17. ledna 2008

Je mi pětadvacet

Před rokem jsem přeložil závěr jedné básně od Gregory Corsa. To bylo v době, kdy jsem každým dnem byl o rok starší, i když jsem věřil na broučky. Dny byly trny z růže, o něž jsem si rozedřel ruce, jak jsem se chtěl mermomocí vyšplhat nahoru k tomu květu, ale nelituju ani jednoho z nich, daly mi toho spoustu a i díky těm dnům jsem dnes tam, kde jsem. Přišla jarní rovnodennost a potom letní slunovrat. A od té doby každým dnem zas mládnu. Dnes je mi zase dvacet pět.

Někdo prý řekl, že jestli Ginsberg, Kerouac a Burroughs byli tři mušketýři beatnického hnutí, Corso byl jejich D'Artagnan.

originál zde

věnováno V.D.

Hláskuji s láskou jména jako Shelley,
Chatterton, Rimbaud
a šílím mládím, které štěká
a vysílá od ucha k uchu:
NESNÁŠÍM STARÉ BÁSNÍKY!
Především básníky, kteří se vzdávají
toho, co jednou napsali, a s ostatními básníky
si šeptají o svém mládí a diskutují,
řkouce: „To jsem napsal dávno,
ale to bylo dávno,
opravdu hodně dávno“
Ach, jak bych těm starým
básníkům chtěl říct: „Jsem váš přítel,
ten, kterým jste jednou byli, a skrze mě
zase budete“
A pak bych v noci těm důvěřivcům u nich doma
vyřízl z úst plných omluv jejich jazyky
a ukradl jejich básně.

Žádné komentáře: