Kapitola první: Bordelář v archivu
Kapitola druhá: Velký idiot
Kapitola třetí: Jiná loterie
Kapitola čtvrtá: Remešské piškoty
Dovolil bych si začít úryvkem z jedné slavné knihy:
„To už je v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Jako ten pán, co našel v noci vzteklýho psa polozmrzlýho a vzal ho s sebou domů a strčil ženě do postele. Jakmile se pes vohřál a vokřál, pokousal celou rodinu a toho nejmladšího v kolíbce roztrhal a sežral.“
A jinde:
„ … má psa a ten dostává křeče, jakmile se mu ukáže tabatěrka. Často s ním dokonce dělá pokusy před svými přáteli ve svém pavilónu ve Vilémově lese. Věřil by člověk, že obyčejný kýchací prášek může řádit v organismu čtvernožce?“
Český čtenář jistě rozpoznal z prvního úryvku Osudy dobrého vojáka Švejka, u druhého možná znalci tohoto díla znejistěli. To jinde, jímž jsem další úryvek oddělil, znamená jinde než ve čtyřech dílech Haškova románu či v jeho volných pokračováních. Nejde o lesík pojmenovaný po císaři Vilémovi, ale o bois Guillaume. A nemluví český ouřední blb a znalec psího plemene, ale francouzský lékárník. Francouzský lékárník Homais, který po Bovaryho smrti vypudil ze svého rajónu tři lékaře a v poslední větě románu Paní Bovaryová získává záslužný kříž.
Osmnáctiletý Flaubert napsal jakousi parodii na středověké mystérium s názvem Smarh. Kromě hlavního hrdiny a Satana, kteří spolu vedou zásadní rozhovor, se zde vyskytuje jakýsi Yuk, jehož věčný smích zastíní všechny ostatní ideje, z nichž se mladý Flaubert potřeboval vypsat. Na začátku je představen jen jako nehodný sluha Satanův, který je dobrý leda k rozžíhání svíček a kydání hnoje, ovšem během děje se stává nejdůležitější postavou, která je nezničitelná a na konci poráží i svého pána. „Yuk se dal do smíchu a skočil na ni a sevřel ji objetím tak silným, tak strašným, že se zadusila v náručí velké obludy,“ zní poslední věta knihy. Lékárník Homais, jenž nevěří „v nějakého pámbíčka, který se prochází po svém záhoně s holí v ruce, ukládá své přátele do břicha velryby, s výkřikem umírá a za tři dny vstává z mrtvých“, je románovým protějškem mystického Yuka.
Stejně jako Švejk tak i Homais svými anekdotami vysvětluje své názory a různé situace, u kterých se vyskytl. Ovšem u Švejka jde většinou o situace samy o sobě anekdotické, třeba když na příkladech vysvětluje, proč kočka nadporučíka Lukáše sežrala jeho harckého kanára: „Voni prý kočky nejsou hudebně vzdělaný a nemohou vystát, když kanárek zpívá, poněvadž tomu ty bestie nerozumějí… V domě U Štupartů sežrala před léty kočka dokonce papouška, poněvadž se jí posmíval a mňoukal po ní.“ A o kapitolu dále anekdota dojde své katastrofy, když se nadporučík Lukáš rozhoduje, co Švejkovi udělá za krádež špicla pana plukovníka, zda mu dá přes hubu, zmrzačí ho či zabije, a v ústrety mu zní: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste přišel o kočku. Sežrala krém na boty a dovolila si chcípnout. Hodil jsem ji do sklepa, ale do vedlejšího. Takovou hodnou a hezkou angorskou kočku už nenajdete.“ Homaisova anekdota se psem alergickým na šňupací tabák se naproti tomu objevuje v situaci na první pohled vážnější (l´occasion sérieux de la vie), kdy paní Bovaryová omdlí po odjezdu svého milence, jenž ji svůj vzkaz na rozloučenou poslala na dně košíku s meruňkami. Bovary si její mdloby vysvětlí jako reakci na nějakou látku v meruňce, kterou jí vnutí. Nedoučený lékař a lékárník tak zůstanou skloněni nad zemdlelým ženským tělem, přičemž jeden žvaní a druhý neposlouchá.
Je popis oné situace opravdu u Haška komický a u Flauberta, dejme tomu, že věcně vážný? Onen košík plný meruněk, v němž je dopis na rozloučenou odeslán, jen plynule navazuje na okolnost, že si Rudolf uchovává své milostné dopisy a památky na své milenky (mezi nimi i podvazek a vlasy) v krabici od remešských piškotů. O tom se dozvídáme na začátku třinácté kapitoly druhého dílu Paní Bovaryové, abychom mohli sledovat zrod milostného dopisu, základní jednotky sentimentálních románů předchozích období. Kdyby z dopisu byla vyňata Rudolfova komentující slova, nemusela by se za něj stydět ani sestra Marianna Alcoforado, zakladatelka epistolárního románu, jenž vyvrcholil Wertherem. Ovšem právě ony komentáře dělají z Flaubertova díla román, jenž si ještě na začátku 21. století 125 světově proslulých autorů zvolilo s Annou Kareninou za román románů. Když na konci celé pasáže Rudolf namáčí prst do sklenice s vodou, aby kápl z výše jednu kapku na svůj dopis místo slzy, je to kapka z Rabelaise či Cervantese.
Émile Blémont před sto lety napsal ve své studii o Flaubertovi, že je to „Rabelais bez radosti, Pascal bez víry a Musset bez poetické inspirace“. Mám vtíravý dojem, že Flaubert měl snad až dětinskou radost z toho, jak o ni připravoval své svět. „Baví mě, když jsem konečně objevil hnilobu v něčem, co je považováno za čisté,“ píše Ernestu Chevalierovi v roce 1838. „Jest krásné být velikým spisovatelem, smažit lidi na pánvi fráze, až praskají jako kaštany,“ svěřuje se Louise Coletové o třináct let později. A jsme zpátky u Kundery. Kdybych měl parafrázovat jeho větu o Kafkovi z eseje o Kastrujícím stínu svatého Garty, vykřikl bych do světa: „Flaubert netrpěl. Flaubert se bavil.“ Ovšem trpící znuděnou melodramatickou duši z něj neudělal editor jeho díla jako v případě Kafkově, ale (chtěně či nechtěně?, o tom bude jedna z dalších kapitol) on sám ve své korespondenci, kterou zřejmě podvědomě (na rozdíl třeba od Kafkových deníků!) i proto Kundera odmítá zařadit do autorova díla.
Kapitola druhá: Velký idiot
Kapitola třetí: Jiná loterie
Kapitola čtvrtá: Remešské piškoty
Dovolil bych si začít úryvkem z jedné slavné knihy:
„To už je v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Jako ten pán, co našel v noci vzteklýho psa polozmrzlýho a vzal ho s sebou domů a strčil ženě do postele. Jakmile se pes vohřál a vokřál, pokousal celou rodinu a toho nejmladšího v kolíbce roztrhal a sežral.“
A jinde:
„ … má psa a ten dostává křeče, jakmile se mu ukáže tabatěrka. Často s ním dokonce dělá pokusy před svými přáteli ve svém pavilónu ve Vilémově lese. Věřil by člověk, že obyčejný kýchací prášek může řádit v organismu čtvernožce?“
Český čtenář jistě rozpoznal z prvního úryvku Osudy dobrého vojáka Švejka, u druhého možná znalci tohoto díla znejistěli. To jinde, jímž jsem další úryvek oddělil, znamená jinde než ve čtyřech dílech Haškova románu či v jeho volných pokračováních. Nejde o lesík pojmenovaný po císaři Vilémovi, ale o bois Guillaume. A nemluví český ouřední blb a znalec psího plemene, ale francouzský lékárník. Francouzský lékárník Homais, který po Bovaryho smrti vypudil ze svého rajónu tři lékaře a v poslední větě románu Paní Bovaryová získává záslužný kříž.
Osmnáctiletý Flaubert napsal jakousi parodii na středověké mystérium s názvem Smarh. Kromě hlavního hrdiny a Satana, kteří spolu vedou zásadní rozhovor, se zde vyskytuje jakýsi Yuk, jehož věčný smích zastíní všechny ostatní ideje, z nichž se mladý Flaubert potřeboval vypsat. Na začátku je představen jen jako nehodný sluha Satanův, který je dobrý leda k rozžíhání svíček a kydání hnoje, ovšem během děje se stává nejdůležitější postavou, která je nezničitelná a na konci poráží i svého pána. „Yuk se dal do smíchu a skočil na ni a sevřel ji objetím tak silným, tak strašným, že se zadusila v náručí velké obludy,“ zní poslední věta knihy. Lékárník Homais, jenž nevěří „v nějakého pámbíčka, který se prochází po svém záhoně s holí v ruce, ukládá své přátele do břicha velryby, s výkřikem umírá a za tři dny vstává z mrtvých“, je románovým protějškem mystického Yuka.
Stejně jako Švejk tak i Homais svými anekdotami vysvětluje své názory a různé situace, u kterých se vyskytl. Ovšem u Švejka jde většinou o situace samy o sobě anekdotické, třeba když na příkladech vysvětluje, proč kočka nadporučíka Lukáše sežrala jeho harckého kanára: „Voni prý kočky nejsou hudebně vzdělaný a nemohou vystát, když kanárek zpívá, poněvadž tomu ty bestie nerozumějí… V domě U Štupartů sežrala před léty kočka dokonce papouška, poněvadž se jí posmíval a mňoukal po ní.“ A o kapitolu dále anekdota dojde své katastrofy, když se nadporučík Lukáš rozhoduje, co Švejkovi udělá za krádež špicla pana plukovníka, zda mu dá přes hubu, zmrzačí ho či zabije, a v ústrety mu zní: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste přišel o kočku. Sežrala krém na boty a dovolila si chcípnout. Hodil jsem ji do sklepa, ale do vedlejšího. Takovou hodnou a hezkou angorskou kočku už nenajdete.“ Homaisova anekdota se psem alergickým na šňupací tabák se naproti tomu objevuje v situaci na první pohled vážnější (l´occasion sérieux de la vie), kdy paní Bovaryová omdlí po odjezdu svého milence, jenž ji svůj vzkaz na rozloučenou poslala na dně košíku s meruňkami. Bovary si její mdloby vysvětlí jako reakci na nějakou látku v meruňce, kterou jí vnutí. Nedoučený lékař a lékárník tak zůstanou skloněni nad zemdlelým ženským tělem, přičemž jeden žvaní a druhý neposlouchá.
Je popis oné situace opravdu u Haška komický a u Flauberta, dejme tomu, že věcně vážný? Onen košík plný meruněk, v němž je dopis na rozloučenou odeslán, jen plynule navazuje na okolnost, že si Rudolf uchovává své milostné dopisy a památky na své milenky (mezi nimi i podvazek a vlasy) v krabici od remešských piškotů. O tom se dozvídáme na začátku třinácté kapitoly druhého dílu Paní Bovaryové, abychom mohli sledovat zrod milostného dopisu, základní jednotky sentimentálních románů předchozích období. Kdyby z dopisu byla vyňata Rudolfova komentující slova, nemusela by se za něj stydět ani sestra Marianna Alcoforado, zakladatelka epistolárního románu, jenž vyvrcholil Wertherem. Ovšem právě ony komentáře dělají z Flaubertova díla román, jenž si ještě na začátku 21. století 125 světově proslulých autorů zvolilo s Annou Kareninou za román románů. Když na konci celé pasáže Rudolf namáčí prst do sklenice s vodou, aby kápl z výše jednu kapku na svůj dopis místo slzy, je to kapka z Rabelaise či Cervantese.
Émile Blémont před sto lety napsal ve své studii o Flaubertovi, že je to „Rabelais bez radosti, Pascal bez víry a Musset bez poetické inspirace“. Mám vtíravý dojem, že Flaubert měl snad až dětinskou radost z toho, jak o ni připravoval své svět. „Baví mě, když jsem konečně objevil hnilobu v něčem, co je považováno za čisté,“ píše Ernestu Chevalierovi v roce 1838. „Jest krásné být velikým spisovatelem, smažit lidi na pánvi fráze, až praskají jako kaštany,“ svěřuje se Louise Coletové o třináct let později. A jsme zpátky u Kundery. Kdybych měl parafrázovat jeho větu o Kafkovi z eseje o Kastrujícím stínu svatého Garty, vykřikl bych do světa: „Flaubert netrpěl. Flaubert se bavil.“ Ovšem trpící znuděnou melodramatickou duši z něj neudělal editor jeho díla jako v případě Kafkově, ale (chtěně či nechtěně?, o tom bude jedna z dalších kapitol) on sám ve své korespondenci, kterou zřejmě podvědomě (na rozdíl třeba od Kafkových deníků!) i proto Kundera odmítá zařadit do autorova díla.
Žádné komentáře:
Okomentovat