„Všední život byl zvláštním druhem asketické zbožnosti, který ho odlišoval od jiných zbožných mužů uznávaných do té doby. Vypadal jako ostatní lidé… byl to citlivý moderní džentlmen, až puntičkářsky zdvořilý, hravě veselý, znalý událostí ve světě, o něž se živě zajímal, po nichž se pídil a o nichž rád povídal, chodil velmi vkusně oblečen, používal selský rozum, na všechno šel s dávkou mazaného důvtipu, žil v moderním pokoji s moderním nábytkem, pravda prostým, ale bez nějakých zvláštních znaků okázalé chudoby. Shrnuto do několika slov: klid, pohoda, šarm a uhlazenost moderního muže z dobré rodiny, nemalé vědomosti a velmi různorodé zájmy.“
Řeč je o mém oblíbeném světci, s nímž je radost hovořit. Byl jeden z prvních deseti katolických svatých, kterého jsem poznal a spolu s Františkem z Assisi mě dovedli na cestu ke křtu. Tuto řeč pronesl v 19. století jeden anglický konvertita. A jeden český dominikán narozený v Bulharsku, který v 50. letech strávil deset let v těžkém žaláři, o něm napsal:
„Koho milují prostí a chudí, koho milují tak nefalšovaně a tak upřímně, musí jistě být velkým dobrodincem. Myslíte, že napíši po vzoru ukňouraných pobožných knížek, že to byla velká duše? Čím dále jsem pak studoval a obdivoval život svatého Filipa, tím lépe jsem chápal ono slavné „hip, hip, hurá“, jímž vítal římský lid průvod s jeho ostatky. Jeť Filip nejživějším představitelem římského človíčka, veselého, prostého, dávajícího se tak, jak je, který je třeba lumpem a darebákem, ale poctivě si to přizná a když je čas, také se z toho kaje, který má rád slavnosti a veselí, ale který plní od rána do večera své zamilované chrámy…“
„Vida, chtěli vidět svatého a viděli hlupáka. Dobře jim tak!“ dodával, když se na něj do kostela chodili ze zvědavosti koukat pobožnůstkáři z jiných římských končin.
Proč Filip Neri zrovna dnes na soběpisníku? Protože poslední dobou přemýšlím o Kostelíku Stětí sv. Jana! Církev, jejíž jsem součástí, si původně smluvně vymínila ve smlouvě o pronájmu, že se v kostelíku mohou odehrávat pouze duchovní záležitosti… Ale ono duchovní mohou být přece i všední věci, když se jim ten duchovní rozměr dodá… Myslím, že Otec Josef by souhlasil. Na biskupství v Litoměřicích leží nová smlouva. Moc si od ní slibuju. Snad kostelík zase ožije, ale je důležité míti Filipa.
Řeč je o mém oblíbeném světci, s nímž je radost hovořit. Byl jeden z prvních deseti katolických svatých, kterého jsem poznal a spolu s Františkem z Assisi mě dovedli na cestu ke křtu. Tuto řeč pronesl v 19. století jeden anglický konvertita. A jeden český dominikán narozený v Bulharsku, který v 50. letech strávil deset let v těžkém žaláři, o něm napsal:
„Koho milují prostí a chudí, koho milují tak nefalšovaně a tak upřímně, musí jistě být velkým dobrodincem. Myslíte, že napíši po vzoru ukňouraných pobožných knížek, že to byla velká duše? Čím dále jsem pak studoval a obdivoval život svatého Filipa, tím lépe jsem chápal ono slavné „hip, hip, hurá“, jímž vítal římský lid průvod s jeho ostatky. Jeť Filip nejživějším představitelem římského človíčka, veselého, prostého, dávajícího se tak, jak je, který je třeba lumpem a darebákem, ale poctivě si to přizná a když je čas, také se z toho kaje, který má rád slavnosti a veselí, ale který plní od rána do večera své zamilované chrámy…“
„Vida, chtěli vidět svatého a viděli hlupáka. Dobře jim tak!“ dodával, když se na něj do kostela chodili ze zvědavosti koukat pobožnůstkáři z jiných římských končin.
Proč Filip Neri zrovna dnes na soběpisníku? Protože poslední dobou přemýšlím o Kostelíku Stětí sv. Jana! Církev, jejíž jsem součástí, si původně smluvně vymínila ve smlouvě o pronájmu, že se v kostelíku mohou odehrávat pouze duchovní záležitosti… Ale ono duchovní mohou být přece i všední věci, když se jim ten duchovní rozměr dodá… Myslím, že Otec Josef by souhlasil. Na biskupství v Litoměřicích leží nová smlouva. Moc si od ní slibuju. Snad kostelík zase ožije, ale je důležité míti Filipa.
Žádné komentáře:
Okomentovat