23. října 2007

Pasačka vepřů

Dnes jsem dostal náladu zaveršovat si na trubadúrskou notu, neboť jsou narozeniny Viléma Akvitánského (byl exkomunikován za to, že když ho plešatý papežský legát přesvědčoval, aby opustil milenku a vrátil se k manželce, řekl mu: „Dřív vám narostou na temeni kudrliny, než já opustím vikomtesu.“) A protože mám rád donquijotské parodie, jednu jsem si našel… je ze třináctého století a složil ji jeden anonymní minstrel. Je dlouhá, ale aspoň o úryvek si koledovala:

Když jsem si vyrazil z městečka
trochu toho ticha nasát,
stála tam bujará děvečka
a sledovala stádo prasat.
Šel jsem k ní podél úhoru
a to, co jsem spatřil, mělo
tak škaredé, odporné tělo,
snědé a skvrnité jak po moru,
a tlusté jako pivní bečka,
a každé prso snad vědro mléčka
skrývalo v sobě, žádný džbánek –
vypadala jak Otesánek.
Když viděl jsem tu parádu,
škublo to se mnou dozadu.
Tu pravil jsem: „Překrásná paní,
jak zdvořilá jste, vaší kráse se klaním,
však rcete: jste stále ještě pannou?“
Hrábla si pod sukni nabíranou
a s vervou si ta dívka dobrá
poškrábala máselnici těla,
a že tu sukni dlouhou měla,
zahlédl jsem jen kousek bobra.
Pak odvětila jaksi nejemně,
spíš hrubě, jak slušelo se na ní:
„Chlape, co žádáš tady ode mě?
Radš táhni, pro Boží smilování.“

Nakonec se mu tak nějak přizná k lásce k jednomu čeledínovi, což vyvrcholí tímto čtyřverším…

„Děvečko, ty miluješ ho, zdá se,
a tvoje láska všechno přebije.“
„Ó, zbožňuji ho - jak žaludy prase
a správná svině pomyje!“

To našeho trubadúra vzruší natolik, že chce milou pasačku zprznit… a jestli neumřeli, przní ji dodnes.

Žádné komentáře: