7. září 2007

Nenechte si ujít víkend s Františkány

Jeho Excelence Mons. František Veselý

Když o víkendu navštívíte Františkánský klášter v Kadani, možná budete mít štěstí jako já a potkáte samotného Otce biskupa Františka. Po klášteře vás provedou řádoví bratři a řadu z nich uvidíte i v akci, např. bratra Jana a Ondřeje na zahradě, bratra Josefa v kuchyni, našeho kvardiána bratra Lukáše v kapitulní síni, obědvat se bude v refektáři, zvonit bude čekatel na noviciát Miroslav a už se na vás těší i vikář, novicmistr a knihovník bratr Alois. Otevřeno od 10 do 16 hodin.

Soud

Když se upálil Jan Palach, Václav Neckář, který byl nedávno propírán v novinách skrze spolupráci s StB (pěkný článek o tom napsal Jiří Černý v Hospodářských novinách), nazpíval tuhle písničku. Kdo si uvědomí situaci, uzná, že to byla dost velká odvaha v době, kdy mnoho usmrkanců, kteří si teď tak rádi otírají svoje zaschlé sople o mediální šnuptychl ze svazků StB, už drželo ústa a krok. Ještě chcete soudit?

Vzpomínky na rok 1968

Dnes jsem ve třech třídách zadal seminární práci s pracovním názvem „Babi, co si pamatuješ z r. 1968“. Četl jsem pak úryvky z prací, které jsou tři roky staré. Příští rok bude 40. výročí, a tak sem budu nepravidelně přispívat některými příběhy. Dnes to budou dva táborové (každý z jiné práce):

Ten pověstný čas, roku 1968, bylo mé mamince 10 let a své prázdniny si plně užívala na pionýrském táboře od STS Prunéřov. V malebné lesní krajině s dřevěnými sruby se tábor konal již po dlouhá léta. Byla tam legrace a všichni se bavili. Jak by ne, byly přece prázdniny. Jednou v noci se však začal ozývat hrozný rachot. Všichni vyděšeně vyběhli ven. Nebyl snad nikdo, kdo by nechtěl vědět, proč se koná tato pyžamová přehlídka. Děti měly plné hlavy různých možností, od odporných trpaslíků, po krvelačné Drákuly. Nikdo netušil, co se může dít, a o to větší překvapení bylo zjištění, že se přes tábor valí stádo splašených krav (emigrantek z nedalekého statku). To bylo tři dny před jedenadvacátým.
Za tři dny se v noci opakoval podobný rámus a rachotění. Většina táborníků si dění nevšímala, možná kvůli tomu, že jejich pyžama už každý viděl a samozřejmě kvůli nevšednímu zážitku z nedávné noci. Tentokrát se však nejednalo o pár nezbedných krav, ale o několik tanků, které poněkud dezorientovaně bortily ohrady. Když konečně ohrady zdolaly, jen kolem projely a jely dál. V táboře zavládla smíšená nálada. Byla převážně velmi napjatá, jelikož nikdo nevěděl, co se děje. Vedoucí se okamžitě vrhli k rádiím, ovšem v tu dobu už vysílaly pouze tísňové zprávy, aby lidé zůstávali u svých přijímačů. Kdekdo brečel a nálada se z napjaté změnila v zoufalou. V tu dobu děti naprosto nevěděly, co se může dít, oznámili jim pouze, že si pro ně zítra rodiče přijedou…

Tatínek: „Vzpomínám si, že o prázdninách roku 1968 jsem byl na letním dětském táboře ve Vranově nad Dyjí, který organizovalo ROH (revoluční odborové hnutí) OÚNZ (okresní ústav národního zdraví), kde byla zaměstnaná maminka. Podotýkám, že jsem se narodil v roce 1959 a tudíž mi v té době bylo necelých 9 let. Tábor probíhal normálně až na ono ráno, kdy nás vzbudil neznámý hluk a plačící soudružka vedoucí. Když jsme se ptali, co se děje, řekla, že asi bude válka, protože za táborem jezdí tanky. A měla pravdu, nejen tanky, ale i nákladní auta, která táhla děla. Za dva dny byl tábor zrušen a nás odvezli vlakem do Chomutova. Do Kadaně nás rozváželi sanitky, protože po ostatních autech prý Rusáci střílejí. Cestou jsme viděli ulámané názvy vesnic a směrovky byly otočené nebo přemalované. Na viaduktu v Prunéřově byla barvou napsána jména Dubček a Smrkovský…“

6. září 2007

Sebevražda v zákopech

Siegfried Sassoon
(originál zde)

Znal jsem jednoho mladého vojáčka,

šklebil se na svět se smíchem prosťáčka,
v noci se zdravě ozýval polním stanem
a brzy z rána pískal si se skřivanem.

Ve zmrzlých zákopech, smutný a bezduchý,
plný vší, bez rumu, v uších jen výbuchy,
prohnal si mozkovnou snad půlku zásobníku –
odešel ve vřavě a vlastně zcela v tichu.

Vy z davů jemných tváří a zanícených očí,
co se na okrajích ulic za vojáčky točí,
odplazte se domů a v koutě buďte rádi,
že neznáte to peklo, kde mizí smích a mládí.

Nejlepší báseň 1. světové války

Mám doma pár nezveřejněných překladů Wilfreda Owena, asi nejznámějšího básníka první světové války. Proto mě překvapila otázka 174 v tomto testu, kdo že je autorem „nejlepší básně první světové války“. Odpověděl jsem automaticky „cé je správně“, ovšem rychle jsem byl usvědčen z omylu. Autorem básně Epitaf na žoldnéřskou armádu, kterou za nejlepší označil Rudyard Kipling, je A.E. Hausman, básník pro mě do té doby neznámý. Přečetl jsem si tedy o něm úžasný text od zlínského rodáka Toma Stopparda (The Guardian, 3/6/06), v němž na základě nově objevených dopisů odhaluje básníkův celoživotní homosexuální vztah k heterosexuálnímu spolužáku a spolubydlícímu z Oxfordu a jeho vliv na Hausmanovo dílo. Jestli se příští rok zase zúčastním překladatelské soutěže Jiřího Levého, pak bude Hausman jedním z favoritů.

Je to asi troufalost, snažit se přeložit něco, o čem někdo slavný řekl, že je to z nějakého hlediska „nejlepší“. Je to asi jako dělat sádrový odlitek Ghibertiho vstupních dveří baptisteria ve Florencii, které Michelangelo nazval „branou do ráje“. Ale to bych nebyl já, jak mě znáte, abych to aspoň nezkusil (originál je zde).


Epitaf na žoldnéřskou armádu

V den, kdy se slunce zřítilo ze srázu
a zemské základy samy se podkopaly,
oni jen vyslechli volání rozkazu,
dostali žold a život za něj dali.

Stržená nebesa drželi na ramenou,
a zemské základy podepřeli pevně;
bránili stvoření (Bůh si vzal dovolenou),
co mohli, spasili – zn. levně.


† Pavarotti

Tohle jsem napsal o Bohémě v jednom ze svých prvních článků na soběpisníku 1. února 2006, a v březnu jsem si to potvrdil. Luciano Pavarotti v Bohémě debutoval. Na předměstí Modeny (vyslovuje se módena), kde se narodil, jsem jednou nocoval u dvou profesorů z Bologni, nejstarší evropské univerzity. Jeli jsme tenkrát s Lenkou z Neapole a oni nám zastavili na dálnici před Modenou a pozvali nás na noc k sobě. Vysadili nás před modenskou katedrálou, batohy jsme nechali v autě a napsali jsme si jen číslo autobusu, který nás pak svezl až k nim před barák. Popili jsme vína a v noci se strhla největší bouře, co jsem v Itálii kdy zažil. Mám na to krásné vzpomínky a tenhle klip mi zprostředkoval jednak pohled do překrásného modenského románského dómu a jednak Pavarottiho debut v roli Rodolfa v Bohémě. Psal se rok 1961.

5. září 2007

Ba jó

Od chvíle, kdy jsem se o ní dozvěděl, ji chci vidět. Ne, nechci ji vidět, chci na ni dlouho civět. Prohlížet si všechny její detaily. Tapisérie z Bayeux (čti bajó) se stala běhounem, po kterém klusá moje fantazie spolu s těmi dvěma sty koni a půl tisícem bojovníků. Až donedávna klusal pomalu ale jistě do Normandie, ale nyní změnil směr a cválá do Olomouce. Tam totiž vystavuje repliku tohoto světoznámého závěsného koberce Věra Mičková, která se s ním vyšívala tři roky. Tohle nadšení mě nepřestane udivovat. Ale posedlost je posedlost.

Docela dlouho jsem se snažil najít celou tapisérii na netu, ale vždycky bez úspěchu. Až někdy minulý rok jsem na ni narazil a moc mě to potěšilo. Když kliknete na obrázek, dostanete se na stránku, kde si budete moci prohlédnout celé veledílo. A když šířku toho gobelínku protáhnete na půl metru, pak si teprve představíte, s čím že se to ona Hanačka šila. Zkoušel jsem si ještě pohrát v tomhle geniálním prográmku, ovšem jeho genialita bohužel končí s uveřejněním celé namáhavé práce, která nakonec přijde jaksi vniveč. Přesto ale jukněte, stojí to za to.

Noční příchod

V ložnici na parketách leží ptačí pírko.
Bydlím pod střechou,
když se koupu,
slýchám na ní vrkat holuby.
Ale okna byla celý den zavřená.
Kocour se tváří,
jako by dokázal ulovit a sežrat křepelku
a strávit ji i s peřím.
Možná jsem ho přinesl na kalhotách,
venku pršelo a soudě podle toho,
jak se na ně normálně chytají kocouří chlupy,
nedivil bych se, kdybych domů přitáhl
s chmýřím babího léta
i nějaké to zelektrizované pírko.
Nebo leželo pod postelí
a prudkým pohybem při svlékání
jsem ho vylákal doprostřed místnosti.
Ale jak se dostalo pod postel?
Už si vzpomínám. Vždycky, když usnu,
sedává mi na pelesti anděl.
V noci courám, a tak ho často vyplaším,
nechá manikúry, svine perutě
a kvapně se schová pod postel.
Myslí si, že ho tam nevidím.
A zatímco píšu tuhle báseň,
pomalu usínám a slyším ševelení
v teplovodních trubkách.
To bude on. Jsem zvědav,
jestli si po sobě uklidí.

Mladý skaut Jiří Wolker

O Jiřím Wolkerovi jsem už párkrát psal a dokonce se holedbal, že letošní podzimní poetický večer věnuji jemu. Nevěnuji, jelikož a protože jsem letos poetický večer nestihl připravit. O to lépe se připravím na ten příští. Zkusím to vynahradit aspoň čtenářům soběpisníku.

Dostal se mi do ruky Táborový deník šestnáctiletého skauta Jiřího Wolkera ve svém 2. vydání z roku 1949, kdy už byl česká Junák paralyzován komunisty a následně v roce 1950 zrušen. Nevím, zda do toho vydání stačila již zasáhnout cenzura, ale editorem byl Kamil Bednář, tak snad ne. Ovšem, co cenzurovat na větách „K večeři byly zbytky od oběda“, „K večeři byl králík. Smáli se nám, že je to kočka“, „Wolkře, pro mléko“ a jim podobných? Pro mě to byla velmi zajímavá sonda do historie skautingu, jenž letos oslavil sto let od chvíle, kdy se prvních 21 kluků různého věku odešlo na týden „zakopat“ na ostrov v Hnědém moři v anglickém Dorsetu. Jen pět let to trvalo a profesor Svojsík se začal zakopávat s českými skauty pod hradem Lipnicí. A na čtvrtý ročník tohoto tábora už se z Prostějova vydal i Jiřík Wolkrů, ovšem ne na týden, ale na celých 40 dní. A navštívili je tam takové osobnosti jako například prof. Stránský z Liverpoolu nebo barytonista Gustav Arnim Svojsík, který zpíval t.č. v Kolíně nad Rýnem (bratr A.B.S.) Wolker si psal poctivě deníček a psal i táborový deník, neboť, jak píše, „vůbec mne tu pokládají za velikého literáta“. Není divu, Wolker si každý den četl, jmenuje například Baudelairovy Básně v próze, D´Annunziovu Giocondu ad. A tak je to i zajímavá sonda do duchovního vývoje mladičkého básníka, který má zdravý thymos prvních lidí. Vydobíjel si uznání všelikými způsoby, např. šermováním.

„Po obědě chvíli jsem četl, chvíli jsa unaven spal. Věděl jsem, že mi bude třeba spánku, neboť jsem měl mít od 1 do 3 hlídku. Potom jsem byl jaksi pitomý. Snad, že jsem se přejedl, či nevím, čím to je. Horko a horko. Snad to přejde.
Šermoval jsem s některými, abych se z toho probral. Trochu jsem se sekl na ruce, ale poznal jsem, že jsem nejlepším šermířem. Má vážnost v táboře roste. Je to příjemné, když se všichni tahají, abych spal u nich ve stanu.

Nakonec se utkal i s prof. Svojsíkem a pořádně ho zapotil.

A že český Junák vychovával vlastence, to je vidět z téhle krásně nacionalistické vsuvky:
„… za každé německé slovo musí si tu každý dát pohlavek. A všichni také na to dbají. Jak se některý podřekne, hned na něj křičí: „Dej si pohlavek!“, tak dlouho, až si jej dá.“

4. září 2007

Past

Nicanor Parra

originál zde

V tom čase jsem se držel daleko od jeviště přesyceného tajemstvím.
Jako se pacienti s nemocným žaludkem vyhýbají těžkým jídlům,
raději jsem si objasňoval některé otázky
týkající se rozmnožování pavouků,
a proto jsem se zavíral na zahradě
a neukazoval se na veřejnosti do pozdních nočních hodin;
a rovněž jsem s rozhalenou košilí a vyzývavou pózou
házel drzé a prchlivé pohledy na měsíc
ve snaze zbavit se těch žlučovitých myšlenek,
které se přilepí jako polypy na lidskou duši.
Když jsem byl sám, zcela jsem nad sebou držel vládu,
chodil jsem kupředu a zpět vědom si plně, co činím,
nebo jsem se natáhl ve sklepě na prkno
a snil, vynalézal nové přístroje, řešil malé, ale naléhavé problémy.
Byly to přesně ty chvíle, kdy jsem položil základy mé slavné metody navození snu,
která spočívá v překonání sebe sama a následném snění o tom, co si přejeme,
vyvolávání dějů dopředu připravených za pomoci sil z druhé strany.
Tímhle způsobem jsem získával cenné informace
týkající se řady pochybností, jež nás stále sužují:
cesty do ciziny, erotické rozpaky, náboženské komplexy.
Ale všechna opatrnost byla marná,
neboť jsem z důvodů, jež je složité stanovit,
začal automaticky sklouzávat po šikmé ploše,
jako balón bez plynu ztrácela má duše výšku,
instinkt sebezáchovy vypověděl služby,
a zbaven svých nejpodstatnějších předsudků
padl jsem do osudové telefonní pasti,
která strhává vše, co ji obklopí, jako propast pekla,
a třesoucí se rukou jsem vytáčel to prokleté číslo,
které bezděčně stále opakuji ve spánku.
Ubohý a nejistý jsem se cítil v oněch vteřinách,
kdy jsem jako kostlivec stojící před tabulí pekla
přehozenou žlutavým kretonovým ubrusem
čekal odpověď z druhého konce světa,
z druhé poloviny mého já uvězněné v hrobce.
Ten přerušovaný vřískot telefonu
na mě působil stejně jako zubní vrtačka,
zabodával se do mě jako hroty oštěpů vržených z nebe
a to až do té chvíle,
kdy jsem se začal potit a koktat od horečky,
tehdy se můj jazyk podobný telecímu řízku
vsunul mezi a tu na druhé straně
jako černé sukno, které nás odděluje od mrtvých.
Nikdy jsem netoužil vést tyhle příliš intimní dialogy,
které jsem nicméně sám tak neomaleně vyvolával
dychtivým hlasem nabitým elektřinou.
Když jsem zaslechl své křestní jméno
vyslovené tím známým tónem,
vzbudilo to ve mně rozvláčný neklid,
lokální pocity úzkosti, které jsem se snažil odvrátit
metodou rychlých otázek a odpovědí,
ale ty ji jen přiváděly do stavu pseudoerotického kypění,
jež se nakonec odrazilo i na mně samotném
počínající erekcí a pocitem krachu.
Neubránil jsme se smíchu, který mě naprosto duševně vysiloval.
Tyhle směšné rozhovory trvaly několik hodin,
dokud se za zástěnou neobjevila má bytná,
která v mžiku přerušila tu hloupou idylu,
to kroucení čekatele před nebeskou branou,
a to neštěstí tak skličující moji duši,
jež neskončilo ani zavěšením telefonu,
jelikož jsme si slíbili,
že se sejdeme nazítří v nějaké kavárně
nebo u brány do kostela, na jehož jméno si raději nevzpomínám.
...

Konec dějin

Zítra začínám opravdový školní rok dějepisem. A tak jsem se dnes pustil do Konce dějin Francise Fukuyamy, abych dohnal nedohnatelné. Jako každá filosofie je to o neprůstřelně vytvořeném teoretickém systému, ale ten Fukuyamův je postavený na docela klasických základech. Přes Hegela a Marxe se v úvodu dostává až k Platonovi. Ten v Ústavě tvrdí, že se lidská duše skládá ze tří částí: toužící, uvažující a té, kterou nazval thymos neboli „vznětlivost“. Ta poslední by se podle Fukuyami (a před ním Hegela) dala do dnešních psychologických slovníků přeložit spíš jako „sebeúcta“ či „touha po uznání“. Ta dokáže vyvolat tři stavy, v češtině je můžeme pracovně nazvat tři H. Když není naplněná pociťujeme hněv nebo hanbu (nebo obojí), když naopak naplněna je, pociťujeme hrdost. V dějinách to vedlo k tomu, že si první lidé z této touhy podmanili ostatní a vznikl vztah pán a rab. A zde stojí základ Hegelovy a Fukuyamovy myšlenky, že pána neuspokojuje uznání, které se mu dostává od raba, neboť rab mu není rovný. Francouzská a americká revoluce, která člověka „srovnala“ prostřednictvím práv, umožnila rovnou úctu člověka k člověku. Liberální demokracie posléze vítězila v dalších a dalších státech, a když se někde objevila nějaká alternativa, třeba ve formě fašismu a komunismu, krachla a společnost se vrátila k demokracii. A to znamená konec dějin.

A to by taky byla pěkná nuda, kdyby v závěru úvodu nepoložil autor z pravicového hlediska na pranýř tzv. posledního člověka (srovnej s výše jmenovaným prvním člověkem, který nasazoval život, aby si vydobil uznání). Poslední člověk se „vzdal hrdé víry ve vlastní nadřazenost ve prospěch pohodlné sebezáchovy. Liberální demokracie produkují ´lidi bez hrudi´, sestávající z žádosti a rozumu, ale postrádající thymos, zběhlé v objevování nových způsobů, jak uspokojit spousty bezvýznamných potřeb kalkulacemi o dlouhodobém soukromém zájmu. Poslední člověk postrádá touhu být uznán za většího než ostatní a bez takové touhy není možná výjimečnost ani úspěch. Spokojen se svým štěstím a neschopen cítit hanbu za neschopnost povznést se nad své potřeby, poslední člověk přestal být člověkem.

Tleskač v Kadani



Následující plakátek (nebo jemu podobný) by měl od začátku března viset na výlepových plochách po Kadani. Kdo si nevzpomíná, co je to za kapelu, nechť klikne na obrázek či si poslechne tři vítězné klipy z mé hitparády na youtube. Příběh Jana Tleskače, V té naší zahrádce a Pavlačová story.

Epilog

Ne, nemá to být epilog za mou překladatelskou kariérou, naopak tímto volným překladem anglo-irského básníka Louise MacNeice, bych chtěl zase začít.

Originál je zde.


Řady knih kolem tu leží vyrovnány
jako plot z jedné i z té druhé strany;
skrze ten prales dávno mrtvých slov
vydával jsem se na živých ptáků lov –
a tyhle řádky tu teď píšu pro všechny,
kteří též, jako já, už přišly o své sny,
ostnaté dráty jsou navždy přestřižené
a nad nimi se něco jako nebe klene.
...

3. září 2007

Moje Dočesná

V programu letošní Dočesný jsem měl zakroužkvanejch pět pivovarů, jejichž piva jsem buď ještě nechutnal nebo chuť stačil zapomenout (Chyše, Krakonoš, Konrád, Bon a Poutník), z muziky pak jen Dark Side of the Moon a -123 minut. Vypil a viděl jsem toho nakonec víc, moc mi chutnala svijanská třináctka a moc se mi líbili Tam Tam Orchestra, kteří v latinsko amerických rytmech roztancovali všechny popůlnoční držáky. A špatní nebyli ani místní z O.C.P. a Jahtec Jammin Job. Pink Floydi mě nezklamali, ale jediná pořádná nahrávka je sedmnáctiminutová, tak jsem mohl zveřejnit jen přes celý náměstí natočený Wish You Were Here s dost amatérsky udělaným obrazovým doprovodem a začátek Division Bell od stánku s langošema (kvalita tomu odpovídá); druhá půlka mě párkrát opravdu dojala k slzám.
-123 minut pro mě byli vrcholem
a zdaleka je nepřekonal ani Pavlíček se svým novým bandem na jednu sezónu. Kdo umí, ten umí (a ve třech).


-123 minut
Uploaded by Lojza2

Treperendy

Nikdy jsem si nic nedělal z klepů, dokonce jsem ty o mně pomáhal vymýšlet a šířit. Je to taková moje obrana a zatím funguje. Třeba teď, když někomu dám svou novou vizitku, jsem připraven čelit otázce, co je to hedofilní, že by tam asi mělo být pedofilní. S chutí tedy pak vysvětluju, že je to opravdu tisková chyba, že by tam mělo být hebofilní nebo hebefilní a že jde o zaměření na děvčata, u kterých se již projevily druhotné sexuální znaky (podle bohyně Hébé). A čekám, kdy a v jaké podobě se to ke mně vrátí.

Dnes, kdy už se nevyprávějí mýty a legendy, stalo se z drbů jediné koření života a bohužel to odnášejí lidé, kteří se čímkoli proslavili, na stránkách bulváru. Ty klasické lokální, řekl bych sousedské klepy, byly tématem jedné hry, kterou před pár lety nastudovalo divadlo Navenek. Látka byla bohatá a hra byla dlouhá. Po ní přišla akčnější Mandragora a mně běží hlavou možnost návratu k tématu pomluv v akčním provedení v Goldoniho Treperendách. Jako ve Škole pomluv se tu zase všechno v dobré obrátí, ale abychom (a já hlavně) nepodlehli svůdné myšlence, že klepy neubližují, ocitujme slavný monolog Basilia z Beaumarchaisova Lazebníka sevillského:

Pomluva, pane? Opovrhujete něčím, co asi dobře neznáte. Ta už dovedla zničit i ty nejpočestnější lidi, to vím z vlastní zkušenosti. Věřte mi, že žádné nactiutrhání není dost sprosté, žádná hanebnost dost veliká, žádný klep dost nesmyslný, aby mu v takovémhle městě nenaletěl kdejaký darmošlap. Jenom se to musí vzít za správný konec. A my tu máme lidi opravdu vynikajících schopností. Nejdřív to jen zlehýnka zašumí nízko při zemi jako vlaštovka před bouří, táhlé ševelení se šíří, pianissimo, a rozsévá se jedem napuštěné zrno. Mnohá ústa je pochytí a piano, piano vám je zase obratně vpraví do ouška. A to už je zlo, které zapouští kořínky, plazí se, razí si cestu a rinforzando od úst k ústům koná své ďábelské dílo. Najednou, ani nevíte jak, ale pomluva se už před vámi tyčí, syčí, vzdouvá se a rozrůstá zrovna vůčihledě. Vymrští se, rozprostře se, zavíří, všude doléhá, nic nešetří, všecko bere s sebou, třaská a burácí, až je z ní, chvála bohu, veřejné mínění, generální crescendo, všeobecný chór nenávisti a prokletí.

Dočesná 2007

Žatecká dočesná už je dočesnou jen podle jména. Bohužel. Z oslav chmele se stalo něco mezi Oktobrfestem a hudebním festivalem na náměstí. Změna se vplížila asi jako telenovely do českých kanálů. Dříve byla hudba doprovodem ochutnávání chmelového moku, lidé stihli obejít stánky se svými oblíbenými či dosud nepoznanými značkami a hlavně si pak v klidu s kamarády popovídali o jeho kvalitě na trávníku či jiném klidném místě. Občas do toho prošly mažoretky, zahrála žatecká dechovka, něco zamlel nějaký moderátor a večer se objevila nějaká zajímavá kapela… A teď: náměstí je přecpaný k prasknutí, u stánků sice nejsou fronty, ale ani kde v klidu posedět, neuvěřitelně vohulená muzika znemožňuje bazální komunikaci, další náměstí jsou plná kolotočů a centrifug a ráno pochcaný a zeblitý celý okolí historickýho jádra. To není kritika organizace, jen konstatování faktu, kam to extrémní požadavky doby dotáhly. Naopak, organizátoři si zaslouží pochvalu za bohatý a pestrý program. Přece bych jim ale vzkázal námět k zamyšlení:

Nestálo by za to, vrátit se trochu k původní tradici? Třeba takto: náměstí by bylo o chmelu a pivu, hlavní podium by nebylo a na ploše, kde se nyní těsnají tisíce fanoušku té či oné hvězdy, by byly další stánky a hlavně prostor na klidné vypití jejich produktů. Fanoušci muziky by si vybrali buď autobusák, kde bych udělal do večera main stream a večer rockovou scénu, nebo country scénu, na tý by se nemuselo nic měnit. Myslím, že lidí by přijelo stejně hodně, náměstí by se ulehčilo a spokojený by byli všichni. Návštěvníci, že si poslechnou nějakou tu svojí kapelku a jinak se budou věnovat pití, jídlu a pouťové zábavě; stánkaři, protože jich bude moct bejt víc, stánky jim nebudou blokovat diváci a lidi víc vypijou, protože budou mít kde a kdy; i pořadatel, protože to nebude tak drahý.