13. srpna 2007

Brutus poprvé v Kadani

V pátek jsem byl zase v Lounech na Brutusu a měl jsem co slavit. Den před tím jsem totiž měl v Praze v Rock Café na Národní třídě takové malé sezení při kávě a pivu a nevzešlo z něj nic jiného než rozhodnutí, že
Brutus bude 19. ledna 2008 hrát poprvé ve své historii v Kadani,
tedy aspoň co pamatuje Vláďa Hasal, který je členem skupiny od roku 1977. Ti bystřejší si jistě všimli, že tu už od včerejška visí pozvánka a doufám, že se nic vážného nestane a že tu bude viset až do ledna, a taky, že tu nebude viset nadarmo a čtenáři soběpisníku půjdou odstartovat novou sezónu jak Orfea tak Brutusu (předtím v lednu tuším hrajou pouze v Praze v Lucerna music baru, kde teď 21.srpna slaví čtyřicet let existence). Na leden jste všichni srdečně zváni… a po vzoru lounských fanoušků vezměte ženy i děti. Krom dole zveřejněné písně Dvě baby, kterou jsem poprvé nahrál na výkonější Dailymotion, jsem ještě nahrál na Youtube dvě písničky:
Tvůj speciální zjev
Poslední přání




...

12. srpna 2007

Má krevní skupina

Koupil jsem si v jednom antikvariátě v Újezdě dílo, o němž jsem nic netušil, ale něco mi říkalo „kup ho“. Znáte to určitě taky. Přesvědčila mě asi vazba a heslo vydavatele Ladislava Kuncíře Non deserit alta (něco jako „nezříká se vysokých věcí“), které zaručovalo kvalitu. Dílo nese název Historie proslulého kazatele Fray Gerundia de Campazas alias Zotes a v podstatě se z knihy nedozvíte, kdo je autorem. Až na internetu jsem našel, že v knize uvedený Don Francisco Lobon de Salazar je pseudonym jistého José Francisca de Isla, což byl španělský jezuita (1703 – 1781), který byl po vydání tohoto satirického románu nucen opustit vlast a nakonec zemřel v italské Bologni v úplné chudobě.

Hned z prvních stránek jsem poznal, že proti tomuto stylu á la Tristram Shandy nemám v krevním séru žádné protilátky a budu ho hltat celým rozpumpovaným srdcem. A to jsem si ve stejném antíku koupil ještě Chestertonovu Autobiografii. Pro srovnání z prvních stran cituji:

Campazas je ves, o níž se Ptolemaios ve svých spisech zeměpisných nezmiňuje, pravděpodobně proto, že neměl o ní potuchy, což se zase vysvětlí tím, že vesnička ta byla založena asi tisíc a dvě stě let po smrti tohoto znamenitého zeměpisce. Tak aspoň zřejmo z jisté prastaré listiny, která se chová v proslulém archivu v Cotanes. Osada leží v provincii Campos mezi západem a severem, v přímém položení proti východu, obrácená právě k jihu. Campazas nenáleží arci k nejslavnějším ani nejlidnatějším místům Staré Kastilie, ale jisto jest, že k nim náležeti mohlo; a není jeho vinou, že není tak veliké jako Madrid, Paříž, Londýn a Cařihrad, neboť jest věcí dokázanou, že se mohlo na kteroukoliv ze čtyř stran světových bez nejmenší překážky rozprostraniti na deset až dvanáct mil. Slavní zakladatelé naší osady (jména jejich se nedochovala) spokojili se postavením dvaceti až třiceti baráků, které omylem nazvali domy; kdyby ovšem byli mohli a chtěli zbudovati místo nich třeba dvě stě tisíc nádherných paláců s věžemi a cimbuřími, náměstími, vodomety a obelisky i jinými veřejnými budovami, stálo tam bezpochyby největší velkoměsto světa. Dobře vím, co tu namítá jistý moderní kritik, že totiž něco takového je zhola nemožno a to proto, poněvadž u vzdálenosti asi jedné míle proudí od severu k východu Veliká řeka (Rio grande) a město by v těch končinách nezbytně bylo rozděleno. Nemluvím ani o tom, že bylo prasnadno vysáti houbami všecku vodu „veliké“ té řeky, čehož se prý podle výroku jistého francouzského cestovateleužívá v Hindostanu a ve velikém Kairu; nebo se také mohl vývěvou prostě vyčerpati všechen vzduch tkvící ve vodě a všecka v ní se nalézající cizí tělíska – a v celé řece by zůstalo sotva krapet vody k naplnění skleničky, jak prý moderní filosofové co chvíle se pokoušejí učiniti s Rýnem a s Rhónou. Nehledě tedy k tomu, jakápak nepřiměřenost, kdyby Veliká řeka proudila středem města Campazas, dělíc je ve dvě části? Či není tomu tak s Temží v Londýně, s Vltavou v Praze, se Sprévou v Berlíně, s Labem v Drážďanech a s Tiberou v Římě? A přece tím ničeho ta města netratí! Zkrátka, vznešeným zakladatelům vsi Campazas neuráčilo se hloubati o podobných plánech stavebních a z důvodů, jim samým asi nejlépe známých, spokojili se s ulepením asi nějakých třiceti chaloupek (podle mínění, jež platí za nejjistější) v oněch místech, s doškovou krytbou, čili se střechami do pyramidy ze slámy vztyčenými, což skýtalo nejnádhernější pohled na světě.

A z Chestertona:

Protože je mým zvykem sklánět se ve slepé důvěře před tradicí a autoritou starších a protože jsem bez pochybností přijal příběh, který jsem v době, kdy se odehrál, nebyl schopen ověřit ani experimentálně ani rozumem, pevně věřím tomu, že jsem se narodil 29. května 1874 na Campdenském návrší v Kensingtonu… událost, kterou pokorně přijímám jako nějaký nevědomý prosťáček jen proto, že mi ji předkládá ústní tradice… Samozřejmě to, co mnozí nazývají vědomostmi z doslechu, či to, co já nazývám svědectvím druhých lidí, lze teoreticky zpochybnit pomocí baconovské kontroverze či velké části Vyšší kritiky. Příběh mého narození je tedy možná nepravdivý. Možná jsem dlouho ztracený dědic Svaté říše římské, či miminko, které nějací surovci z Limeshouse pohodili na prahu jednoho domu v Kensingtonu, aby se v něm později rozvinulo skryté dědictví zločinnosti. Na vysvětlení mého původu lze aplikovat některé ze skeptických metod, kterých se používá k vysvětlení původu světa, a nějaký pečlivý badatel by mohl dokonce dojít k závěru, že jsem se vlastně nikdy nenarodil. Ale já bych dal přednost víře ve zdravý rozum, kterou snad sdílím se svými čtenáři. Zároveň doufám, že moji čtenáři budou mít trpělivost s nudným shrnutím nejdůležitějších osobních údajů.
...

U kocoura bez kocoura

Kajetán byl v Kadani dvanáct dní osamocen, ale musím ho pochválit. Za statečnost si zaslouží obrázek. Bydlel jsem shodou okolností v Praze v Nuselských horkách, na něž Tři sestry pěli věhlasnou ódu, hned vedle vinárny U kocoura. A tak jsem si na Kajetána vždycky cestou na tramvaj a z tramvaje vzpomněl a jednou v noci jsem mu vyfotil výlohu.

...

Rozhovor v parku mezi dvěma stíny

„Doopravdy manžel?“
„Vzali jsme se v kostele.“
„Ach tak, v kostele.“
„Co na tom není v pořádku? Není to manžel?“
„Ne, děvečko: nic to neznamená.“
„Jakto, že to nic neznamená?“
„Sama to víš, nic to neznamená.“
Luigi Pirandello, Mezi dvěma stíny
...