William Shakespeare

Pravil jsem fialce: kde ukradla jsi svou vůni, kterou šíříš, ne-li v dechu mé milenky?

Zaujal mě esej Hippolyta Taina o Williamu Shakespearovi. Život tohoto genia je podán tak stručně s citem pro pointu, že by se podle toho měli studenti učit k maturitě z angličtiny. Rád pytlačil, za což byl i párkrát zmrskán a vězněn. Vzal si ženu o devět let starší, a to velmi na spěch, neboť byla těhotna. Pak s ní měl tři děti v řadě, proto odejel do Londýna k divadlu, aby rodinu uživil. A dobrý vzkaz pro divadlo Navenek po neúspěchu před porotou: i Shakespeare začínal u divadla tak, že hlídal koně šlechticů u divadelních dveří. To, že se stal jedním z „ubohých komediantů Jeho Veličenstva“, nenesl nijak zvlášť s radostí: „Běda! Jest tuze pravda, že jsem bloudil na bůhzdař a udělal ze sebe šaška, stavěl se na odiv obecenstvu, zakrváceje si svou duši a prodávaje lacino své nejdražší poklady.“

Autor: prof. Hildegard Hammerschmidt-Hummel

Zaujala mě Shakespearova láska ke kurtizáně Marion Delorme.

Nic není bolestnější než jeho zpověď, nic neoznačuje lépe šílenost lásky a pocit lidské slabosti. „Když má milenka přísahá, že její srdce je jen jedinou pravdou, věřím jí, ač vím, že lže… Tyto rty, tyto rty, které znesvětily svůj nach a zpečetily falešné přísahy lásky jiným stejně jako mně; tyto rty, které ukradly v loži jiného svůj důchod rozkoše! … Eh! Mám věru právo tě milovati jako ty miluješ ony, jež tvé oči vyzývají!“ Toť otevřenost a velká nestoudnost duše, tak jak ji shledáváme v alkovnách kurtizán, a toť opojení, poblouzení, blouznění, do něhož upadají nejjemnější umělci (viz konec Gérarda de Nerval)… Dobré a zlé ztrácejí pro ně své jméno; všecky věci převracejí: „Jak činíš drahou a roztomilou hanbu, která jako červ ve vonné růži poskvrňuje krásu tvého kvetoucího jména! V jaké lahody uzavíráš své nepravosti! Závoj krásy pokrývá všecky tvé poskvrny a mění v půvab vše, co oči mohou viděti. Ty činíš ze svých chyb průvod grácií. Jazyk, který vypravuje historii tvého života a činí vilné poznámky k tvým rozkoším, může tě pomlouvati jen s jistou chválou. A tvé jméno pronesené činí z pomluvy blahořečení.“ … Co chcete, aby se ještě řeklo člověku, který vám odpovídá: „Vím to všecko, a co je na tom?“ Velké lásky jsou potopy, které zaplavují všecky odpory a všecky jemnosti duše, všecka předpojatá mínění a všecky přijaté zásady. Na příště jest srdce mrtvo vůči všem obyčejným zábavám; může cítiti a dýchati jen jednostranně. Shakespeare závidí klávesám, po nichž její prsty pobíhají. Byť se i díval na květiny, ji si představuje za nimi; a šílené nádhery oslňující poezie překypují v něm ráz na ráz, jakmile pomýšlí na tyto žhoucí černé oči.“

mljt