To snad nemyslíte vážně!

Dlouho jsem sem nepřispíval, důvodů se sešlo víc, nebudu je rozebírat. Jsem rád, že jste si přesto za ten čas našli chvilku na myší lousknutí a teprve teď se Vám tedy dostává nové dávky mého soběpsaní. A ano, paní Anno, i Vaše reakce mě nakonec donutila nechat příprav na úterní přednášku o cestopisu Jana Hasištejnského z Lobkovic, v níž jsem slíbil jejímu hlavnímu autorovi, že ho v tom nenechám samotného, a něco sem napsat. Nebudu se ještě rozepisovat o Anglii, o majálesu a o gymnazijní lásce, které jsem odsvědčil její sňatek, nebo o hektických přípravách na premiéru Goldoniho Treperend, na to si přeci jen nechám víc času. Snad se alespoň máte na co těšit. Dnes bych chtěl napsat něco z jiného soudku.

Spojení „renesanční člověk“ se poslední dobou používá kacířsky často, ovšem pár takových lidí opravdu žije i dnes, kdy je odbornost a talent ve více než dvou oborech opravdovou raritou. Dneska jsme byli s Věruškou v Krásňáku (Dvůr sice Krásný, ale stránky dost strašný) a já tam jako vždycky myslel na Goetha, protože po Kundrově Nesmrtelnosti jsem si koupil Eckermannovy Hovory s Goethem a se sestřičkou jsme si v Plzni četli Goetheho Spřízněné volbou, no a mně se to všechno spojilo s procházkami Borským parkem a zámeckým parkem kolem Krásného Dvora, kde jsem ty knihy četl. Vždycky si tam pak uvědomuju, o co všechno jsem se v životě měl šanci zajímat hlouběji a zůstal jsem chycen na mělčině. O to větší je pak moje úcta vůči vědcům a umělcům, kteří nejsou jen vědci ve svém oboru anebo jen skvělými malíři či romanopisci. Jeden z nich by dnes oslavil devadesátku, kdyby se nedožil jen sedmdesátky.

Věruška se slavnými návštěvníky Krásného Dvora

Na střední škole jsem na astronomickém kroužku poznal člověka, s kterým jsem sjezdil světa kraj, zamiloval se do zřícenin, prostudoval Komenského Nápravu věcí lidských, spisy našich obrozenců, sbíral bylinky a snažil se pochopit teorii relativity. Tenkrát mi také donesl knížku To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane. Dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Napsal ji držitel Nobelovy ceny za fyziku, který uměl otevřít fabku vlásenkou, studoval hypnózu a proces usínání, uměl žonglovat, číst Mayské hieroglyfy, věnoval se biologii a malování. A kromě učebnice, která je už dlouho na matfyzu stálicí, napsal několik románů, z nichž ten výše zmíněný, autobiografický, všem vřele doporučuju. A než o někom zase budu mít chuť říct, že je renesanční člověk, pustím si nejdřív tenhle klip s panem Richardem Feynmanem. Klobouk dolů.