7. července 2007

Román

V roce 1922 napsal následující text ve svém eseji o kinematografii, jež byla tehdy nemluvnětem v plenkách, Vincente Blasco Ibáňes. Je o románu. A nyní, téměř o století později, by se dalo říct to samé právě o filmu. Ovšem píše a filmuje se dál a já mám na krku Kristova léta a na triku ani novelu ani krátký film. Tak bezvýchodně jako Ibáňez to zase nevidím.

Nyní musím se k něčemu přiznati. Román prožívá dnes právě krisi u všech národů.
Století XIX. bylo stoletím hudby a románu. Výsledkem toho jest nesmírná výroba románů v posledních deseti letech a tak různá činnost romanopisců, že autoři i obecenstvo jsou nyní jako zmateni.
Jest téměř nemožno najíti stopy nové panenské cesty. - Když se nějaký spisovatel domnívá, že se pouští po stezce dosud úplně nevypátrané, sezná již po několika kročejích, že jiní kráčeli po témž místě již před ním. Všechny šrouby románového stroje zdají se býti uvolněny a vyšoupány mocnou činností a všechny vzrušující situace, všechny vynikající osobnosti, všechny lidské typy, jsou jaksi vyčerpány. Románová originelnost stává se čím dále, tím více ilusorní. A není o tom pochyb, že mnozí autoři urážejí vážnou jemnost svého jazyka bezkrevnou chudostí děje, kterýž vypravují.
mmpt

Žádné komentáře: