1. února 2007

Zajímavý postřeh

... z nejzajímavější knihy v Československu z roku 1932, která se dočkala statisíce výtisků ve všech světových jazycích a např. i vydání ve slepeckém písmu, jak se nadouvá její předsádka, jsem našel hned v autorově předmluvě. Vybavil jsem si ta slova dnes, když jsem omylem narazil na tento manuál vydaný v nakladatelství Levné knihy v edici Hobby, Domov, Zahrada;) Tím autorem svrchu jmenované knihy byl osobní lékař švědské královské rodiny Axel Munthe a kniha sama se jmenuje Kniha o životě a smrti.

Romanopisci, kteří vodí své čtenáře do ubohých předměstí, zřídka tam byli sami. Specialisty nemocí a Smrti stěží přemluvíte, aby s vámi šli do nemocnice, kde právě dali umřít své hrdince. Básníci a filosofové, kteří sonórními verši a prózou vzývají Smrt jako Osvoboditelku, obyčejně při pouhé zmínce jména své nejlepší přítelkyně hrozně zblednou. Je to stará historie. Leopardi, největší básník moderní Itálie, který v dokonalých verších toužil už od dětství po Smrti, byl první, který zděšeně uprchl ze zamořené Neapole. Dokonce i veliký Montaigne, jehož klidná meditace ho učinila nesmrtelným, vyskočil jako králík, když v Bordeaux vypukl mor. Mrzutý starý Schopenhauer, největší filosof moderní doby, který učinil zápor života základem svého učení, rázně přerušoval každý rozhovor o Smrti. Myslím, že nejkrvavější válečné romány byly napsány mírumilovnými občany, kteří seděli ve slušné vzdálenosti od německých děl. Autoři, kteří s nadšením popisují čtenářům scény sexuálních orgií, jsou obyčejně při podobných scénách velice lhostejnými herci. Já sám znám osobně jedinou výjimku tohoto pravidla, Guy de Maupassanta, kterého jsem viděl na to zemřít.
<3

Žádné komentáře: