Třicetiletý Jan Neruda se zamiloval do sedmnáctileté Terezie Marie Macháčkové, která se svou sestrou dvojčetem Marií Terezií zaujala pražské publikum při shakespearovských slavnostech v roce 1864, kdy se k 300. výročí bardových narozenin nejen hrály jeho hry v překladech jak o překot, ale 23. dubna se konal i velký průvod, v němž nechyběla snad jediná role z jeho her. Rézinka šla za Violu z Tříkrálového večera a J.Nda (jak se jí pak podepisoval v dopisech), který ji poznal už jako patnáctiletou na sokolské slavnosti, se do ní beznadějně zbláznil. Samozřejmě že se o tom nesměli dozvědět její rodiče, a tak se vše odehrávalo jen v milostných psaních a ve vyměňovaných pohledech na divadle. Rézinka bohužel byla velmi nemocná a 9. října 1865 své nemoci podlehla. Zůstaly dopisy, fotografie, básně a já myslím, že hlavně doživotní inspirace. Zde vybírám z Kupletu oněginského verše, v nichž doznává svou (většině mužů ostatně vlastní) hebefilii, ale především vyznává svou opravdovou lásku:
Tvůj život – ranní budítko,
můj je již zvon polední,
Tvá láska – první láska je
a má je již poslední.
A v prsou mých prorocký zvuk
hluboký, bolný hučí,
že se ten jarní zvonek jen
kratičké písni učí.
x
Jen mudrujte a rozkládejte
a kývejte svou moudrou hlavou,
vždyť sám již cítím, s láskou mou víc
že nechodí tou cestou pravou.
Což může ale země za to,
že ročně nové jaro rodí?
a může mužné srdce za to,
že žebrajíc za děckem chodí?
x
Je mně, jak bych z každičkých úst
již slyšel zachechtání,
jak by se celý zlý ten svět
smál mému milování;
a ve jízlivém smíchu tom
tvář moje studem plane –
ach bože, i po tváři Tvé
stud palný v slzách kane!
Žádné komentáře:
Okomentovat