Josef Čapek a Jarmila Pospíšilová začali svůj životní vztah korespondencí. Po několika dopisech se dvakrát viděli a o pár let starší Čapek, čerstvý absolvent Uměleckoprůmyslové školy, odjel na dlouhé měsíce či léta do Paříže. Není se tedy čemu divit, že další korespondence je poměrně divoká a plná mladistvého napětí. V jednom dopise se Čapek snaží spálit za sebou svou naprostou upřímností a naordinovaným klidem všechny mosty (ovšem při jeho důkladném psychologickém rozboru jsem došel k závěru, že ta upřímnost a klid jsou jen dva dlouhé pontony, které mají tu nádrž obav mezi oběma milenci naopak přemostit). Je to ale zajímavé čtení.
Hezky například píše o tom, co zůstává ze starých vztahů a přenáší se do těch nových (i když si uvědomme, že řeč je o vztahu, jenž zažil pouhá dvě dostaveníčka!), že víc ji bránit nemůže a ať na něj nebere ohledy a sbalí jeho pražského soka, o němž mu v posledním dopise psala:
Budete mne proti své vůli nalézat v náhodně připomenutých slovech, mezi dvěma stisky ruky, jež vyměníte s oním šťastnějším, pocítíte mne někdy v jeho přítomnosti ve vzpomínce jako kontrastní barvu, jako rezonující zvuk, jako podobenství, jako paralelu, jako nepohodlí. Zanechal jsem po sobě několik rýh; tyto nezahladíte, hleďte se tedy ubránit ohledům a nechtějte se připoutávat ústupky.
Hezky například píše o tom, co zůstává ze starých vztahů a přenáší se do těch nových (i když si uvědomme, že řeč je o vztahu, jenž zažil pouhá dvě dostaveníčka!), že víc ji bránit nemůže a ať na něj nebere ohledy a sbalí jeho pražského soka, o němž mu v posledním dopise psala:
Budete mne proti své vůli nalézat v náhodně připomenutých slovech, mezi dvěma stisky ruky, jež vyměníte s oním šťastnějším, pocítíte mne někdy v jeho přítomnosti ve vzpomínce jako kontrastní barvu, jako rezonující zvuk, jako podobenství, jako paralelu, jako nepohodlí. Zanechal jsem po sobě několik rýh; tyto nezahladíte, hleďte se tedy ubránit ohledům a nechtějte se připoutávat ústupky.
[Paříž, 20.2.1911]
Žádné komentáře:
Okomentovat