Není Rousseau jako Rousseau

V době, kdy běhal po světě Jean-Jacques Rousseau, běhal přibližně po tom samém světě o něco starší Jean-Baptiste Rousseau, rodák z Paříže. Ten se chtěl prosadit jako dramatik, ale sklízel neúspěch za neúspěchem. Pak se chtěl prosadit jako básník, ale pařížská poetická sebranka ho brzy ze svých salónů vyštípala. A tak začal psát epigramy a parodické verše, kde se opíral do těch, s kterými se na své pouti kumštem potkal. Brzy byl obžalován z nactiutrhačství, a protože se nedostavil k soudu, byl odsouzen k exilu. Setkal se s Voltairem a pojal i k němu upřímné nepřátelství. Dštil pak oheň a síru na všechny strany, ale psal i ódy a libozvučné kantáty.

V dramatických neúspěších bychom si mohli podat ruku (i když každý v jiné roli), ale ode mě se jedovatých slin nikdo nedočká. Není proč, porota na Lounském divadelní měla víceméně pravdu, moje režie je opravdu dost neumětelská a nemá ani tak vysoké (tedy postupové) ambice. Nějaké ambice přeci jen mám, ale ty naštěstí nebyly úplně neuspokojeny.

S jednou básní pana Rousseaua se ztotožňuji, a tak si dovolím zde publikovat její volný (och, jaký už ode mě taky čekat jiný?) překlad. Báseň byla o sporu mezi jakýmsi Houdartem a Voltairem o pravidlech poezie, ale platí jistě i pro divadlo a ostatní umění.

(originál zde)

Jeden radí volný styl,
který rozum káže;
druhý v rýmu vidí cíl,
jenž krásu řeči váže.

Protože oba dva jsou doktoři,
těžko se jeden z nich pokoří…

Proto si básníku s tím vším
nedělej žádnou starost:
Nehledej rozum ani rým
– piš, jak ti zobák narost!