Ačkoli nevěřím v převtělování, v jednom z minulých životů jsem byl zcela jistě knězem. Proto když mi přišla kniha Émila Zoly Prohřešek abbého Moureta a já se do ní začetl, bylo a je to, jako bych si připomínal něco, co jsem sám prožil. A je neuvěřitelné, že vím, co je na dalších stránkách… teď jsem na straně 121 a to co čtu, jsem věděl už na straně 60, a teď vím, co nastane o nějakých třicet stránek dál…
Mnoho z pocitů abbé Moureta je mi známých i ze současného života. Ta neuvěřitelná shoda v přehnané lásce k Panně Marii, téměř až v erotické lásce k matce Krista, která od Krista vlastně odtahuje pozornost a z níž se mladý šestadvacetiletý kněz viní! Vždyť já jsem vždycky v kostele hledal sošky Panny Marie a Ji jsem prosil za všechna dobrodiní. Ještě před křtem jsem jí v kostele Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích zasvětil svůj život a prosil o odpuštění, kdykoli jsem selhal. Dějiny Mouretovy osobní víry jako by byly i dějinami té mé…
Zola byl samozřejmě antiklerikál. Jednou prohlásil: „I kdybych měl spatřil všechny nemocné, jak se uzdravili v Lourdech, neuvěřil bych v zázraky.“ A jindy: „Civilizace nikdy nedojde dokonalosti, dokud poslední kámen z posledního kostela nespadne na posledního kněze.“
Mám jednu zvláštní na hlavu postavenou teorii, kterou tedy nemám patentovanou, ale možná jsem první, kdo s ní přichází na pomyslný filosofický trh. Jako máme my všichni věřící krize víry (a kdo tvrdí, že ji nikdy neměl, onanuje dosud), pak nevěřící mají krizi nevíry, kdy mají veliké nutkání uvěřit (a kdo tvrdí, že ne, nikdy si ho či ji nehonil). Otiskem této krize u Zoly je abbé Mouret. Pro normálního člověka, kterej v minulym životě knězem nebyl, to je kniha naprosto nečitelná.
Ríša mi ráno volal, ať radši píšu na soběpisník ty svoje básničky než citáty a rozbory z děl, ale naštěstí je tohle sobě-pisník, tak si to tady napíšu možná fakt jenom sobě, jako třeba Jacobsenova Mogense, jehož poslední pasáž ještě přijde. Tahle pasáž je ze vzpomínek abbé Moureta na léta strávená v semináři. Přeložil Josef V. Sterzinger.
Nikdy nepoužíval úplné svobody na procházkách, když oba představení konající dozor odešli na návštěvu k nějakému faráři v sousedství, aby si zakouřil někde za křovím nebo si zašel s některým přítelem někam na pivo. Nikdy neschovával románků pod slamník ani nezavíral lahví anýzovky do svého nočního stolku. Ba dlouho neměl ani potuchy o všech hříších, které se páchaly kolem něho, o křídlech kuřat a o koláčích, dopravovaných podloudně do semináře za doby postní, o hříšných dopisech, donášených sluhy, o nekalých rozmluvách, konaných potichu v některých koutech dvora. Proléval horké slzy v den, kdy seznal, že jen málo z jeho soudruhů miluje Boha pro něho sama. Byli tam venkovští synkové, kteří se věnovali kněžství, bojíce se odvodu, lenoši, kteří snili o pohodlném povolání, ctižádostivci, které vzrušovalo již vidění biskupské berly a mitry…
Mnoho z pocitů abbé Moureta je mi známých i ze současného života. Ta neuvěřitelná shoda v přehnané lásce k Panně Marii, téměř až v erotické lásce k matce Krista, která od Krista vlastně odtahuje pozornost a z níž se mladý šestadvacetiletý kněz viní! Vždyť já jsem vždycky v kostele hledal sošky Panny Marie a Ji jsem prosil za všechna dobrodiní. Ještě před křtem jsem jí v kostele Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích zasvětil svůj život a prosil o odpuštění, kdykoli jsem selhal. Dějiny Mouretovy osobní víry jako by byly i dějinami té mé…
Zola byl samozřejmě antiklerikál. Jednou prohlásil: „I kdybych měl spatřil všechny nemocné, jak se uzdravili v Lourdech, neuvěřil bych v zázraky.“ A jindy: „Civilizace nikdy nedojde dokonalosti, dokud poslední kámen z posledního kostela nespadne na posledního kněze.“
Mám jednu zvláštní na hlavu postavenou teorii, kterou tedy nemám patentovanou, ale možná jsem první, kdo s ní přichází na pomyslný filosofický trh. Jako máme my všichni věřící krize víry (a kdo tvrdí, že ji nikdy neměl, onanuje dosud), pak nevěřící mají krizi nevíry, kdy mají veliké nutkání uvěřit (a kdo tvrdí, že ne, nikdy si ho či ji nehonil). Otiskem této krize u Zoly je abbé Mouret. Pro normálního člověka, kterej v minulym životě knězem nebyl, to je kniha naprosto nečitelná.
Ríša mi ráno volal, ať radši píšu na soběpisník ty svoje básničky než citáty a rozbory z děl, ale naštěstí je tohle sobě-pisník, tak si to tady napíšu možná fakt jenom sobě, jako třeba Jacobsenova Mogense, jehož poslední pasáž ještě přijde. Tahle pasáž je ze vzpomínek abbé Moureta na léta strávená v semináři. Přeložil Josef V. Sterzinger.
Nikdy nepoužíval úplné svobody na procházkách, když oba představení konající dozor odešli na návštěvu k nějakému faráři v sousedství, aby si zakouřil někde za křovím nebo si zašel s některým přítelem někam na pivo. Nikdy neschovával románků pod slamník ani nezavíral lahví anýzovky do svého nočního stolku. Ba dlouho neměl ani potuchy o všech hříších, které se páchaly kolem něho, o křídlech kuřat a o koláčích, dopravovaných podloudně do semináře za doby postní, o hříšných dopisech, donášených sluhy, o nekalých rozmluvách, konaných potichu v některých koutech dvora. Proléval horké slzy v den, kdy seznal, že jen málo z jeho soudruhů miluje Boha pro něho sama. Byli tam venkovští synkové, kteří se věnovali kněžství, bojíce se odvodu, lenoši, kteří snili o pohodlném povolání, ctižádostivci, které vzrušovalo již vidění biskupské berly a mitry…
Žádné komentáře:
Okomentovat