Podlehl jsem v posledních dnech asijské poetice. Nejdříve mi přišla poštou knížka Největší rozkošnice od japonského básníka Saikaku ze 17. století. Ten začal psát prózou, když zjistil, že ho jeho vrstevník Bašó zastínil svou slávou ve skládání haikai. A Saikaku býval plodný básník. Když mu zemřela žena, složil za dvanáct hodin deset tisíc veršů a podle legendy dokázal před porotou spatra složit báseň s třiadvaceti tisíci pěti sty verši bez přestávky. Mluvil ale tak rychle, že to nikdo nestihl zapsat. Poté začal psát erotickou prózu. Bylo to v době, kdy se láska a rozkoš od sebe nedělily.
Největší rozkošnice je vyzrálé dílo, ve kterém stařena vypráví svůj život dvěma mladíkům, kteří chtějí vědět něco o rozkoši. Jeden z mladíků tone v touze po rozkoši, druhý je ztrápený láskou a nejradši by se odstěhoval někam, kde nepotká už žádnou ženu. Knížka je tedy pak vlastně zpovědí konkubíny, která měla přes deset tisíc mužů (a všichni se do ní zamilovali!) a téměř stokrát potratila. Místy je to příběh brutálnější než Příběh O, ačkoli přímá erotika je vždy přítomna jen ve slovech jako „nahý“, „dala se mu“ či „vzala si ho“. Právě tváří v tvář těm tisícům mužů, kteří se jí zjevují, a hlavně těm nenarozeným dětem, jejichž pláč slyší ve snách, na sklonku svého života rozjímá nad smyslem rozkoše a celé vyprávění prozrazuje dno lidské duše se všemi protiklady, které se tak často snažíme nějak potlačit či smazat my všichni. Jeden za všechny:
Krásná žena je jako krásná krajina. Když se na ni někdo dlouho dívá, určitě se mu omrzí, to znám z vlastní zkušenosti – kteréhosi roku jsem se vypravila podívat se na Macušimu, nejkrásnější místo v Japonsku, ze začátku jsem tleskala nadšením, myslela jsem si: tohle je něco pro básníka, ať píše japonsky nebo čínsky, ale když jsem se na to dívala od rána do večera, ty tisíce ostrovů a ostrůvků mi začaly až moc připomínat malé kousky písečného pobřeží, vlny příboje pod útesem Poslední pinie mi rámusily v uších, i sakury na Solném pobřeží opadaly, aniž jsem je zhlédla, úsvit ve sněhu pod horou Zlatých květů jsem zaspala, měsíční večer na ostrůvku Odžima se mi zdál nanicovatý, na táhlém pobřeží zálivu jsem si nasbírala černé a bílé kamínky a nejvíc mě zaujalo, když jsem jimi pak s dětmi hrála na šachovnici „koně a hříbata“. Když například někdo žije v Ósace a přijde jednou za čas do Kjóta, je celý pryč z Východní hory, kterou hned tak nevidí, a kdo je z Kjóta, ten se zase nemůže vynadívat na moře a strašně se mu líbí na pobřeží…
Když tak o tom přemýšlím, je sice zřejmé, že žena je zboží, které nevydrží, ale zase je nezbytně nutná, aby se na světě dalo žít. Jednou jsem se byla podívat v horách v Jošinu, nebyly tam dokonce ani nejobyčejnější květiny… a když jsem se zeptala (místního muže), proč v tom širém světě žijete zrovna tady, a ne v hlavním městě, ten venkovan se jen zasmál, když na mne přijde smutek, však mi ho stará rozežene, a vlastně měl pravdu.
Z Povídky o Seidžúróovi z města Himědži je následující pasáž, která též popisuje proměnlivost citů, tak příkře mně známou:
Minagawa mu to poznala na očích, vidím, že si chceš vzít život. Já bych sice řekla, že i ve smrti budu s tebou, ale nějak je mi přece jen zatěžko opustit svět. Proměnlivé srdce už patří k mému povolání, co bylo, je pryč, skončeme to tedy, a odešla. Když se v ní tak ošklivě zklamal, i Seidžúró to všechno v sobě zlomil, je sice jen holka, ale že takhle v okamžiku opovrhne vším, to jsem přece jen nečekal, zaslzel a právě když se chystal k odchodu, najednou přiběhla Minagawa, celá v bílém obřadním oděvu, zadržela Seidžúróa, kam odcházíš s myšlenkou na smrt, teď je ta pravá chvíle, a položila před něj dvojici břitev…
Největší rozkošnice je vyzrálé dílo, ve kterém stařena vypráví svůj život dvěma mladíkům, kteří chtějí vědět něco o rozkoši. Jeden z mladíků tone v touze po rozkoši, druhý je ztrápený láskou a nejradši by se odstěhoval někam, kde nepotká už žádnou ženu. Knížka je tedy pak vlastně zpovědí konkubíny, která měla přes deset tisíc mužů (a všichni se do ní zamilovali!) a téměř stokrát potratila. Místy je to příběh brutálnější než Příběh O, ačkoli přímá erotika je vždy přítomna jen ve slovech jako „nahý“, „dala se mu“ či „vzala si ho“. Právě tváří v tvář těm tisícům mužů, kteří se jí zjevují, a hlavně těm nenarozeným dětem, jejichž pláč slyší ve snách, na sklonku svého života rozjímá nad smyslem rozkoše a celé vyprávění prozrazuje dno lidské duše se všemi protiklady, které se tak často snažíme nějak potlačit či smazat my všichni. Jeden za všechny:
Krásná žena je jako krásná krajina. Když se na ni někdo dlouho dívá, určitě se mu omrzí, to znám z vlastní zkušenosti – kteréhosi roku jsem se vypravila podívat se na Macušimu, nejkrásnější místo v Japonsku, ze začátku jsem tleskala nadšením, myslela jsem si: tohle je něco pro básníka, ať píše japonsky nebo čínsky, ale když jsem se na to dívala od rána do večera, ty tisíce ostrovů a ostrůvků mi začaly až moc připomínat malé kousky písečného pobřeží, vlny příboje pod útesem Poslední pinie mi rámusily v uších, i sakury na Solném pobřeží opadaly, aniž jsem je zhlédla, úsvit ve sněhu pod horou Zlatých květů jsem zaspala, měsíční večer na ostrůvku Odžima se mi zdál nanicovatý, na táhlém pobřeží zálivu jsem si nasbírala černé a bílé kamínky a nejvíc mě zaujalo, když jsem jimi pak s dětmi hrála na šachovnici „koně a hříbata“. Když například někdo žije v Ósace a přijde jednou za čas do Kjóta, je celý pryč z Východní hory, kterou hned tak nevidí, a kdo je z Kjóta, ten se zase nemůže vynadívat na moře a strašně se mu líbí na pobřeží…
Když tak o tom přemýšlím, je sice zřejmé, že žena je zboží, které nevydrží, ale zase je nezbytně nutná, aby se na světě dalo žít. Jednou jsem se byla podívat v horách v Jošinu, nebyly tam dokonce ani nejobyčejnější květiny… a když jsem se zeptala (místního muže), proč v tom širém světě žijete zrovna tady, a ne v hlavním městě, ten venkovan se jen zasmál, když na mne přijde smutek, však mi ho stará rozežene, a vlastně měl pravdu.
Z Povídky o Seidžúróovi z města Himědži je následující pasáž, která též popisuje proměnlivost citů, tak příkře mně známou:
Minagawa mu to poznala na očích, vidím, že si chceš vzít život. Já bych sice řekla, že i ve smrti budu s tebou, ale nějak je mi přece jen zatěžko opustit svět. Proměnlivé srdce už patří k mému povolání, co bylo, je pryč, skončeme to tedy, a odešla. Když se v ní tak ošklivě zklamal, i Seidžúró to všechno v sobě zlomil, je sice jen holka, ale že takhle v okamžiku opovrhne vším, to jsem přece jen nečekal, zaslzel a právě když se chystal k odchodu, najednou přiběhla Minagawa, celá v bílém obřadním oděvu, zadržela Seidžúróa, kam odcházíš s myšlenkou na smrt, teď je ta pravá chvíle, a položila před něj dvojici břitev…
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat