21. října 2007

Jak na templáře?

„Nelze říci, že by se, co se hnusnosti týče, následující příběh nějak vymykal z dějin křesťanské Evropy.“ Tak zní první věta článku o řádu templářů a jeho zániku z pera docenta Jana P. Kučery z Fakulty sociálních věd UK. Je to „ohavný příběh“, jenž končí za „nejskandálnějšího panovníka Francie před Napoleonem“. Nevím, čím se měří hnusota, ohavnost a skandálnost, ale tuším, že docent Kučera má doma na stěně hnusoměr. Taky mám doma jeden, a ten mi ukazuje, že k vrcholům stylistického hnusu patří věta na konci odstavečku o zavedení ideálu středověkého rytířství: „Nebyl to proces přímočarý, ani rychlý, ale stalo se, byť to stávání nebylo ani přímočaré, ani krátkodobé.“ Hádám, že svoji docenturu pan Kučera obhajoval v jiném jazyce než v češtině. Nebo spíš měl na článek o období, o němž moc neví, málo času, (jen si nejsem jistý, zda je to – pro historika, ne pro novináře – omluva). Pravda, o tom procesu „stávání“ napsal Malcolm Barber půl tisíce stránek, takže to zřejmě opravdu nebylo přímočaré a krátkodobé. Jenže on málokdo toho ví tolik co Barber, řekl bych spíš, že co se týče templářů, každý nadanější gymnazista, který si přečte heslo na anglické wikipedii, stává se tímto historikem (i když to stávání není autorizované). V málokterém článku napsaném k 700. výročí rozhodnutí o konci templářů, se dozvíte něco víc.

To rozhodnutí provedl král Filip IV. Sličný. „Prý byl velmi zbožný a lze tomu zajisté věřit, už jsme viděli, že víra nijak nebránila zločinům, spíš naopak,“ píše Kučera, jenž tak dává rovnítko mezi navenek projevovanou zbožnost a osobní víru. Jan P. Kučera dává na odiv ono křestní či biřmovní „P“ jako Pavel, kterým se hlásí ke katolické tradici – je tedy zbožný, věřící či jinak zvláštní? Rozhodně mi přijde jeho článek zvláštní tím, že aniž by se pokusil o vhled do středověké mentality, měří její důsledky logaritmickým pravítkem, kde jednoduchým posuvem vychází, že co bylo, bylo „hnusné“, co bude, bude humánní, protože od křesťanské minulosti osvobozené. Nedávno dávali seriál Prokletí králové (hrál v něm Depardieu). Neviděl jsem ho, po dvaceti minutách prvního dílu jsem odešel, protože autorem byl prý historik, ale těch dvacet minut nemělo s historií nic společného… A bohužel ani s uměleckým vyprávěním o historii… Stejně jako článek Jana P. Kučery... Zlatý Alexander Dumas.

Žádné komentáře: