Tak jsem si dnes zase trochu zapřekládal. Ty dvě básničky vespod nesjednocuje autor, ale to, o čem jsou. Autoři, oba laureáti Pulitzerovy ceny, přes dvougenerační rozdíl mají nejen podobné téma, ale i podobný styl. Tím prvním je Robert Penn Warren (1905 – 1989) a tou druhou Claudia Emersonová (nar. 1957). Tak konec keců, dejme slovo poezii.
(originál Robert Penn Warren, audio)
(originál Claudie Emersonová)
I. Vlastnosti zrcadla
Nebe má vraždu v očích a já
mám vraždu v srdci, neboť
jsem jenom člověk.
Díváme se na sebe, nebe a já.
Rozumíme si, neboť
slunovrat se prohnul pod tíhou léta a já stojím
a čekám. Ctnost dojde odplaty, toť
noční můra, a musím vám říct,
že už brzy, ještě před
přechodem z letního času na zimní, slunce klesne
za západní hřeben zčernalých borových pařezů, za to
spáleniště zkažených žraločích zubů, bude
stále níž, stále větší, prázdnější a zarudlejší než
matčin vztek, jako by
T.G.M. nikdy nenastoupil do úřadu nebo jako by první pochva
nebyla z tkáně snů. Čas
je zrcadlo, do něhož zíráš.
Rám (epištola)
Většinu věcí, cos pro mě vyrobil – skříňku
na peřiny, psací pultík, houpací křeslo – jsem
rozdala přátelům, kteří je jistě využili a kterým
nepřipomínají ty ztracené hodiny, protože
nebyli svědky všech těch plánů,
těch vlekoucích se konců. Ale co jsem si nechala,
je zrcadlo, zřejmě proto, že jako všechna zrcadla
bylo po většinu těch let neviditelné,
bylo částí stěny anebo už z definice odrazu mi
nic nepřipomínalo – neboť odraz se konec konců stále mění.
Pověsila jsem ho tady do té temné vstupní chodby
domu, kde není vidět, a tak jen
mírně zveličuje to útlé světlo a stává se
skromným někam nazpět obráceným oknem. Nikdo
se u něj dlouho nezastaví. Ale dnes ráno,
když jsem si oblékala svrchník a pak žehlila
vlasy, zahlédla jsem vně své tváře rám,
který jsi pro mě vytvořil, a poprvé jsem s obdivem
zjistila, že ta třešeň, kterou jsi uřízl a ohobloval
sám, zčernala přesně tak, jak jsi předpovídal.
(originál Robert Penn Warren, audio)
(originál Claudie Emersonová)
I. Vlastnosti zrcadla
Nebe má vraždu v očích a já
mám vraždu v srdci, neboť
jsem jenom člověk.
Díváme se na sebe, nebe a já.
Rozumíme si, neboť
slunovrat se prohnul pod tíhou léta a já stojím
a čekám. Ctnost dojde odplaty, toť
noční můra, a musím vám říct,
že už brzy, ještě před
přechodem z letního času na zimní, slunce klesne
za západní hřeben zčernalých borových pařezů, za to
spáleniště zkažených žraločích zubů, bude
stále níž, stále větší, prázdnější a zarudlejší než
matčin vztek, jako by
T.G.M. nikdy nenastoupil do úřadu nebo jako by první pochva
nebyla z tkáně snů. Čas
je zrcadlo, do něhož zíráš.
Rám (epištola)
Většinu věcí, cos pro mě vyrobil – skříňku
na peřiny, psací pultík, houpací křeslo – jsem
rozdala přátelům, kteří je jistě využili a kterým
nepřipomínají ty ztracené hodiny, protože
nebyli svědky všech těch plánů,
těch vlekoucích se konců. Ale co jsem si nechala,
je zrcadlo, zřejmě proto, že jako všechna zrcadla
bylo po většinu těch let neviditelné,
bylo částí stěny anebo už z definice odrazu mi
nic nepřipomínalo – neboť odraz se konec konců stále mění.
Pověsila jsem ho tady do té temné vstupní chodby
domu, kde není vidět, a tak jen
mírně zveličuje to útlé světlo a stává se
skromným někam nazpět obráceným oknem. Nikdo
se u něj dlouho nezastaví. Ale dnes ráno,
když jsem si oblékala svrchník a pak žehlila
vlasy, zahlédla jsem vně své tváře rám,
který jsi pro mě vytvořil, a poprvé jsem s obdivem
zjistila, že ta třešeň, kterou jsi uřízl a ohobloval
sám, zčernala přesně tak, jak jsi předpovídal.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat