Tenhle překlad věnuji Vráťovi Brabencovi.
jehož sláva ukrytá v plísni stěn, rozviklaném podlaží
a oprýskaných malbách už dávno dozněla;
a hodiny běží dál monotónně pod tíhou svých závaží.
Přičichne k červem prolezlé makovici,
bledý a zesláblý, že nohy i ruce se mu chvějí
– už brzy zemře – však stačí ještě říci
„Pověz, že miluješ mě!“ a pevně sevře ruku její.
Svět za „ano“ dala by, být její pravou vůlí,
tak moc svým životem teď lpěl na jejím přání,
a proto zalhala, srdce ji přesvědčilo jemu kvůli
a duše vyvážila tu kradmou chvíli slitování.
Ale ta smutná nutnost, to jeho umírání
zatemnily, co zbylo lidské v ní, že se teď stydí
radovat z takového světa, starat se o dýchání,
když Příroda jen beznadějné loutky dělá z lidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat