O Flauberta se otřeli snad všichni, kdo někdy namočili pero do inkoustu. Je častým objektem esejů, neboť jeho knihy často takové eseje připomínají. Z jeho korespondence jsou u vytržení mnozí filosofové až do současnosti (i já). Milan Kundera ve svém eseji Kdo je to romanopisec využívá přerodu lyrického autora Pokušení sv. Antonína v autora románu každým coulem, jakým je Paní Bovaryová. Inspirovalo mě to k následujícímu pokusu o esej na pokračování.
Kapitola první: Bordelář v archivu
První kniha od Milana Kundery, která se mi dostala do rukou, bylo Umění románu. Když jsem se v roce 1989 o existenci tohoto autora dověděl, šel jsem do okresní knihovny a tam neměli ani jeden sešit směšných lásek, pouze tento esej s podtitulem Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou. Pamatuji se, že kniha byla postavena na přerodu Vančury ve velkého romanopisce (snad nejvíc mi utkvěl rozbor Pekaře Jana Marhoula a Útěku do Budína, ale nevím, jestli jsem knihu dočetl, bylo mi patnáct let). Po pár letech jsem se dověděl, že autor se ke knize psané pod vlivem marxistické ideologie, nehlásí a neřadí ji do svého díla.
Milan Kundera hlásá v literatuře morálku podstatného proti vládnoucí morálce archivu. Jde o to, že když si chceme přečíst nějakého autora, měli bychom si přečíst jeho podstatné dílo a ne se zaobírat margináliemi, které ani sám vyzrálý autor do svého díla neřadí. Například Flaubertova korespondence nebyla určena čtenáři, a tak by se neměla stát součástí autorova díla (a už vůbec ne vyzdvihovanou) a jako taková být vydávána. Někteří autoři nám nepomáhají, protože považují každý výtrus své fantazie za stejně podstatný a vydávání hodný.
Nutno říct, že ona morálka by podle Kundery měla platit pro autory i pro čtenáře. V kapitole o krátkém životě a dlouhém čtení se zmiňuje o starším příteli, který na jeho doporučení sáhl po knize Witolda Gombrowicze, ovšem, neznaje ho, přečte si jednu z jeho juvenilií, kterou autor sebekriticky nepojal do svého díla. Samozřejmě nechápal, co se Kunderovi na Gombrowiczovi líbí, a když mu Kundera doporučil konkrétní román, dostalo se mu odpovědi: „Čas, který jsem si vyšetřil pro vašeho autora, je vyčerpán.“
Naštěstí přišla revoluce v době, kdy mi bylo patnáct let, a tak jsem mohl po Umění románu ještě věnovat Kunderovi něco málo času, a po Žertu a Valčíku na rozloučenou v češtině (1997) jsem v angličtině zhltl všechny jeho ostatní romány (do nedávna jsem si tak v leckteré lepší společnosti mohl připadat výjimečně, i když ve zpětném zrcátku mi přijde komické, že jsem četl českého autora žijícího ve Francii v angličtině). Poslední dobou se soustřeďuji na jeho eseje. Mám doma i Kunderovy budovatelské básně, nejsou špatné. Asi jsem vyznavačem morálky archivu, ale v něm zase morálky bordeláře. Zdá se mi, že tak můžu najít víc než v pečlivě seřazených podstatných svazcích podstatných autorů.
Kapitola první: Bordelář v archivu
První kniha od Milana Kundery, která se mi dostala do rukou, bylo Umění románu. Když jsem se v roce 1989 o existenci tohoto autora dověděl, šel jsem do okresní knihovny a tam neměli ani jeden sešit směšných lásek, pouze tento esej s podtitulem Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou. Pamatuji se, že kniha byla postavena na přerodu Vančury ve velkého romanopisce (snad nejvíc mi utkvěl rozbor Pekaře Jana Marhoula a Útěku do Budína, ale nevím, jestli jsem knihu dočetl, bylo mi patnáct let). Po pár letech jsem se dověděl, že autor se ke knize psané pod vlivem marxistické ideologie, nehlásí a neřadí ji do svého díla.
Milan Kundera hlásá v literatuře morálku podstatného proti vládnoucí morálce archivu. Jde o to, že když si chceme přečíst nějakého autora, měli bychom si přečíst jeho podstatné dílo a ne se zaobírat margináliemi, které ani sám vyzrálý autor do svého díla neřadí. Například Flaubertova korespondence nebyla určena čtenáři, a tak by se neměla stát součástí autorova díla (a už vůbec ne vyzdvihovanou) a jako taková být vydávána. Někteří autoři nám nepomáhají, protože považují každý výtrus své fantazie za stejně podstatný a vydávání hodný.
Nutno říct, že ona morálka by podle Kundery měla platit pro autory i pro čtenáře. V kapitole o krátkém životě a dlouhém čtení se zmiňuje o starším příteli, který na jeho doporučení sáhl po knize Witolda Gombrowicze, ovšem, neznaje ho, přečte si jednu z jeho juvenilií, kterou autor sebekriticky nepojal do svého díla. Samozřejmě nechápal, co se Kunderovi na Gombrowiczovi líbí, a když mu Kundera doporučil konkrétní román, dostalo se mu odpovědi: „Čas, který jsem si vyšetřil pro vašeho autora, je vyčerpán.“
Naštěstí přišla revoluce v době, kdy mi bylo patnáct let, a tak jsem mohl po Umění románu ještě věnovat Kunderovi něco málo času, a po Žertu a Valčíku na rozloučenou v češtině (1997) jsem v angličtině zhltl všechny jeho ostatní romány (do nedávna jsem si tak v leckteré lepší společnosti mohl připadat výjimečně, i když ve zpětném zrcátku mi přijde komické, že jsem četl českého autora žijícího ve Francii v angličtině). Poslední dobou se soustřeďuji na jeho eseje. Mám doma i Kunderovy budovatelské básně, nejsou špatné. Asi jsem vyznavačem morálky archivu, ale v něm zase morálky bordeláře. Zdá se mi, že tak můžu najít víc než v pečlivě seřazených podstatných svazcích podstatných autorů.
Žádné komentáře:
Okomentovat