Když včera Vláďa Volman ze skupiny Do řady! přivezl Gene Octobera a další členy prastaré punkrockové formace Chelsea do Orfea, zavonělo to tam kombinací černý kůží, ebenovýho dřeva a levnýho tabáku. Sám Gene a ještě víc basák ze skupiny Buzzcocks Tony „indiánská babička“ Barber vypadali jako nefalšovaný somráci a tím si mě získali.
Skupinu Pod stolem jsem slyšel zpoza stolu v kase, kde se čekalo na davy fanoušků, které ale déšť pouštěl pouze po malých skupinkách o jednom až dvou lidech. Nakonec se jich sešlo pět desítek. Do řady! vystoupili v uniformním oblečení, vypadalo to na ruský vězeňský hadry, což vzhledem k tomu, že nevypadají moc na pankáče, ale spíš na seriózní podnikový právníky, vyznělo dost zvláštně. Jedinej, kdo zůstal v tričku, byl bubeník, jehož krásný dredy po kolena, výsledek čtrnáctiletého růstu, jsou nejdelší vlasy, co jsem kdy viděl. Z každým jsme si rovni, ale s někým jsme si rovnější! jsem si zazpíval s kapelou, ale to bylo tak jediný, co jsem si vzpomněl...
Když přišel Gene do kasy, jestli nemám vidličku (je to zřejmě prorok, v kase jsou totiž jen dvě křesla, stůl, dvě zářivky, elektrická požární signalizace a na stole dvě vidličky), okomentoval návštěvnost slovy: „Pretty quiet here tonight. I´m sorry.“ Sorry na naší straně, oni si to zase o to víc užijou.
Dal jsem se pak do řeči s mladíkem s dívčí tváří, co prodával trička a cédéčka, hraje v nějaký mladý punkový kapele (Gene takový vždycky podporoval), tátu má Skota, mámu Irku, a tak se jmenuje Iain, což je starej skotskej pravopis mýho rodnýho jména, no a nesnáší Anglii, kde se narodil. Bylo hezký slyšet v Orfeu opravdu celobritskou angličtinu. Rozloučili jsme se těsně před vystoupením skupiny Chelsea. Byl to klasickej punk-rock, plnej energie, občas i melodickej, občas i pomalejší, a tak jsem si ho rád poslechl a nebýt závěrečného malého incidentu, odcházel bych úplně spokojenej (být ale mladší, možná bych se tý malý rvačky taky zúčastnil, protože když někdo bouchne holku, není to pankáč ale sráč).
V šatně jsem našel zřejmě Geneovou rukou napsanej seznam hranejch písniček, tak jsem si ho vzal na památku. A protože Chelsea ráno odlítali z Londýna, tak jsem našel ještě i na půl přetrženou přílohu The Independent z edice The Great Poets, což jsou takový brožurky o životě a poesii 16 velkých anglických básníků, něco, co by se v českejch novinách asi nechytalo. Sedmý díl byl o Robertu Burnsovi, s takovým dovětkem na konci o Robertu Fergussonovi, skotském básníku, jenž se dožil 24 let. Nebyl bych to já, kdybych si ještě v Orfeu nesedl a nezhltl ty tři stránky plné zajímavých informací. Třeba ta, že Samuel Johnson, veliký slovníkář, jehož dům v Londýně chci při každé mé návštěvě poctít vizitací, ale nikdy jsem se zatím netrefil do otevírací doby, byl vůči Skotům pěkně neomalenej. Tady je jedno heslo ze slovníku:
Oves – obilí, které se v Anglii obyčejně podává koním, ve Skotsku však živí lidi.
Fergussona to zvedlo ze židle. Napsal pamflet na autora slovníku. Robert Burns mu nechal udělat náhrobní kámen… Zaplatil za něj až po dvou letech a v průvodním dopisu jeho zhotoviteli píše, že může být rád, že vůbec zaplatil, protože od básníka se to moc čekat nedá. Dobrej recept pro dodavatele různých propriet pro naše divadlo. Na poslední roztržené stránce je veršovaná poslední vůle mladičkého básníka. Jako by věděl, že spadne na hlavu tak nešikovně, že se nejdřív zblázní a ve veřejném blázinci nakonec následkům pádu podlehne.
Cestou z Orfea mě pak napadly tyhle verše, inspirované začátkem Fergussonova testamentu:
Zatímco mnozí
žijí z prózy,
málokdo žije
z poesie.
Žádné komentáře:
Okomentovat