Ten kousek slepé ulice se jmenoval Zátiší, ale teď tady ticho rozhodně nebylo! Zasloužilo se o to asi deset chlapců různého věku, kteří zde boxovali.
Tak začíná Chata v jezerní kotlině Jaroslava Foglara, jehož 100. výročí narození jsem zde před pár týdny vzpomenul. V zátiší Foglarova života a tvorby to letos také pořádně zaševelilo. Chlapci různého věku si přihodili polínko do ohně a byli dokonce tací, co označili Foglarovy hrdiny za obdobu ideálu Hitlerjugend, jeho knihy za sektářsky nebezpečné a Rychlé šípy za agenty kominterny. Pravda je ta, že v hrdinech dětských knih a vlastně i pohádek můžeme hledat paralely k čemukoli, ale většinou to slouží jen a jen k zviditelnění autora těchto paralel, o autorech příběhů pro děti to neřekne dle mého názoru nic zásadního, ač se to tak tváří. Mohu s klidem prohlásit, že Emil a detektivové byli předobrazem pozdějších gestapáckých slídilů, že Edudant a Francimor byli agenti sionistického hnutí, Tajemství proutěného košíku bylo vlastně tajemstvím normalizace a Přátelé Zeleného údolí byli ekofašisti, a budu se pak možná cítit jako psychoanalytický mág a borec, ovšem o Erichu Kästnerovi či Karlu Poláčkovi se nic nového nedozvíte.
„Nehádejte se, neperte se, radši si rovnou vyškrabte oči,“ chlácholila je babička. A byl pokoj.
Tak začíná Chata v jezerní kotlině Jaroslava Foglara, jehož 100. výročí narození jsem zde před pár týdny vzpomenul. V zátiší Foglarova života a tvorby to letos také pořádně zaševelilo. Chlapci různého věku si přihodili polínko do ohně a byli dokonce tací, co označili Foglarovy hrdiny za obdobu ideálu Hitlerjugend, jeho knihy za sektářsky nebezpečné a Rychlé šípy za agenty kominterny. Pravda je ta, že v hrdinech dětských knih a vlastně i pohádek můžeme hledat paralely k čemukoli, ale většinou to slouží jen a jen k zviditelnění autora těchto paralel, o autorech příběhů pro děti to neřekne dle mého názoru nic zásadního, ač se to tak tváří. Mohu s klidem prohlásit, že Emil a detektivové byli předobrazem pozdějších gestapáckých slídilů, že Edudant a Francimor byli agenti sionistického hnutí, Tajemství proutěného košíku bylo vlastně tajemstvím normalizace a Přátelé Zeleného údolí byli ekofašisti, a budu se pak možná cítit jako psychoanalytický mág a borec, ovšem o Erichu Kästnerovi či Karlu Poláčkovi se nic nového nedozvíte.
„Nehádejte se, neperte se, radši si rovnou vyškrabte oči,“ chlácholila je babička. A byl pokoj.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat