18. září 2007

† Josef Vinklář

Když jsem to zjistil, úplně nejdřív jsem to napsal Jirkovi, protože spolu sdílíme názor, že jeden z nejlepších hereckých výkonů vůbec je právě ten Vinklářův ve skvělé hře Oldřicha Daňka Válka vypukne po přestávce. Její záznam z roku 1978 dávali onehdy v televizi. Strašně rád bych ho ještě někdy (vlastně ještě mnohokrát) viděl. Ale nechci mluvit moc, nechám promluvit přímo Josefa Vinkláře, protože měl a pořád má co říct.

Někteří mladí herci jsou dnes u divadla týden, čtrnáct dní, a už si myslí, co všechno dovedou. Často hovoří pohrdlivě o generaci těch starších. Nevidím to jako generační konflikt, občas to tak ale bývá. Taky jsem učil herectví a bylo to moc fajn. Měl jsem báječný ročník: Terezu Brodskou, Mahulenu Bočanovou, Nelu Boudovou, Martina Zounara. Jiná věc je, že je mi pak smutno z toho, když zjistím, jak nesmírně talentovaný herec všecko vymění za peníze a živí se Vařečkou. Je schopen mi bezostyšně říct, že to, co já vydělám v Národním divadle za měsíc, má on hravě během jednoho víkendu. Problém je v tom, že mnozí netouží naučit se hrát divadlo. Hrát třeba v Chebu, Uherském Hradišti, Hradci Králové, Pardubicích... Oni touží po tom mít se dobře, což poskytuje práce v rychlodabinzích a v reklamě. Neoktrojuju jim něco jiného, jenom konstatuji, že na těchto úkolech se divadlo naučit nelze. Je dobré začínat mimo centrum. Ota Ševčík si třeba vzal Terezu Brodskou do Plzně a za rok si zahrála Haničku v Lucerně, Natašu Bolkonskou, Manon. Takhle pak mohou růst talenty. Sochař Vladimír Preclík říká: Když je někdo nadaný a trvá si na svém, musí to někam vést. Talent se dá poztrácet, uhnete-li z cesty. Můžete dokonce zcela ztroskotat. Proč je mi to líto? V Praze je minimálně třetina herců, kteří kdyby tu nehráli, tak si nikdo nevšimne toho, že chybí. Ale po oblastních divadlech, což mohu říci ze zkušenosti v práci činoherní komise Thálie, se kterou jsem jezdil, je mnoho neuvěřitelně nadaných herců, kteří jenom zůstali nepovšimnuti a neměli tu »kapičku pokakanýho štěstíčka«. Oni se za pár korun dřou v Českém Těšíně, Uherském Hradišti, Chebu stejně jako herci v pražských divadlech, jenomže nemají možnost se dostat ani k externí spolupráci, jezdí dopoledne dělat výchovné koncerty za dvě nebo tři stovky. Nemají možnost si přivydělat v rozhlase, televizi, dabingu. A druzí se chlubí tím, jak snadno za nevalný výkon přijdou k penězům. Dneska může bohužel dabing dělat kdekdo z ulice, i když stále se ještě dá pracovat tím klasickým způsobem, který představoval český dabing jako raritu. Nedávno jsme s Luďkem Munzarem dabovali životopisný film o bratrech Mannech, bylo to krásné, ale je to práce, žádná rychlovka!

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

amen