20. září 2007

Tichbornova elegie

Překladatel mívá jistě pěkný pocit, když přeloží něčí kompletní dílo. A přesně takový pocit teď zažívám. Chidiok Tichborne toho jistě napsal víc, ale dochovala se nám jen jedna báseň, kterou složil v noci před popravou v Toweru. 20. září 1586 byl spolu s dalšími šesti neúspěšnými atentátníky na královnu Alžbětu zaživa vykuchán, vykastrován a rozčtvrcen.
(originál zde)

Mé mládí jsou rozčvachtané závěje,
má hostina jsou drobky pod stolem,
má budoucnost jsou utopené naděje,
má sklizeň to jsou pytle s koukolem;
noc skončila a to světlo je jen klam,
zrovna jsem začal žít a život je ten tam.

Můj příběh lze vyslechnout, ale ne vyprávět,
ještě mě nezradili a už jsem třikrát zapřen,
mé mládí je pryč, třebaže ještě nejsem kmet,
viděl jsem svět, ale sám jsem nebyl spatřen;
provaz jsem nezauzlil a už je rozvázán,
zrovna jsem začal žít a život je ten tam.

Už jako batole mě uspávali v hrobě,
pátral jsem po životě a našel jenom stín,
chodil jsem po krajině jako po hřbitově,
vás všechny nepoznané teď tiše opouštím.
Dopil jsem prázdný pohár, svěže vyčerpán
zrovna jsem začal žít a život je ten tam.

Kde domov můj?

Včera jsem poprvé slyšel izraelskou, protože ji oni dva dali na svůj soběpisník (škoda, že nenapsali, jak se k ní dostali). Docela dávno jsem tu psal o hymnách a jejich zvláštnostech. A vzpomněl jsem si, že jsem na konci toho článku mluvil o jedné ztracené knize, kterou jsem při stěhování našel, a tak vás s některými z jejích kouzel musím seznámit. Jestlipak poznáte autora téhle verze naší hymny:

Kde domov můj? Kde domov můj?
Boreáš kde věčně hučí,
šakal vyje, medvěd bručí,
tchoř a kuna v hradu svém
hody drží pod sněhem,
dobrou noc kde dávaj lišky,
[:země ruská domov můj!:]

Kde domov můj? Kde domov můj?
Zákony kde píše vláda
knutou národům na záda,
přirozená práva kde
kozák ekšpliciruje,
otrokem jen jeden není,
[:mezi Rusy domov můj!:]

Kde domov můj? Kde domov můj?
Pro myšlenku radikální
v Kamčatce kde jsou tiskárny,
spolčování svobodné
dovolí Sibirie,
železná kde ruka vládne,
[:zem slovanská domov můj!:]

Kde domov můj? Kde domov můj?
Veškerému kde vzdělání
prozřetelná vláda brání,
kde posud osvěty den
nezahnal pověry sen,
temná noc kde ducha svírá,
[:tam vlast má, tam domov můj!:]

(autor žil 1821 – 1856)

Co Bůh stvořil, Linné roztřídil...

Občas se člověk dozví, že se nějaký vědec nebo umělec ve své touze po akademické či jiné slávě zachoval mírně řečeno neseriózně. Známý spor Leibnitze s Newtonem o diferenciální a integrální počet nebo filmově zpopularizovaný příběh Mozarta a Salieriho jsou dostatečně výmluvnými příklady z oblasti těch nejslavnějších, na ty menší jsem onehdy upozornil slovy Richarda Dawkinse (Ivo Budil ze své kauzy letos vyšel jen mírně odřený, a i když čirý jeho případ asi není, myslím, že zrovna on patří mezi lepší profesory na našich vysokých školách, i když hodnotím jen z druhé ruky, ale těch druhých rukou, co prošly jeho rukama, znám víc). A nedávno do té svrchu jmenované první ligy přibylo ještě jedno šlápnutí vedle, o němž jsem se dozvěděl v příloze Věda Lidových novin.

Bez těchto cest by Linné neprozkoumal zdaleka tolik, co mohl na svých evropských cestách.

Letošní Kirwitzerovy dny připomněly mj. i 300. výročí narození Carla Linné. Ten by samozřejmě na klasifikaci a systematizaci botaniky a přírody vůbec sám nestačil, a tak měl systém tzv. apoštolů, spolupracovníků, kteří pro něj sbírali a popisovali materiál. Z většiny se stali akademicky vážení lidé, ale gloriolu zakladatele botanické nomenklatury samozřejmě dodnes nese ten, kdo je řídil, tedy sám Linné. Nic proti! Ovšem případ jednoho z apoštolů, jenž se zřejmě trochu z pocitu ukřivdění odmítl ve všem podřídit šéfovi, a tak si to taky slízl, vypovídá i o jiné stránce velkého švédského taxonoma, jenž o sobě rád prohlašoval, že je druhým Adamem (i tu větičku z nadpisu si o sobě vymyslel sám). Daniel Rolander dělal výzkum v Surinamu a po návratu do Evropy se mu od jeho dobrodince nedostalo žádné pomoci s cestou domů. Odmítl tedy po návratu do Stockholmu odevzdat Linnému své objevy. Ten mu za to „zařídil“ neudělení akademického titulu, což by tolik nevadilo, ale především mu znemožnil jeho objevy publikovat, a to už nebolí jen Rolandera, ale i vědu samotnou. Teprve v posledních letech se pracovalo na překladu tohoto díla z latiny, nyní probíhá odborná analýza, jejíž první výsledky přinášejí však už nyní poznatky, které by byly pro tehdejší vědu nové a zásadní.

19. září 2007

Haiku č.11

Giorgos Seferis
(anglický překlad zde)
Řecky neumím, a tak jsem se nepokoušel o nějaký niterný překlad. Přesto se po přečtění výběru z autorova díla odhodlám sem vložit vlastní verzi závěru jeho jedenáctého haiku, protože mi v tom volném překladu anglického překladu je něčím hodně blízké.

Tělo, které věřilo, že vykvete jak snítka,
aby přineslo plody nebo aby se stalo píšťalkou,
bylo uvězněno do bzučícího úlu -
a přišel čas hudby a čas mučení.

Ještě k Václavu Hollarovi

Malá poznámka k Hollarově náboženské příslušnosti.

Hollarova ilustrace augsburské konfese

Hollar se narodil v katolické rodině. Jako katolík by pravděpodobně nemusel odcházet do exilu. Odešel tedy jako protestant (jak uvádí, zřejmě mylně, některé zdroje) nebo na protest, že protestanti (a mezi nimi třeba jeho přítel Karel Škréta) musejí odejít (jak to uvádějí jiné zdroje, i brožurka vydaná k plzeňské výstavě)? Odešel do protestantského Frankfurtu nad Mohanem. Při jeho pobytu v Antverpách ve čtyřicátých letech se píše o jeho konverzi ke katolictví. Ale už ve 30. letech mu Ferdinand II., uděluje privilegium používat znak a šlechtický predikát své matky. Dostal by ho jako protestant? Ale konverze je konverze, takže k čemu že ho to přesvědčili antverpští jezuité? I Hollarův mecenáš vévoda z Arundelu byl katolík, jeho tatínek byl prohlášen katolickým mučedníkem poté, co po mnoholetém vězení zemřel v Toweru. V Anglii se katolictví nenosilo, a tak byl i Hollar v roce 1652 zatčen pro účast na katolické mši. V tom samém roce stihl portrétovat i největšího českého protestanta Jana Amose Komenského. Po propuštění stoupala jeho hvězda až k velkému požáru Londýna, kdy zase začala pomalu padat.

Když jsem poprvé viděl desku připomínající jeho jméno v kostele sv. Markéty u Wesminster Abbey, říkal jsem si, že na tak čestném místě byl jistě pochován proto, že učil Karla II. malovat a dostal pak od něj na cestu do marockého Tangeru titul Scenographus regius. Až letos jsem se dozvěděl, že tomu tak nebylo. Když Hollar v roce 1677 zemřel, byl pochován jako cizí katolík do společného hrobu pro chudinu. Tak by mě opravdu zajímal Hollarův náboženský vývoj. Byl exulantem konfese či svědomí? Budu muset napsat někomu povolanému.

Ano, v tom malém kostelíčku mezi Big Benem a Wesminsterským opatstvím odpočívají kosti Václava Hollara.

Letos jsem v Londýně postál jak u té desky ve sv. Markétě...

... tak ještě i v Southwarkské katedrále na druhé straně Londýna.

18. září 2007

Živý Dan Bárta


Vstaň, stvořen z rezavých skal
Vstaň, slyšíš kamenopád
Jdi tam dojdeš na rozcestí
Dál budeš muset už sám jít
Víš zpět se neohlížej
Buď zdráv.

Tam, vysoko v oblacích
Pěj písně tenkozobých
Spěj rejem stříbrokřídlých
Sám sestup do údolí
Vítr zadrží déšť, čas máš
Dál, hleď ať nezastavíš
Dokud nespatříš úzkou louku
Z hloupých bílých bříz

Tam živý sotva pár chvil
Miň trsy jestřábníků
Tam skrytý v úponcích rév
Tam v krvi odkvetlých máků
Tam v stínu předloňských hnízd
Je dům.

† Josef Vinklář

Když jsem to zjistil, úplně nejdřív jsem to napsal Jirkovi, protože spolu sdílíme názor, že jeden z nejlepších hereckých výkonů vůbec je právě ten Vinklářův ve skvělé hře Oldřicha Daňka Válka vypukne po přestávce. Její záznam z roku 1978 dávali onehdy v televizi. Strašně rád bych ho ještě někdy (vlastně ještě mnohokrát) viděl. Ale nechci mluvit moc, nechám promluvit přímo Josefa Vinkláře, protože měl a pořád má co říct.

Někteří mladí herci jsou dnes u divadla týden, čtrnáct dní, a už si myslí, co všechno dovedou. Často hovoří pohrdlivě o generaci těch starších. Nevidím to jako generační konflikt, občas to tak ale bývá. Taky jsem učil herectví a bylo to moc fajn. Měl jsem báječný ročník: Terezu Brodskou, Mahulenu Bočanovou, Nelu Boudovou, Martina Zounara. Jiná věc je, že je mi pak smutno z toho, když zjistím, jak nesmírně talentovaný herec všecko vymění za peníze a živí se Vařečkou. Je schopen mi bezostyšně říct, že to, co já vydělám v Národním divadle za měsíc, má on hravě během jednoho víkendu. Problém je v tom, že mnozí netouží naučit se hrát divadlo. Hrát třeba v Chebu, Uherském Hradišti, Hradci Králové, Pardubicích... Oni touží po tom mít se dobře, což poskytuje práce v rychlodabinzích a v reklamě. Neoktrojuju jim něco jiného, jenom konstatuji, že na těchto úkolech se divadlo naučit nelze. Je dobré začínat mimo centrum. Ota Ševčík si třeba vzal Terezu Brodskou do Plzně a za rok si zahrála Haničku v Lucerně, Natašu Bolkonskou, Manon. Takhle pak mohou růst talenty. Sochař Vladimír Preclík říká: Když je někdo nadaný a trvá si na svém, musí to někam vést. Talent se dá poztrácet, uhnete-li z cesty. Můžete dokonce zcela ztroskotat. Proč je mi to líto? V Praze je minimálně třetina herců, kteří kdyby tu nehráli, tak si nikdo nevšimne toho, že chybí. Ale po oblastních divadlech, což mohu říci ze zkušenosti v práci činoherní komise Thálie, se kterou jsem jezdil, je mnoho neuvěřitelně nadaných herců, kteří jenom zůstali nepovšimnuti a neměli tu »kapičku pokakanýho štěstíčka«. Oni se za pár korun dřou v Českém Těšíně, Uherském Hradišti, Chebu stejně jako herci v pražských divadlech, jenomže nemají možnost se dostat ani k externí spolupráci, jezdí dopoledne dělat výchovné koncerty za dvě nebo tři stovky. Nemají možnost si přivydělat v rozhlase, televizi, dabingu. A druzí se chlubí tím, jak snadno za nevalný výkon přijdou k penězům. Dneska může bohužel dabing dělat kdekdo z ulice, i když stále se ještě dá pracovat tím klasickým způsobem, který představoval český dabing jako raritu. Nedávno jsme s Luďkem Munzarem dabovali životopisný film o bratrech Mannech, bylo to krásné, ale je to práce, žádná rychlovka!

17. září 2007

Smetený příbojem

Málokdo ví, že držitel Nobelovy ceny William Golding napsal dvacet let před svým prvním románem, jenž mu přinesl slávu, sbírku básní. Později se k ní podobně jako mnoho dalších ke svým prvotinám nehlásil a údajně i skupoval a ničil vydané výtisky. Ovšem tak špatná prý nebyla. Bohužel je víceméně nedostupná, a tak jsem přeložil alespoň fragment jeho vyznání moři, jenž byl přetisknutý v jedné recenzi (originál zde).

Moře mi bouří v žilách
a zuřivě se v nich vaří.
Neumím se mu vzepřít víc
než dítě hrůzostrašné tváři;
neumím se mu vzepřít víc
než příliv úplňku - svému otrokáři!

Kam se spláchlo umění?

Poslední Reflex připomněl jeden průzkum z roku 2004, kdy se asi 500 předních kritiků, umělců, historiků umění, prostě těch od fochu vyjádřilo k otázce, co že považují za nejvlivnější dílo 20. století. Zvolili Fontánu Marcela Duchampa, Picasso byl na druhém a Warhol na třetím místě. Myslím si, že oni muži od fochu mají sami pro sebe pravdu, protože jsou vlastně uměním znuděni natolik, že je vytrhne jedině něco, co si z něj udělá opravdovou legrandu. A Duchampovi se to povedlo. O jiném podobném díle prý řekl: „Chtěl jsem si jen ukrátit čas… nechtěl jsem to vystavovat a popisovat…“ Tím nechtěně zpřístupnil umělecké tvoření i lidem, kteří mají jen trochu nadání a pár nápadů, ale hlavně spoustu času k ukrácení. Pro mě bude ale vždycky umění spíš o tom talentu a nápadech.

Nejsem buržoust, jenž doma musí mít originály děl slavných mistrů, a chápu, že buržoazní konzum se dá podkopávat i vtipem, ovšem ne vtipem, který mu jde na ruku. Duchamp spíš podřízl větev umění samotnému. Jako důvod volby bylo uváděno, že tím, že obrátil odmontovaný pisoár tak, že vypadal jako fontánka, jen do ní pustit vodu, zničil předsudky a propůjčil tak umění dynamiku, aby se mohlo dále vyvíjet. Jsem asi hroznej konzervativec, ale myslím si, že zvuk motorů na ucpané magistrále doplněný troubením nervózních řidičů není ze stejné umělecké branže jako Verdiho Traviata a hlavně neposkytuje žádnou další cestu, kudy jít v hudbě dál. Plénum znuděných skladatelů a zpěváků může soudit jak chce, ale já si stejně jako většina normálních lidí symfonii pro čtyřválcové motory a klakson na cédéčku rozhodně nekoupím a ani nevypálím. Nechci tím tvrdit, že se mi všechno moderní nelíbí, někdy se opravdu totiž spojí talent a nápad v něco opravdu nejen vtipného, ale i uměleckého, jako např. mastnotou nakreslené obrázky na krabicích od pizzy (kde jsou ještě její zbytky) Davida Böhma a Jiřího Franty. Renča krom jiného maluje zmizáže, což je taky pozoruhodná technika, ale podložená právě tím umem, od něhož je odvozeno slovo umění.

Zakrslý zloděj z Hodonína?

V posledním Týdnu napsal Ivan Motýl s využitím knihy Antonína Klimka Boj o hrad a Klausova eseje z roku 2000 takové shrnutí pohledů na T.G.M. Nic proti! Píše i o tom, že kolem Masarykovy osobnosti žádné velké mýty nejsou, protože zajímá jen úzkou skupinku odborníků z řad humanitních vědců a něco jako lidový pohled na tatíčka Masaryka už neexistuje. Ale proč by měl mýtus být záležitostí mas? Dokonce se mi zdá, že současní humanitní vědci (a bohužel v to počítaje rovněž Václava Klause a ještě víc žel i některé historiky) vytváří mýty nové, právě pro ty novodobé masy, zejména pro mladé, kteří často v novinách čtou pouze titulky. A v nich se z každé nuance dělá senzace.

Masaryk nestál proti Rakousku, ale jen ho kritizoval.
Masaryk se tvářil, že ho peníze nezajímají, ale měl jich hrozně moc, a jen proto mohl být štědrý.
Masaryk měřil jen 175cm, ale dělal ze sebe vyššího.
Masaryk se tvářil skromně, ale jen Hynaisovi stál 94krát modelem.

Tedy pozor, je zde novodobý mýtus (neboli příběh) pro školou povinné:

Když zakrslý Moravský Slovák z Hodonína, císařův levoboček Masaryk zrovna nikde nekradl, sedával (mnohdy spoře oděný) s oblibou za mzdu v řádu tisíců korun modelem na Akademii výtvarných umění (proto ji v roce 1926 povýšil na vysokou školu) a aby se nenudil, směle kritizoval Habsburskou monarchii, ovšem na akademické půdě pouze akademicky, jinak proti její existenci celkem zbaběle nic nenamítal.
Pak se nedivme paušalizování dějin třeba od populárních zpěváků.

Ovšem jsem poslední, kdo by vystoupil proti mýtům, mám je rád, celý můj dějepis je svým způsobem jedna velká mytologie (viz poslední řádky tohoto zajímavého rozhovoru). Jen by se ty mýty neměly v rámci boření měnit v kýč povrchního ražení.

Cyklostezka

Šmik, šmik a druhá etapa cyklostezky do Klášterce je slavnostně otevřená...

Všechny horské prémie i konečné vítězství vyžral stejně jako v první etapě starosta, ale jel jsem těsně v závěsu. Čezt patří i skupině ČEZ, která se na nákladné stavbě sponzorsky podílela.

A v dáli už jde vidět komíny klášterecké porcelánky...

16. září 2007

Pferda

Na tomto pěkném soběpisníku se píší samé zajímavé věci a to nepíšu pro ten článek, který souvisí s mou osobou, i když samozřejmě také zaujal mou pozornost. Protože je tam těch zajímavostí požehnaně a pravidelně přibývají, už s ním spěchám mezi své oblíbené soběpisníky. Asi brzy pojedu do Ostravy seznámit Kajetána s Mackem.

Babí léto v Plzni

Bibinka jako ze série Jill Greenbergové...

Model Velkého vozu z pohledu ze země...

... a „shora“

Až mi z toho vstaly vlasy na hlavě...

Dinopolibek v životní velikosti...

Panevní dinokosti v životní velikosti...

Hollarův mrtvý krtek...

...a kočky

V plzeňském Pubu si sami natočíte...

...a sami si vypláchnete.

Robert Kodym a T.G.M.

O víkendu jsem byl v Plzni a díky Českým drahám, které nám malým technickým selháním zařídili cestu do Plzně přes Chomutov samými motoráčky, jsem měl neuvěřitelně mnoho času přečíst všechna periodika, která jsem na cestu, tuše nějakou horoskopem předpovězenou zradu, pořídil. Utržil jsem proto mnoho podnětů k zamyšlení, s nimiž nyní postupně hodlám otravovat váš drahocenný čas. Nuže, podnět první.

V rozhovoru pro Lidové noviny mě Robert Kodym přiznám se překvapil i nepřekvapil. Překvapil úhledností a smysluplností svých odpovědí. Nepřekvapil svým pozérstvím, např. několikrát proklamovaným niterným vztahem k historii a monarchistickými idejemi. Nicméně od přečtení rozhodně neodrazuji, člověk se něco dozví. Třeba to, že Wanastovi Vjeci čerpají ze skladeb polského renesančního skladatele Marcina Warteckého – je hezký, že to Kodym řekl, Štěpán Rak nás na několika příkladech minulý týden přesvědčil, že mnoho tzv. populárních moderních skladeb a písní jsou vlastně kytarové melodie starých renesančních mistrů, bohužel nepřiznané. Ovšem něco se mi hodně nelíbilo a vybudilo mě to k tomuto článku. Otázka cituje text jedné nové písně: „Dnes už víme, že i pan Masařík (myšlen Masaryk, pozn. J-Lo) kradl a zradil ve jménu buržoazní rebélie…“ a Kodym dodává:

je vtipné, když se vedle jeho hesla Nebát se a nekrást položí pozemkové reformy 20. let. To byla čistá krádež. Klečíme na kolenou před tatíčkem republikánem, který si pomocí propagandy vytvořil kult osobnosti a při tom celá desetiletí před tím sám snil o autonomním českém království.

Bohužel, tím se u mě Robert, který v rozhovoru jinak působí střízlivě a poměrně dospěle, hodně shodil, neboť jeho historické přemýšlení jde opravdu jen hodně po povrchu nebo spíš poletuje ve stratosféře.

Proč proběhla pozemková reforma? Stejně jako ve starém Římě, aby vyřešila jakousi krizi a zabránila revoluci. Citujme Masaryka z Budování státu: „Kampaň, která měla soukromým vlastnictvím otřást, jej naopak upevnila. Systém latifundií a velkostatků bývá spolehlivým spojencem bolševismu. Naopak drobné selské vlastnictví je skoro neotřesitelnou oporou demokracie.“ Ano, při pozemkové reformě se kradlo, obohatila se vládní garnitura (čísla jsou např. zde), ale nevím nic o tom, že by se na ní přiživil přímo Masaryk. Kodym zřejmě myslel, že krádeží je prostě jakákoli konfiskace, ovšem těm, kterým se půda konfiskovala ji většinou rovněž nekoupili. Každopádně ji prosadila agrární strana, která pak po celou dobu první republiky hrála v politice prim a nepustila tak ke slovu bolševiky v plné jejich síle.
Druhou část tohoto Kodymova vejšplechtu radši ani nebudu komentovat. O otázku výše píše, že „nám pohled do minulosti může sejmout klapky na očích“ a že on o tom píše písničky. Tímhle textem nejen, že ty klapky nesňal, ale ukázal, co tím míní. Haněním model si sám nahonit morální aureolu, kterou si ve zbytku rozhovoru celkem umně rovná nad hlavou. A to se mi nelíbí.