase se ve vypravěčově pařížském bytě objevuje Bedřich s Jaroslavem. Do Ameriky ale neodjedou, jsou odhaleni (Jaroslav pošle domů lístek „mamince a tatínkovi“) a Bedřich znovu poslán za mříže. Tam se podřeže pérkem z hodinek, které vypravěč na začátku koupil v pařížském obchoďáku.
Spoiler ends here.
Při čtení tohoto příběhu jsem měl pocit, který za mě vyjádřil vypravěč takto: „… poznával jsem v jeho bytosti leckterý ze svých omylů a slabostí, i když jsem to samozřejmě nikdy nedohnal do takových krajností jako on.“ Ano, spousta zákrut jeho života mi připomněla doby nedávno minulé, i když třeba o něco pootočené. Dalo mi to nicméně zase o něco víc nahlédnout do duše těch ostatních zainteresovaných.

Pohladil jsem ji po vlasech, které už dávno nebyly tak husté a měkké jako při našich prvních polibcích, a řekl: „Proč jsi tenkrát nešla se mnou? Teď se dá vycestovat daleko obtížněji, hranice jsou prý zavřené.“ Nedívala se na mne. „Bylo mi líto mého muže,“ řekla nakonec. „Tebe miluji, ale on mě potřebuje, nemá nikoho jiného…“

Proč jsem ji tolik miloval? A svoje dítě ještě víc? Nemohl jsem mít rád sebe? Nebo nějaké selské děvče? Kdybych to byl svedl, tak bych mohl dodnes bydlet ve vsi, šťastný otec, spokojený muž, slušný občan. Dobrý hodinář, jediný široko daleko. Jenomže já to nesvedl. Namlouval jsem si, že jsem v právu. Zloděj krade. Za noci, možná. Ale když mu potom ve dne chce někdo lup vzít, lstí nebo násilím, tak se brání. Najednou trvá na svém právu! Tak si hledá svůj trest sám.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

ano, lekla, ale víc by se lekl můj milý ... manžel ;)
Jarmila.