V rozsáhlé Lidské komedii Honoré de Balzaca nechybí ani Studie ženy. Patří do scén ze života soukromého ve Studiích mravů a mně hodně připomněla některé povídky z Kunderových Směšných lásek. Studie ženy se vlastně skládá z vyprávění na večírku v Salonu slečny des Touches, jenž se protáhl daleko přes půlnoc a každý z přítomných mužů na něm ostatním sděluje své zkušenosti se ženami, případně příběhy zaslechnuté. Vyprávění vrcholí příběhem pana Bianchona, v němž jakýsi manžel má tušení, že při jeho nečekaném příchodu do manželčina pokoje slyšel zavřít dvířka od kabinetu. Donutí ženu k přísaze na kříž, že v kabinetu nikdo není, protože ví, že kdyby se podíval, jejich vztah by skončil tak i tak – buď pro odhalení nevěry nebo pro planou žárlivou nedůvěru. Manžel zavolá v noci do pokoje zedníka a kabinet nechá zazdít. Následujích dvacet dní stráví se svou ženou v pokoji, poslouchají spolu šrumy z kabinetu, přičemž manželčiny prosby zůstanou nevyslyšeny, protože přeci přísahala na kříž – jenž byl darem onoho španělského granda, který tak bídně zhynul pár metrů od své milenky. Většina knihy před tímto příběhem popisuje ženu comme il faut, neboli jak se na ženu sluší a patří, což je jakási kritika měšťácké společnosti za Ludvíka Filipa, a také je tam trefně popsána povaha Napoleonova (to by stálo za scan). Ale mě více zaujalo hned první vyprávění, kde se pan de Marsay svěřuje se svým odhalením, že ženy jsou kamna s mramorovým hořejškem. Pár mouder ocituji, ale není nad celý příběh (a protože myslím, že Studie ženy vyšla na posledy ve vydání z přelomu 19. a 20. století, které jsem si včera koupil u grandantikváře Vejrážky, pak zájemcům samozřejmě poskytnu svůj výtisk).
Ač moje žárlivost rovnala se žárlivosti sto dvaceti Othellů, dřímal ve mně ještě tento cit jako zlato v křemenu. Byl bych si v té době býval dal napráskat svým sluhou, kdybych byl býval podle pochyboval o čistotě toho anděla tak svěžího, tak světlého a tak naivního… jako orientální lilie z Písně písní. Ah! přátelé! Je třeba pořádně narazit hlavou na tento mramor, aby se vykouřila tato poesie!
Když je žárlivost pravdivá, je zřejmým znamením jedinečné lásky. Láska jediná a pravá má za následek jakousi tělesnou apatii harmonickou s rozjímáním, do něhož upadá. Tu duch komplikuje vše, trápí se sám, maluje si ve skutečnosti fantasie, muka; a tato žárlivost je tak půvabná jako trapná.
Pohled na milovanou ženu má cosi balzamického pro srdce, že musí rozptýliti bolest, pochyby, smutek…
Mstíti se na ženě, neznačí-li to uznávati, že jest pouze jedna pro nás, že se nedovedeme bez ní obejíti?
Myslím, že jsem už párkrát narazil na mramor, ale poesie ani láska se ze mě nevykouřila.
Ač moje žárlivost rovnala se žárlivosti sto dvaceti Othellů, dřímal ve mně ještě tento cit jako zlato v křemenu. Byl bych si v té době býval dal napráskat svým sluhou, kdybych byl býval podle pochyboval o čistotě toho anděla tak svěžího, tak světlého a tak naivního… jako orientální lilie z Písně písní. Ah! přátelé! Je třeba pořádně narazit hlavou na tento mramor, aby se vykouřila tato poesie!
Když je žárlivost pravdivá, je zřejmým znamením jedinečné lásky. Láska jediná a pravá má za následek jakousi tělesnou apatii harmonickou s rozjímáním, do něhož upadá. Tu duch komplikuje vše, trápí se sám, maluje si ve skutečnosti fantasie, muka; a tato žárlivost je tak půvabná jako trapná.
Pohled na milovanou ženu má cosi balzamického pro srdce, že musí rozptýliti bolest, pochyby, smutek…
Mstíti se na ženě, neznačí-li to uznávati, že jest pouze jedna pro nás, že se nedovedeme bez ní obejíti?
Myslím, že jsem už párkrát narazil na mramor, ale poesie ani láska se ze mě nevykouřila.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat