31. prosince 2007

30. prosince 2007

Až jednou...

Vždycky jsem měl rád epitafy a k tomu dnešnímu mě inspirovala jedna sloka z poslední básně filipínského národního hrdiny José Rizala.

Až jednou na mém hrobě vyroste planý květ
krásný jak vínek milenčin,
můžeš ho utrhnout a jemně přivonět,
a když ho políbíš, pak zatočí se svět
a já v rakvi s ním…

29. prosince 2007

Mogens /1/

Reiner Maria Rilke se tu už párkrát objevil, naposledy jsem psal o jeho korespondenci. V jeho dopisech mladému básníku mě zaujala zmínka o tom, že Rilke měl u sebe vždy dvě knihy, Bibli a souborné dílo Jense Petera Jacobsena. „Začněte první novelou prvního svazečku, která má jméno Mogens“, radí hned v prvním dopise Rilke. Jméno dánského autora pro mě bylo novinkou, ale rychle jsem zapátral a za pár dní po Rilkeho narozeninách jsem se začítal do Mogense. Tato novelka z roku 1882 od člověka, který do dánštiny přeložil Charlese Darwina, si mě plně podmanila, je to předzvěst modernismu (čímž pěkně zapadá jako další malé intermezzo do výronů mého mozkového magmatu na téma romanopisectví). Rád bych z novely ocitoval pár pasáží, které mi přijdou skvěle napsané, ale abych neunavoval dlouhými články, rozkouskuji to do několika částí… Zároveň bych tím uctil i památku 81. výročí Rilkeho smrti, určitě by mu to udělalo radost.

Soudní rada přírodu protežoval a bránil ji před vyumělkovaností; zahrady nejsou nic než zkažená příroda; v přírodě žádný styl není, pánbůh přírodu moudře učinil přirozenou, nic než přirozenou. Příroda, to je nespoutanost, nezkaženost; ale po prvotním hříchu přišla na člověka civilizace; teď už je civilizace nutností, ale bylo by lepší, kdyby se byla vůbec neobjevila; přirozený stav, to je něco docela jiného, docela jiného. Soudní rada by vůbec nic nenamítal, kdyby se měl živit tím, že by chodil po světě v beránčím kožíšku a střílel zajíce a sluky a bažanty a koroptve a jelení kýty a divoké kance. Ne, přirozený stav, to je přece jen perla, učiněná perla.

Legendární Brutus startuje v Kadani

Včera mi přišla smlouva se skupinou Brutus... A na stránkách skupiny je už
A tak zde zveřejňuji jeden článek z novin... btw. v Kadani zazní neuvěřitelných devadesát písniček... Už se těším...

Pravý bigbít míří do Kadaně. Skupina Brutus, která za svou více než čtyřicetiletou historii vystřídala na čtyřicet členů, přijede poprvé od porevolučního koncertu ve „starém kulturáku“ zahrát do kadaňského Orfea. V sobotu 19. ledna bude její současná sestava vedená legendárním Sášou Pleskou od osmi do půlnoci hrát k tanci i k poslechu a právě v Kadani odstartuje svoji sérii tanečních zábav v rockových a rock’n’rollových rytmech, s nimiž objíždí každý pátek a sobotu celou republiku.
Skupina vznikla v roce 1967 pod jménem Mandragora. V době normalizace byla několikrát nucena činnost pozastavit a vždy ji obnovila pod novým názvem (Elektronik, Brutus, Kyklop). Po sametové revoluci vystupuje pod názvem Brutus a objíždí se svými čtyřhodinovými zábavovými koncerty celou Českou republiku, od sálů velkých měst po sokolovny v zapadlých vesnicích. V roce 1995 skupina hrála ve filmu Indiánské léto Saši Gedeona. Skupina spolupracovala např. s legendárními UK Subs, TV Smith, Suzie Quatro, Dr. Feelgood nebo slovenskými Zóna A či No Name. Úzce spolupracují s britskými The Vibrators.
Kdo Brutus zná a dosud za ním musel jezdit po vlastech českých, přijde určitě, kdo jej nezná, nechť ochutná z ukázek na youtube.com, mrkne na týdně občerstvovaný brutus.cz, a jistě přijde také. Lístky k sehnání až do vyprodání v Informačním centru na náměstí. Ou jé!
-kzk-

26. prosince 2007

AWAIT REPLY

„Seru na vás, je mi smutno!“ hlásil Henry Miller návštěvám v jeho pařížském bytě o Vánocích roku 1934, tedy roku, kdy vydal svůj nejslavnější Obratník Raka. 14. prosince totiž sotva rozvedený autor poslal dopis z Paříže do New Yorku, a čekal odpověď. V tom dopise stálo mj. „Až dostaneš tenhle dopis, a až si to náležitě rozmyslíš, pošli mi telegram, pošli mi i dopis, budeš-li chtít. Chci vědět, jestli se všeho vzdáš a budeš svůj život žít se mnou, ne napůl, ne kradmo, ale čtyřiadvacet hodin denně a napořád.“ 23. prosince poslal telegram s přáním k Vánocům. CEKAM ODPOVED… Vánoce probrečel. 26. prosince oslavil 43. narozeniny… Dnes by mu bylo 106 let.

25. prosince 2007

Odcházení

Havlovu poslední hru jsem přečetl plný očekávání. Dokonce jsem si ji objednal s úmyslem zinscenovat ji s Navenkem dřív než profíci a pak klidně zaplatit pokutu za porušení autorských práv, protože to by nás profláklo široko daleko.
Slyšel jsem na hru i dost kladných ohlasů. A tak to řeknu jednoduše: jsem zklamán. Pár Havlových her jsem viděl a četl a musím říct, že se mi většina líbila. Ale Odcházení je typickou ukázkou díla, které vzniká v autorské krizi a nestydí se za to (podobně jako Kamenný most Tomáše Vorla, kde si Havel také zahrál). Z těchto dvou protikladných recenzí, které jsem si dnes přečetl (1, 2), se kloním plně k té druhé. Odkazy na Višňový sad a Krále Leara mi v této souvislosti přišly hodně laciné.

Trapné vstupy autorského hlasu, kdy herci zůstanou ve štronzu, mají být filozofickými lekcemi z divadelní teorie a sebeironizujícími vložkami stárnoucího autora. Sebeironie se většinou používá v nadsázce a divák to většinou pozná… Když se zde však hlas autora ozve, že mu na předchozí scéně něco vadí, ale neví přesně co, divák to ví… ta scéna je o ničem, jako v podstatě celá hra, ale bohužel i žalostně napsaná (ve srovnání s Karvašovou Jizvou, která také mluví o politice z podobného úhlu, je to třeba pěkně vidět)… A tak na otázku autora v závěru výše citovaného vstupu (věřím, že jej bude chtít namluvit sám ex-prezident, resp. že mu to režisér nabídne a on to neodmítne): „Co mám ale dělat, když ji líp napsat neumím?“ lze doporučit jedinou odpověď: Nepsat!

Betlém 2007...

...aneb zahraniční úspěchy divadla Navenek


Po zájmu ze strany jednoho německého starosty o Vánoční hru z Hasištejna jsem byl jako jeden z autorů kadaňského Betléma požádán jedním polským ochotníkem, zda by nemohl hru přeložit do polštiny a sehrát ji ve své domovině. Na reprízu pak přišel s kamerou, aby si hru nahrál. Inu, už kněžna Dobrava šířila v Polsku křesťanství, tak proč bychom nemohli ze severu Čech, toho kamenolomu Páně, naházet do té jejich katolické vinice taky trochu těch našich krušnohorských drahokamů.

Několik fotografií ze zkoušek, ze zákulisí a z vlastního představení najdete, když kliknete zde.


24. prosince 2007

Věřím na Ježíška

Dnešní den byl u mě štědrý na stesk. Měl jsem černé myšlenky, a zachránila mě až nadílka od Ježíška. Ne, nemyslím tím trojí balení antidepresiv v krabičce s mašličkou, z níž se mi tedy taky uculily koutky, byl to jiný Ježíšek. Děkuju mu za záchranu. A protože tenhle Ježíšek má rád francouzské šansony jako já, tady je jeden, co vystihuje moje dnešní splíny (Georges Brassens mi něčím připomíná Rudu Koblice)... asi nezapadá mezi dnešní televizní nadílku, protože tam jsem si asi čtyřikrát za sebou přečetl popisek „americký romantický film“, a tak nekoukám a zkejsnul jsem tady... a protože jsou u písničky anglické titulky, chtěl jsem se pokusit o překlad, ale po první sloce jsem toho musel nechat... Slova napsal Louis Aragon, který přesně na Štědrý den před pětadvaceti lety zemřel... A já přes svůj vlastní život, který je podobný těm vojákům beze zbraně z druhé sloky, věřím na lásku... stejně jako věřím na Ježíška...



Nic není člověku navždy dáno Ani

Síla ani slabost ani srdce A když uvěříš
Na otevřenou náruč, její stín je kříž
A uvěříš-li v plamínek štěstí uhoříš
Na hranici rozvodových stání
Ne, není šťastných lásek…

23. prosince 2007

Majáles

Asi se divíte, proč dneska, den před Štědrým večerem, chci psát něco o máji? A to ještě nevíte, že jsem před pár minutama prohlásil, že už se blíží podzim. Všechno tak trochu souvisí s mojí novou řeholí a taky s Lenkou, která se bude v máji vdávat, i když si zrovna nebude brát Vavřenu. Ona Vavřenova Lenka se v roce 1847 zúčastnila Majálesu a na druhý den u ní našli Máj, takovou sprostou knihu. A mně včera přišla kniha Pavla Vašáka s názvem Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy, na níž chci postavit další kapitolu svého literárněvědného eseje. Nejvíc ale přemýšlím o organizaci Majálesu v Kadani. A to je tolik máje dohromady, že mám letošní Vánoce tak trochu májové.

Majáles, slavnosti máje, bych letos rád rozproudil i v tom našem malém městě, sice asi skromnější než ty, které organizuje Český majáles, oficiální pořadatel všech festivalů ve velkých městech, ale snad o to větší svátek opravdové studentské recese slavené a organizované tradičně zdola. Oslovím místní střední školy a pokusím se vyjednat, aby namísto posledního zvonění uskutečnily následující akci: v pátek ráno by se celý třetí ročník odebral do prostor zahrady před Střelnicí a tam by připravoval majálesové atrakce (svatby, stánky se soutěžemi atd.), v tu samou dobu by čtvrťáci již v převlecích chodili po městě a vybírali peníze od štědrých kolemjdoucích, jako tomu bývá při klasickém posledním zvonění. Dejme tomu, že o půl dvanácté by se studenti obou ročníků sešli před svojí školou, samozřejmě náležitě přestrojeni a mohli by se k nim přidat i studenti nižších ročníků, a jako průvod z transparenty by vyrazili na pochod městem, který by došel ke Střelnici, a tam by začalo to pravé majálesové veselí, za doprovodu kadaňských kapel. Podávaly by se občerstvující nápoje a pokrmy, v určité dané časy podle programu by proběhlo pasování třeťáků na mazáky, toho všeho už by se účastnila i z práce se navracející část veřejnosti, která má pochopení pro studentskou recesi a chce si taky trochu zadovádět. Závěrem by se zvolil král Majálesu a večer by to vše uzavřel koncert nějaké profláklejší kapely. A teď mě zajímá, co tomu říkáte?

Jinak, jak už mám ve zvyku v každém druhém článku citovat, co jsem si kde přečetl moudrého, tentokrát jsem se ve výše zmínené knize o Máchových šifrovaných prasečinách (sic!) dočetl, jaké transparenty nosili studenti na majáles v roce 1962, kdy vrcholila karibská krize:

„Ještě jednu Kubu, usušíme hubu.“
„Sedmnáct let po válce, máme hovno v almárce.“
„Vidím hvězdu pěticípou, pod ní lidé hlady chcípou.“

Přemýšlel jsem, jestli nějaký dějezpytec vůbec zpracoval tématiku studentských majálesů a dočetl jsem se tohle

Do kultury

Dostal jsem od své třídy nový mobilní telefon, protože tím, co jsem vytahoval z kapsy na katedru (naposledy se mi do sluchátka bez krytky zapasoval jeden arašídový oříšek a ne a ne ho vyndat, tak jsem musel aspoň jeho přečnívající část během hodiny ohlodat), jsem dělal ostudu profesorskému stavu a studenti navíc asi tušili, že když tedy mám být tím ředitelem, mělo by alespoň tři čtvrtě tlačítek z klávesnice reagovat na stisknutí… Děkuju!

Jiní mi připomněli, že bych si měl pořídit kufřík, protože batůžek, který nosím, není dostatečně reprezentativní (kdyby ještě věděli, že v něm mám často plastovou láhev, abych si mohl zapít prášky na nervy, co mi z nich občas praskají jako struny pod Paganiniho smyčcem). Jeden radní mi radil, že bych měl změnit doménu e-mailu, protože centrum.cz je asi příliš proletářská. Tyhle rady jsou jen bzučením mouchy v mých uších. Jediné, co jsem si slíbil, bylo, že si koupím sadu kvalitních košilí, protože se prostě sám sobě s těmi knoflíčky a límečkem líbím. A asi bych si měl časem koupit auto. Třída mi prý původně chtěla koupit trabanta, ale ti, co se ozvali na inzerát, za něj chtěli buď moc, nebo prodávali nepojízdný křáp bez STK. Přestože jsem si před časem diagnostikoval poruchu kinetického orgánu ve vnitřním uchu, takže se mi dělá v dopravních prostředcích špatně, je to už zase trochu lepší a tak se mi vrací stará vášeň pro jízdu vlakem a stopem. V létě se ale po nějaké té ojetině podívám. Jen mi musí zbýt na knížky, takže kdybyste někdo věděl o něčem levnějším třeba na propan-butan, ozvěte se. Dál totiž hodlám utrácet hlavně za knížky, on ten přechod ze školství do kultury není zas tak zásadní. Nebo začnu víc chodit do bichloteky (jak říká Ostravak), aspoň nebudu tak často platit za upomínky. Stejně ve spolupráci chci brzy v Kadani založit literární klub. Teď bych si chtěl koupit korespondenci V+W, kterou postupně vydává nakladatelství Akropolis a už po dvou dílech se stala knihou roku v anketě LN. Mimo jiné se tam píše:

„Jakmile se vyskytne hlava, která v sobě má něco jiného než nasráno, vymyslí pravdu. Kterou příští hlava pozmění, případně popře. Když je takových hlav za pár sto- či tisíciletí několik veletuctů, vytvoří spolu s miliardami hlav dobytčích, jež je obklopují, jakýsi tovar či útvar, kterému se říká kultura...“

21. prosince 2007

Acta est fabula

Tyto verše, které jsou volným překladem prvních dvou strof jedné básně Williama Makepeace Thackeray(ho?) věnuji své 2.B!

originál zde

Acta est fabula, hra dohrána je,
už zbytečná je nápověda,

herec se uklání a ještě hraje,

i když se opona mu zvedá
ztěžka, protože naposledy…

smáli se, když se pitvořil,

pod maskou je teď ale bledý,

že by ses nedořezal žil…


Dovolte mi chvilku před půlnocí

na rozloučenou složit trapný rým:
Připíjím všem, dnes o Vánocích,

s nimiž se loučím, jež ale neztrácím;

v životě střihneme si každý tu svou roli,

kterou sám osud stihl nás;

dobrou noc všem (i když ta dnešní trochu bolí)

s jediným přáním: Zlomte vaz!


19. prosince 2007

Bytost lesa

...

Dneska jsem chtěl jít na Oldřicha Janotu, ale něco mi do toho vlezlo. Lépe řečeno někdo. Ozval se asi po roce Hanče, že jede z Aše domů ke Kokořínu, a že to může vzít přes Kadaň. A vzal. A říkal, že jestli beru antidepresiva, ať na Janotu nechodím, že bych buď po čtyřech minutách usnul nebo po deseti umřel.

Sedli jsme si spolu na drink na Věžičce – Hanče, když řídí, dává si čaj se čtyřmi cukry, citrónem a čtyřmi balenými cigaretami. Poznali jsme se v Plzni, když se vedle z pokoje na koleji kolem čtvrté ráno ozýval křik, jako kdyby se někdo hádal. To se Hanče hádal sám se sebou, když se učil na zkoušku z matalýzy a ne a ne to vyjít podle správných výsledků. Kromě matematiky a výpočetní techniky se věnoval režírování ohromného kolosu zvaného Hančeho příležitostní teátr, jehož jsem se stal opravdovou náhodou členem, a to vesměs zaskakujícím. Zahrál jsem si v Hellerově Hlavě XXII a v Bůh ví. A zamiloval jsem se do divadla. Ano, Hanče ve mně tu jiskřičku vykřesal.

Pak jsme se s Hančem vídali tak jednou za dvě uherský léta, ale vždycky překvapivě a pro mě vždycky osudově. Osudově proto, že už už si myslím, že se v tomhle světě nedá žít prostě a bez peněz… a pokaždé je to jako když Candide na konci Voltairovy knížky potkal Turka, co hospodaří na svém políčku a o ostatní se nestará. Prostě se dá žít prostě a ne že ne...

Hanče má se svou partnerkou kousek od Kokořína starou roubenku, kterou si dávají dohromady, a pozor, na elektrickou energii, benzín a internet (má dokonce svoje stránky) si vydělává učením na jedné pozoruhodné střední škole v jednom odlehlém zámku, kde možná před lety učil Cimrman, Ingriš i Ossendowski. V létě jsme zvaní na domácí medovinku, doma vypěstovaný virginský tabák a další laskominky. Pojedeme, Věrů?

Na Oldřicha Janotu jsem tedy nešel, ale když jsem si teď jako náhražku pustil tuhle pro tento článek celkem přiléhavou písničku, fakt bych se asi zbláznil.


16. prosince 2007

Vánoční hra na Hasištejně

Vánoční hra na Hasištejně, v níž se pastýři hádají s třemi krály o Ježíška, měla hojně diváků a nám divadelníkům se líbila natolik, že jsme ji zahráli dvakrát. Snad se líbila i těm divákům a kdo ji neviděl, má možnost zhlédnout aspoň fotky a nějaké to video na stránkách divadla. Zájem projevilo i starosta jednoho něměckého Krähewinkelu a televize Prima, zejména o anděla s megafonem (jde o archanděla, Božího posla, a ti v moderní době opravdu megafony používají) a samozřejmě o Píďana, kterej měl jako správnjě alfa-samec nejdelší klacek. Já přispívám párem svých snímků (více mých zde, Veruščiných na stránkách divadla Navenek, ČerFových na jeho strákách).






Ples oktávy a my

Labutí píseň...

Na plese oktávy jsem potkal část své bývalé třídy. Bylo to moc hezký a přestože Věrušku sužovala bolesť obliček, tak jsem nevynechal ani tradiční popůlnoční tanec s Matysem.

Část jádra bývalé 4.B...

Sólo pro dva mládnece...

Naše odvážná školačka...

Chrbát sa musí zahrievať a obličky zalievať...

Otázka maxima

Možná dostanu televizi. Zatím ji nemám, a tak si vesele čtu Jak jsem se stal socialistou? od Jacka Londona. Ještě minulý týden jsem si tu krátkou esej četl anglicky, neboť jako současného oponenta socialismu mě to hodně zajímalo; když tu náhle v pátek mi došel slabý svazeček nazvaný Třídní boj rovněž od Jacka Londona, který, aniž bych to tušil, když jsem ji vydražil, toto vyznání bývalého individualisty také obsahuje. Začetl jsem se i do jiných textů, Tulák, Stávkokaz, Otázka maxima... V té poslední zmíněné studii mimo jiné stojí:

Svět Homérův omezen pobřežím Středozemního moře a moře Černého byl mnohem širším světem, než jest svět náš dnešní, jejž vážíme, měříme, přepočítáváme právě tak přesně a snadno, jako by to byl dětský míč.

Možná dostanu televizi, ale snad si najdu čas i na další v řadě textů, který už mě teď láká svým názvem: Hledá se nový zákon vývoje. Za tu televizi ale přece děkuju, budu si na ní rád pouštět některé filmy z klasické řady, co teď vycházejí v Levných knihách, jen mi někdo říkal, že k tomu je potřeba ještě nějaký přehrávač či co...

Ani Kašpar ani Baltazar...

Ze tří králů prostřední
zatoulal se v lese,
bloudí tam už deset dní
a sotva se nese…

Položí se pod stromeček,
no, je to spíš křoví,
jmenuje se Prokůpeček,
a dál – po tátovi…

Táta jako páv se nese,
hleďme – povedený párek,
jeden v druhém nezapře se:
Melichar a Melichárek…

13. prosince 2007

Při loupání cibule

Po roce a čtvrt vychází paměti Güntera Grasse, o nichž tu byla před rokem a čtvrt řeč, česky.

To, co jsem přijal s hloupou hrdostí svých mladých let, jsem si chtěl po válce zamlčet z dorůstajícího studu. Ale to břemeno zůstalo a nikdo je nemohl ulehčit.

12. prosince 2007

Flaubertova zácpa /intermezzo/

Kapitola první: Bordelář v archivu
Kapitola druhá: Velký idiot
Kapitola třetí: Jiná loterie
Kapitola čtvrtá: Remešské piškoty

Když mi bylo asi dvacet, odvezli mě na protialkoholní záchytnou stanici, kde jsem se musel svléknout do slipů a odevzdat vše, co jsem měl při sobě. Nebylo toho mnoho, ale uvědomil jsem si, že v jedné kapse od saka mám svoje milostné verše. Když jsem postupně odevzdal peněženku, doklady a takové ty maličkosti, co člověk v mládí nosí po kapsách, básničky jsem odevzdat odmítl a vložil jsem si je do slipů. Po tvrdém úderu do zad, jenž mi uštědřil jeden s policistů stojících za mnou, jsem ten malý sešitek vytáhl z lůna a hrdě jsem prohlásil, že jsou to pouze milostné verše a nejsou určeny nikomu jinému než mé milé. Po další ráně jsem je položil na stůl a pocítil tupou bolest a ještě tupější bezmoc. Ty verše byly určené opravdu pouze mojí milé. Nebyly určeny pro oči nemocničního personálu, nebyly určeny pro policisty, kteří mě vezli dvacet kilometrů spoutaného na zadní sedačce! Vrchní sestra podobná té z Kukaččího hnízda, která mi před tím odebrala krev, si do seznamu mých věcí poznamenala: „písemnosti“. Začal jsem křičet, že to nejsou žádné písemnosti, že jsou to verše a ne ledasjaké, a za trest jsem noc strávil v posteli se sítí v místnosti obložené snad i na stropě nemocničními hygienickými dlaždičkami. Dnes bych takovou noc nepřežil.

Tohle všechno jsem si vybavil, když jsem si včera znovu a znovu četl o exekuci, která byla provedena v domě paní Bovaryové z popudu obchodníka s látkami Lheureuxe soudním vykonavatelem v doprovodu dvou svědků.

…v kuchyni spočítali mísy, hrnce, židle, svícny a v ložnici kdejakou tretku na poličce. Probrali jí šaty, prádlo, toaletní přístěnek; a celý její život až do těch nejdůvěrnějších koutků ležel před očima těch mužů jako pitvaná mrtvola.
Pan Hareng, v těsném fraku zapnutém na všechny knoflíky, v bílém nákrčníku a nohavicích, na poutkách napjatých jako struny, chvílemi opakoval: „Dovolíte, milostivá? Dovolíte?“
Často vykřikoval: „Rozkošné…! Moc hezké!“
Pak zase psal, namáčeje brk do kalamáře z rohoviny, jejž držel v levé ruce.
Když dodělali byt, šli na půdu.
Měla tam psací pult a v něm Rudolfovy dopisy. Musila jej otevřít.
„Ach, korespondence!“ řekl pan Hareng a diskrétně se usmíval. „Ale dovolte, musím se přesvědčit, zdali krabice neobsahuje ještě něco jiného.“
A lehce naklonil svazeček dopisů, jako by z nich měly padat dukáty. S rozhořčením sledovala, jak se jeho hrubá ruka s červenými měkkýšovitými prsty klade na stránky, v nichž kdysi tlouklo její srdce.

Byl jsem tenkrát v té přijímací místnosti bílinské záchytné stanice hrdý, že moje básně nejsou pro nikoho jiného než pro jednu osobu, a zároveň jsem cítil, že tím, že je ze mě vytloukli, nabývají na významu. Jednou o těch verších, v nichž kdysi tlouklo moje srdce, snad jediný kritik, co je kdy četl, v jediném seriózním literárním plátku, kde se o nich kdy mluvilo, prohlásil, že jsou to verše juvenilní (vypíchl při tom moje přirovnání ňader k sádkám plným karasů). Zřejmě měl pravdu, sám bych je asi už nevydal, ale až umřu, těmi verši si bude krátit čas sestřička na záchytce, když bude nouze o opilce, nebo se jimi bude uspávat strážník po noční směně. Nebo někde zapadnou a objeví je někdo náhodně zmuchlané pod trepkou, jako našel po Emině smrti Karel Bovary onen dopis od Rudolfa na rozloučenou. Nic nepochopil. Ne, dokonce pochopil vše mylně, obráceně, komicky. Možná ani mě nikdo nepochopí, ale není právě to podstata oné zadržené komičnosti?

11. prosince 2007

Vánoční hra

Vánoční hra divadla Navenek v mé úpravě a režii se blíží do finiše, a tak tady je malá ochutnávka z jedné z prvních zkoušek. Kdo má čas, určitě za to stojí všechny tři. Nejdřív jde o to, že pastýřům chcípnul pes, a tak se musí nějak zabavit, aby neusnuli. Jak, to se dozvíte v
Pak jim anděl zvěstuje, že se jim narodil Ježíšek a když k němu dojdou, z druhé strany se blíží Tři králové, kdo taky jiný. Vznikne malý spor, čí že ten Ježíšek vlastně je, který je obsahem
Ten spor ale jen tak neskončí, graduje, graduje a takhle to celé dopadne:



Zbývá už jen přijít se podívat, jak to celé dopadne, až herci budou opravdu umět texty, a zazpívat si pěkně koledu na Hasištejn, kam jste 15. prosince všichni srdečně zváni. Hrajeme někdy mezi 12 a 14 hodinou.

10. prosince 2007

Proti proudu

Poslední dobou se hodně debatuje o školství, v němž mám tu čest ještě pár dní působit a měl jsem tu čest poslední skoro dekádu a tedy skoro třetinu svého života. Rád se rochňám ve starých knihách, na které mi můj plat bohatě stačil a stačí, a jelikož za nic jiného než za knížky a jídlo peníze nevydávám, nevím pořádně, co si počít s tím, co mi neustále zbývá, tak to někdy tajně spaluju na Úhošti jako úlitbu keltskému bohu kantorů s volským okem a oháňkou. Tuhle mě tam chytli požárníci a já neměl na zaplacení pokuty, neboť jsem právě spálil i poslední tisícovku. Ale z další výplaty jsem to hravě doplatil a zbytek jsem šel pustit po Lososí řece, co já vím, třeba těch pár tisíc dopluje až do Severního moře.

Ale k věci, v jedné z těch starých knížek, které napsal Dr. Josef Laichter, již pojmenoval Uměním k životu a jež byla vydaná v roce 1919, se na jednom místě uvádí:

Po dětství… následuje gymnasium – vstup do širšího světa… Připouštím, systém zaviňuje mnoho. Ale celá společnost je systém a přec v tom systému lze jíti proti proudu. V tom je vada i profesorů, že pohodlně dávají se unášet středoškolským systémem. Na středních školách snad je víc byrokratismu, než se ho najde na úřadech. Je byrokratismus a šablona především ve styku s žáky. Ovšem, šablona je pohodlná, kdežto porozumět lidsky duši žákově vyžaduje trochu úsilí a více méně vybřednutí z denní šablony…

Píše se rok od narození Páně 2007, já za čtyři dni dovrším svá léta Páně a cítím, že jako profesor už jsem zabředl do šablony. Byrokratismu za posledních pár let rovněž přibylo, a tak to v součtu znamená, že můj odchod je na místě, i když neznám příjemnější práci než učení. Půjdu zase chvíli proti proudu někde jinde a až mě proud zase strhne, slibuju, že vylezu na břeh a najdu si jinou řeku. Už teď se sám sebe ptám, jestli se proderu aspoň k prvnímu kataraktu.

9. prosince 2007

Věneček

Tak už jsem byl letos na druhém věnečku, tentokrát chmelovém, jímž tedy dívenky nevěnčily ani boží muka ani kříže a dokonce ani hospodu, ale který pověsily pěkně na hřebíček hned vedle prvního páru svých prošoupaných střevíčků.


Mistr Lerche si nás dokonce včera s Terezkou všiml a mohl na nás oči nechat (tedy spíš na Terezce), je jen škoda, že jsme se nemohli zúčastnit soutěže.

S Věruškou jsem si zatančil jako naposledy na Brďovym maturáku, a to je řádka let delší než řádky, do nichž se sázejí bramborové hlízy na polích. Děkuju.

Kadaňské kapely

Aktualizováno! (19)

Začal jsem si dělat pracovní seznam kapel, který mají své zázemí v Kadani a nejbližším okolí. Takže, kdo zná nějakou další kapelu nebo kontakty (nebo aktuální info, třeba, že se někdo rozpadl), sem s nimi, ať jsem v příštím roce operativní v zařizování akcí. Tu první, kterou jsem některým už nabídl, je Kadaňský majáles. A uvidíme, třeba to nebude záležitost jednoho květnového pátku, ale hned pátků tří. Tedy zde je ten seznam:

1. Hi Jack
2. Hot Pants
3. Saint Age
4.
Tupý brusle
5. Trüpaslík
6. RaTTuZ
7. Nucený výsek
8. Selection
9. Spath
10. Plastici
11.
It´s Time
12. Nakafe band
13. Úlet
14. Ivory Gate
15. Poisoned Against
16. San Diego
17. Shutter 20
18. Sever project
19.
Gympl

A co třeba takový Klášterec?
1. Bahrainn
2. Houbiczky
3. Trepifajxl

4. Lomo Future
5. New fresh pleš
6. Karpatia
7. Amorfium

Stan the Man

V pátek jsem Věrušku vytáhl na kapelu, která si nechá říkat, Stan the Man podle band mastera, jenž se jmenuje Stanislaw Wolarz a narodil se v Edinburgu, kde jinde, když má polský předky a česko-slovensko-karibskou kapelu. Věrušce připomínal šimpanze (proto, aby nedošlo k omylu, asi ten název). No a Stan to na Střelnici rozjel a kadaňský máničky (už dlouho jsem jich neviděl tolik pohromadě) měly zase jednou důvod se sejít. Protože se mi koncert moc líbil, udělám všechno proto, aby se příští rok scházely ještě mnohem častěji.


Stan the Man
Uploaded by Lojza2

Další klipy jsou pak na YouTube (1,2,3)

6. prosince 2007

Cimrman, Ingriš, Ossendowski

Dnes jsem si u své milé sousedky, takové stařenky, u jejíž dveří mám vždycky čas prolistovat všechny letáky vyzvednuté ve schránce, abych si z nich pak mohl doma tvořit jednorázové ubrousky pod snídani, vyzvedl tři knížečky, z nichž jsem si hned s jednou zalezl k odpolední siestě.
Napsal ji Antoni Ferdynand Ossendowski a jmenuje se Lidé, zvířata, bohové. Ossendowski je takový polsko-ruský Cimrman nebo Ingriš, vystudoval chemii v Petrohradě, psal lodní deník na trase Oděsa – Vladivostok, při jejímž zdolávání navštívil a popsal většinu asijských zemí. Pak studoval na Sorbonně pod Marií Cimrman-Sklodowskou, stal se profesorem chemie a fyziky na univerzitě v Tomsku a publikoval knihy s všemožnou tematikou. Po rusko-japonské válce odjel do Mandžuska založit technologický institut na výzkum rudných ložisek v této oblasti. Byl hlavou Ruské zeměpisné společnosti ve Vladivostoku a navštěvoval četné vzdálené kraje. Začal se věnovat i beletrii a jako správný rozený Polák psal polsky. Za účast v revoluci 1905 byl odsouzen k smrti, ale trest byl později zmírněn na několik let tvrdé práce. Po propuštění v roce 1907 napsal román V lidském prachu, jehož si cenil i stařičký Lev Nikolajevič Tolstoj. Psal pak i do různých deníků, rusky i polsky, dále se věnoval beletrii, napsal i sci-fi román. Za bolševické revoluce se postavil na stranu bělogvardějců, bojoval v Kolčakově armádě a stal se špionem Američanů, jimž dopravil z Ruska cenné dokumenty, které mimo jiné dokazují německou podporu Leninovi. Po porážce ruských antibolševiků se pokusil se skupinou vojáků o úprk přes Mongolsko a Tibet do Indie. Dobrodružství, která zažil, popisuje právě v knize, kterou tu mám položenou vedle klávesnice. Stal se totiž jedním ze zvědů a poradců barona Romana Ungerna von Sternberg, který věřil v převtělování a cítil se být vtělením Čingischána. No, nakonec se dostal přes Japonsko do New Yorku a tam tyhle svoje vzpomínky vydal anglicky s velikým úspěchem, jenž z něj udělal druhého nejznámějšího a nejvydávanějšího polského autora po Henryku Sienkiewiczovi. Vrátil se pak do Polska, konvertoval ke katolicismu a na konci druhé světové války zemřel. Sověti jeho tělo vykopali, aby se přesvědčili, že je mrtev, protože za jeho otevřenou kritiku Lenina a komunismu byl označen za nepřítele lidu.

Pro novopečeného tatínka a maminku z Plzně, vybírám tenhle úryvek z Mongolska, který mi připomněl román Paměť mojí babičce od Petry Hůlové:

Dítě hned po narození umyto bylo po prvé a naposledy v životě kyselým mlékem jaka, po čemž dali je matce, která držíc děcko u prsu, vynesla je ze stanu úplně nahé na step, přes to, že dul dosti silný a mrazivý vítr.
Teprve po hodině se vrátila se do jurty, na jejímž prahu věnovaly jí ženy kolébku, malé to korýtko modřínové, do poloviny naplněné ovčím hnojem.
Matka, pokryvši hnůj tenkou koží kozlí, položila na ni nemluvně, ovinula je i s kolébkou dvěma beraními kožemi a ovázala silnými řemeny. Otec pak upevnil kolébku u stropu jurty na dlouhém provaze z koňských žíní a silně ji rozhoupal.
Kroužíc po jurtě, houpalo se děcko ve vzduchu, plném dýmu, odsouzeno jsouc k tomuto způsobu života po dva roky. Matky Mongolky obyčejně při kojení nevyjímají děcka z kolébky, nýbrž spolu s kolébkou přivinou je k prsu a jen jednou za čtrnáct dní změní mu ovčí hnůj, jenž dobře vpíjí do sebe všecky výkaly a částečně desinfikuje. Matka kojí dítě do pěti let vlastním mlékem, nebo je krmí mlékem jaka, po čemž otec učí je již jezditi na koni. Brzy potom stává se dítě oprávněným členem rodiny, což značí, že jí s chutí skopové maso, pije slaný čaj, pase ovce, hlídá tabuny koní a kouří z dýmky, ať je to chlapec nebo děvče. Takový občan do pěti let nemá jediné výsady, totiž nošení oděvu a obuvi, proto kolem mongolských táborů vždy viděti kupy dětí, dovádějících v létě, v zimě v adamském úboru.

Inu, jiný kraj, jiný mrav.

100 let Karla Havlíčka


Dnes proběhl slavnostní večer ke 100. výročí narození Karla Havlíčka, rodáka z Berlína, jenž od roku 1946 žil a tvořil v Kadani. A že do své smrti vytvořil monumentální dílo, vyplývá i ze skutečnosti, že v našem městě každý den po několik desetiletí, v nichž dost tvrdě manuálně pracoval v různých továrnách, vytvořil denně nějakou kresbu. Kadaň si svého velkého umělce váží a tento večer toho byl svědectvím. Přijela spousta lidí spojená s jeho životem (o některých jsem dokonce onehdy psal na wikipedii) a hostem nejvzácnějším byla mistrova žena, která z rukou pana starosty převzala pamětní minci. O Havlíčkově životě promluvil zde nedávno přetřásaný dr. Hlaváček, který pro Kadaň mistra Havlíčka objevil a mimo jiné i vyprovokoval přejmenování Kazačokovy ulice na ulici Havlíčkovu (můj smolný případ s dalším velkým kadaňským výtvarníkem a přejmenováním jedné ulice bych tu asi nepřípomínal, kdybych ho nechtěl tak trochu ze žalu po dnešním příjemném vzpomínkovém večeru přece jen připomenout).

5. prosince 2007

Prokůpek

Inkoust v mém křestním listě
už několik hodin zasychá,
píše se tam v jednom místě,
že prý jsem Prokop Melichar.

Jsem tu, a že venku sněží,
do bavlnky mě zavinuli.
Jsem to maličké, co leží
tátovi na klíně a bulí.

Už nesněží, už slunce svítí,
maminko, dej mi tu věc blíž…
jé, to mi chutná, tohle pití,
teď se mě asi nezbavíš.

Jsem tedy malý Prokůpek,
popil jsem a teď se položím
tátovi pěkně na pupek
a budu spát… ne, vždyť už spím.

4. prosince 2007

Dítětem na jednom místě

… mé pohlaví není obráceno jen k potomkům, je to tajemství mého vlastního života…

Jak asi víte, jsem holanovský bibliofil, a protože teď blbnu s těmi korespondencemi a deníky, abych mohl napsat další kapitolu svého eseje o románu, tak jsem si včera vytáhl Holanovy překlady Rilkových dopisů. Přečetl jsem si ty, které psal mladému začínajícímu autorovi, kterého neznal (Franz Xaver Kappus, 1903 – 1908), a pak ty, které Holan zařadil do kapitoly O Bohu (1915). Obojí jsou velice zajímavé a z té druhé vybírám pro mě velmi inspirující pasáž, která nám řekne mnohé nejen o Rilkovi:

Hrozivá nepravda a nejistota naší doby má svůj základ v nepřiznaném štěstí pohlaví, v tomto zvláštním pokřiveném provinění, které stále vzrůstá a dělí nás od celé ostatní přírody, ba dokonce od dítěte, ač, jak jsem zvěděl v oné nezapomenutelné noci, nevinnost dítěte docela nezáleží v tom, že by neznalo, tak říkajíc, žádného pohlaví, - nýbrž, jak řekl Petr skoro bez přízvuku, ono nepochopitelné štěstí, které se nám probudí na jednom místě uprostřed v dužině plodu uzavřeného objetí, je ještě v jeho celém těle všude bezejmenně rozděleno.
Abychom mohli označit zvláštní polohu své smyslnosti, muselo by se nám tedy dovolit říci: Kdysi jsme byli dítětem všude, nyní jsme jím jen ještě na jednom místě.

Fanfán Tulipán

Našel jsem pěkné stránky o mém oblíbeném Gérardu Philipovi a hned jsem si musel připomenout Fanfána Tulipána, můj nejoblíbenější francouzský film z dětství. Takovéhle černobílé sny o šermovačkách kolem komínů jsem tenkrát snil.

Eduard Goll a další

Byla doba, kdy jsem byl posedlý vyhledáváním starých kadaňských rodáků, kteří to někam dotáhli. Souviselo to s mou wikipedickou vášní a s tvorbou článku o Kadani, který je, troufám si říct, v anglické verzi srovnatelný pouze s Prahou a některými českými velkoměsty. Většinou jsem ale, co se týče našich rodáků, objevil už objevené, protože podobnou posedlostí, ovšem s vědeckou precizností a hlavně skvělou znalostí němčiny, trpěl a trpí i významný kadaňský historik dr. Petr Hlaváček. Některými svými objevy mě přivádí v úžas a zároveň je krásně vidět, jaké je to naše město pro historiky pole zdaleka nezorané. Dnes jsem náhodou narazil na osobnost Eduarda Golla, pianisty a učitele hudby, jenž se sám učil u Otakara Ševčíka, Antonína Dvořáka a Emila Sauera, žáka Ference Liszta. Skončil v Austrálii. Hned jsem ho přidal na wikipedii, aby se to naše město zase o něco víc zaskvělo, ale samozřejmě, že jsem zjistil, že Petr Hlaváček o Gollovi a jeho muzikální rodině ví, a že jsem zase objevil Ameriku. Jsem zvědav, jestli někdy odvalím kámen z hrobky nějakého mého kadaňského Tutanchamona. Letos se mi málem na základě kontaktů s jedním americkým institutem podařilo do Kadaně dostat přímého potomka našeho prvního starosty Jakoba Marzela Sternbergera, který svůj úřad zastával v letech 1788 – 1822. Bohužel to nevyšlo a dodnes nevím proč.

3. prosince 2007

Rukopis nalezený v knize Josepha Conrada

Volný překlad raných veršů slavného argentinského spisovatele Jorge Luise Borgese, ze sbírky Odvrácená strana měsíce (1925), o níž v předmluvě z roku 1969 napsal: Ahora, ya no es mío!*, zde přináším k 150. výročí narození Josepha Conrada, a věnuji ho Věrušce, mé Evě.

originál zde

Země dýchá létem, vzduch tetelí se,
den je průsvitný a čirý. A ta záře celodenní
tvoří mříže, jednu vedle druhé, jako ve vězení,
tu oslnivé pobřeží, tam horečnatý písek.

Ale stará dobrá noc až ze dna moří
nabírá vodu do věder. Chladí s ní tuláka po noze,
jenž na líných člunech s tváří obrácenou k obloze
zabíjí čas tím, že z plných plic kouří.

V tom doutníkovém dýmu, do nějž padá
celé nebe, ztrácí se historie se všemi svými jmény.
Svět je jen slabý výkřik, potichý, bez ozvěny.
Ne řeka, ale pramen. Ne člověk, ale Adam.


___________________________
*Nyní už není moje!

2. prosince 2007

Muž v turbanu

Dnes jsem objevil jednu japonskou meditaci, kterou mi prozradil jeden muž v turbanu, a já se snažím s ní pracovat jako s alternativním doplňkem mé léčby nervů. Jde o to, jak dosáhnout stavu podobného nirváně, nikde jsem zatím lepší recept nenašel. Tak tady ho máte: „Má rada zní: udržovat svůj jazyk uprostřed ústní dutiny a dbát, aby se po dlouhou dobu nedotkl zubů ani dásní ani sám sebe, znehybnět ho a neslintat; čím déle to vydržíte, tím jste blíže nirváně.“
Vypadám při tom tak trochu jako zamyšlenej orangutan v kleci, ale celkem mě to uklidňuje…

Nos u Kafky a Dostojevského

Tanečnice Eduardová není venku tak hezká jako na jevišti. Ta bledost, ty lícní kosti, napínající kůži tak, že se v obličeji skoro nic prudčeji nepohne, ten velký nos – zvadající se z jakési prohloubeniny -, s nímž si nelze pohrávat, jako třeba zkoušet, jak tvrdou má špičku, nebo třeba ji vzít za hřbet nosu a zatahat ji za něj a říci přitom „Tak a teď půjdeš se mnou“
Franz Kafka, Deník 1909

Jeden z nejváženějších stařešinů našeho klubu, Pavel Pavlovič Gaganov, muž v letech a navíc zasloužilý, měl nevinný zvyk za každým slovem ohnivě ujišťovat: „Ba ne, mě nikdo za nos vodit nebude!“ Co konečně na tom. Ale když jednou v klubu, jak byl v ráži pronesl tuhle průpovídku k hloučku hostí shromážděných kolem něho (vesměs lidí nikoli nevýznamných), Nikolaj Vsevolodovič, stojící doposud v ústraní sám a nikým neoslovovaný, náhle k němu přistoupil, nečekaně, ale pevně ho uchopil dvěma prsty za nos a podařilo se mu ho odtáhnout za sebou sálem o dva tři kroky

Beowulf

Je spousta filmů, které nikdy neuvidím a rozhodně to nesvědčí o jejich špatné kvalitě. Vlastně až na výjimky moc na filmy už nechodím, televizi doma nemám, a tak jsem ten poslední, kdo by se k něčemu podobnému pohyblivým obrázkům měl vyjadřovat. Ale přesto to udělám. Rád se studenty totiž probírám v angličtině starý anglosaský epos o Beowulfovi, protože vím, že zaujme svou krvelačností a principem pomsty, který v něm je obsažen. Také rád dodávám, že originál přepisovali až písmaznalí křesťanští mniši, a tak do ní přidali i nějaké ty křesťanské ctnosti. Pak si třeba povídáme o pomstě a odpuštění, odvaze a oběti a tak. Studenti mě upozornili, že již existuje film a že podle traileru půjde o pěknou věc. Přečetl jsem si o filmu v jedné recenzi, že jej autoři (mimo jiné scénárista Pulp Fiction a režisér Forresta Gumpa) očesali o tu křesťanskou vlažnou hnědou omáčku a udělali z příběhu krvák, kde stříká krev a trhají se lidská těla, nejefektnější to prý bude v pražských 3D kinech, kde ta krev bude stříkat i na vás. Na mě rozhodně ne. Hezky to napsala recenzentka Darina Křivánková v Lidovkách: „Tenhle film je stavěn na tom, „jaký je“, jestli je také „o něčem“, stojí až druhé v řadě.“ Pulp Fiction a Forresta Gumpa si asi ještě v životě někdy pustím a rád, protože šlo hlavně o to, o čem jsou, třebaže nebo právě protože život a jeho průvodní jevy zlehčují. Na Beowulfa zveršovaného v stříkance krve a na Máchův Máj, které jen po svém zpracovávají látku, skrze níž chtěl někdo někdy dávno něco o tom životě říct také nám, jenže už nemá šanci, mě nikdo nedostane!

1. prosince 2007

Ingriš! Eduard Ingriš


Od dnešního rána do zítřejšího večera moderuji (jestli se ty moje vsuvky tak vůbec dají nazvat)
5. ročník mezinárodního festivalu outdoorových filmů.
Zezačátku mě udivilo, že bude v prosinci nějaký festival venku, ale to jsem se jen přehlédl, slovo outdoorový zde znaméná totéž co extrémní, adrenalinový, dobrodružně-cestopisný.



Když jsem se asi před třemi lety seznámil s Vancem Kabourkem, kterého všichni znají, jenom to asi nevědí, protože je nikdy nenapadlo si zjišťovat, kdo je ten pilot vrtulníku, který se na obrazovce objeví při každém díle seriálu M.A.S.H., a já s tím pánem několikrát seděl v hospodě a skrze něj si podával ruku třeba se Seanem Connerym, říkal jsem si, že už mě žádný český emigrant nepřekvapí. Ovšem hned první film výše zmíněného festivalu mě přesvědčil o omylu. Jelikož komentář četl kromě Alfréda Strejčka i Miloň Čepelka, říkal jsem si, jestli nejsem obětí nějakého cimrmanovského vtipu, ale ne, přátelé, Eduard Ingriš existoval (wikipedie, rozhlas). Byl to muzikant, co má na kontě přes tisíc písniček (mezi nimi Teskně hučí Niagára, odtud jeho jméno asi někteří budou znát; za muziku k jednomu z desítky filmů, které zvučil, byl nominován na Oskara), cestovatel, mořeplavec (který na voru Kantuta přeplul 10.000km v Pacifiku), fotograf, kameraman a spolupracovníkovi mnoha slavných lidí (např. Thor Heyerdahl, Zikmund a Hanzelka, Ernest Hemingway, vnuk prezidenta Tafta, spousta holywoodských hvězd ad.). Fotografie jsou pořízené z filmu...

Martin Kučera a Tereza Brejchová

Ukázky tanců včera na Věnečku zprostředkovala dvojice mého bývalého studenta Martina Kučery a jeho partnerky Terezy Brejchové. Protože jsem si předtím zatančil jen můj oblíbený jive a asi dvakrát poskočil na cha-cha-cha, nechal jsem se pak docela unést jejich výkonem.


Pasodoble

Zde najdete jejich sambu, rumbu, cha-chu, jive, valčík, quickstep, slowfox a tango.

Věneček

Posilněn antidepresivy vyrazil jsem včera po dlouhé době za večerním povyražením, protože části mé třídy a několika členům divadla Navenek končil taneční kurz. Věneček mě naplnil příjemnými pocity a troufám si doufat, že to nebylo těmi prášky...



V obětí...




...a v depu.







Strejda Honza

30. listopadu 2007

Strašidlo

Na schodech jsem potkal nájemníka z téhož poschodí.
„Zase už jdete pryč, vy lumpe?“ zeptal se odpočívaje, nohy rozkročené přes dva schody.
„Co mám dělat,“ řekl jsem, „teď jsem měl v pokoji strašidlo.“
„Říkáte to stejně mrzutě, jako kdybyste našel v polévce vlas.“
„Žertujete, ale pamatujte si, že strašidlo je strašidlo.“
„Velmi správně. Ale co když člověk na strašidla vůbec nevěří.“
„Copak si myslíte, že já na strašidla věřím?“
Franz Kafka, koncept prózy Trápení v Deníku

Wagner o Bakuninovi

Včera mi došel dárek k Vánocům pro dědu. Miluje Wagnera, tak když jsem na Vltavě zachytil, že Národní divadlo vydalo jeho autobiografii, neváhal jsem (mami, ne že to dědovi prozradíš;). V Projektu Gutenberg je celá anglicky online. Když jsem si v ní listoval, našel jsem velmi zajímavou pasáž věnovanou osobnosti Michaila Alexandroviče Bakunina, s nímž jsem se seznámil za svých mladých anarchistických let v časopise Autonomie, který tvořil na počátku 90. let takový intelektuálnější protějšek A-kontra. Zároveň jsem rozečetl Běsi a ten popis jako by do nich zapadal.
Wagner se s Bakuninem seznámil v roce 1849 a svého nového přítele zahrnoval na jedné straně obdivem a na straně druhé výsměchem, jako by se v osobnosti autora mísily jeho pocity z roku 1849 s těmi, které zažíval jako stařec diktující paměti své ženě. Úplně stejně jako vypravěč Běsů, když na začátku líčí Štěpána Trofimoviče Verchovenského.
Wagner se rozepisuje o pražském Slovanském sjezdu, kterého se Bakunin účastnil, a kde prý mimo jiné Čechy varoval před Ruskem a „nabádal je, aby se před ním bránili ohněm i mečem, jinak se stanou obětí ruského cara či jiného despotismu“ (což se ve 20. století naplnilo). Taky píše o tom, že hlavní Bakuninova touha byla bořit, stejně jako Štěpánův syn Petr v Běsech. „Ale dokázal hodně řečnit a vysvětlovat. Vůbec projevoval sokratovský způsob debaty a očividně mu dělalo dobře, když natažen na tvrdé pohovce našeho hostitele mohl před různými lidmi rozprávět o problémech revoluce.“ Bakunin prý chtěl svůj plán zboření evropské civilizace začít radikalizací Pražanů, kde prý měl hodně přátel (zřejmě znal i pražskou defenestrační tradici), oholil si kvůli tomu svůj dlouhý plnovous (tupou břitvou kapelníka Röckela) a s anglickým pasem vyrazil slavně do Prahy. Po osmi dnech se vrátil, protože jeho anarchističtí přátelé byla skupinka několika studentů, „skoro ještě dětí“. Z těch dvou až tří stránek věnovaných Bakuninovi se člověk dozví víc než z leckteré encyklopedie.

„Protože vedl smutný život věčného uprchlíka, pozval jsem jej jednoho večera k nám domů. Má žena mu nabídla k večeři jemně nakrájenou uzeninu a kousky masa, které si ale nedal, jak se to dělá v Sasku, na chléb, ale bral je plnými hrstmi a doslova hltal. Když jsem viděl Minnin úděs, udělal jsem tu hloupost, že jsem jej upozornil, jak se u nás takové jídlo jí, načež mi se smíchem opáčil, že když má možnost jíst, má se mu dopřát, aby to udělal, jak je zvyklý. Také mne udivilo, že odmítal víno v obvyklých malých sklenkách. Víno mu vůbec bylo odporné a potřebu alkoholu uspokojoval pálenkou v takových dávkách, že rychle dosáhl žádoucího cíle. Nejodpornější ze všeho mu byla střídmost a umírněnost v požitcích, vždyť člověk přece musí své potřeby uspokojovat a jediný skutečný požitek života, jehož je člověk hoden, je láska.“

28. listopadu 2007

Kadaň za rozbřesku



Deník

Dnes je to sto let, co se narodil Alberto Moravia, autor Horalky (ve filmu jsem se zamiloval do Sophie Loren). O tomhle citátu jsem dokonce přemýšlel, že by mohl tvořit úvod pro další z mých flaubertovských výlevů...

Existuje mnoho důvodů proč si psát deník: zachytit události, které považujeme za důležité; otevřít srdce, svěřit své niterné pocity, vyznat se; z ekonomického instinktu, který dává spisovateli odvahu, aby využil i ten nejmenší drobeček ze svého života, jenž se později může rozrůst v knihu; nebo, a to je stejné, z marnivosti a samolibosti.

Brzy mi přijdou Kafkovy deníky, tak se těším, až je budu moct rozebrat…

27. listopadu 2007

Metamorfózy

Čtu teď jednu hodně zvláštní knížku. Jsou tam dva momenty, které mi nějak připomněly Kafkovu Proměnu, posuďte sami:

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.
Franz Kafka, Proměna

Když viděl, že jest obklopen velkou sítí, dostal strach a chtěl promluvit. To mu však nebylo možné, ježto místo obvyklého hlasu z jeho hrdla vyšlo jen slabé krátké zapištění, pronikavé a slabé jako komáří. Chtěl vyndat ruce z postele, ale místo rukou spatřil malé pracky, tak tenké, že měl strach, že si je zláme, kdyby jimi pohnul. Posléze zpozoroval, že se stal ubohým malým komárem.
...
Když se poněkud vzpamatoval, pokoušel se na vše rozpomenout a tu viděl, že nemá lidské podoby: neměl obyčejné nohy a ruce, ale zelené lístky, celé promáčené; jeho tělo bylo dřevěné, mechem pokryté, jeho hlava byla velkým sladkým žaludem – alespoň se tak domníval, cítě sladkou chuť v ústech, jichž vůbec neměl.
George Sandová, Dobráček
(v originále L'histoire du véritable Gribouille)

Černej pasažér


Traband, 2004

26. listopadu 2007

Březina o homosexualitě

Stanoviska lidská se mění… 19. století za věc, která Řekům byla mravnou, odsoudila básníka Wilda do žaláře, zatím co skuteční a nebezpeční zločinci chodí světem svobodně.

U Platona Eros je idea, úplně mimo vztah k druhému pohlaví. Ženit se a mít děti, bylo Řekům věcí státní, naproti tomu láska k chlapcům byla věcí etiky. Také jižnímu Francouzi neb Italovi je docela jedno, má-li rád hocha nebo děvče. André Gide vydal knihy, kde líčí své setkání s Oscarem Wildem v Africe a zcela nenuceným a nezávadným způsobem vypravuje, kterak Wilde, když viděl jeho zálibu v jednom hochu arabském, vyjednal se šejkem, že mu hocha přivede na noc do pokoje, a Wilde sám s druhým hochem šel do pokoje vedlejšího. A Gide povídá, že byl potom tak šťasten, že nemohl své štěstí uzavřít mezi čtyři stěny a šel je dožívat pod hvězdnatou oblohu. Co je v tom nečistého? A když proti Gideovi bylo této zmínky využíváno, bránil se velice důkladnou obranou, odborně vyzbrojenou.

To řekl Březina v posledním roce života, ve dnech, kdy skládal svou závěť.
Emanuel Chalupný, Dopisy a výroky Otokara Březiny

Co jsou platné důkladné obrany, když v bráněné pevnosti je trójský kůň plný předsudků? Taky vám ten vir napadl spustitelný soubor vašeho názoru na homosexuály?

25. listopadu 2007

Flaubertova zácpa /4/

Kapitola první: Bordelář v archivu
Kapitola druhá: Velký idiot
Kapitola třetí: Jiná loterie

Kapitola čtvrtá: Remešské piškoty

Dovolil bych si začít úryvkem z jedné slavné knihy:

„To už je v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Jako ten pán, co našel v noci vzteklýho psa polozmrzlýho a vzal ho s sebou domů a strčil ženě do postele. Jakmile se pes vohřál a vokřál, pokousal celou rodinu a toho nejmladšího v kolíbce roztrhal a sežral.“

A jinde:
„ … má psa a ten dostává křeče, jakmile se mu ukáže tabatěrka. Často s ním dokonce dělá pokusy před svými přáteli ve svém pavilónu ve Vilémově lese. Věřil by člověk, že obyčejný kýchací prášek může řádit v organismu čtvernožce?“

Český čtenář jistě rozpoznal z prvního úryvku Osudy dobrého vojáka Švejka, u druhého možná znalci tohoto díla znejistěli. To jinde, jímž jsem další úryvek oddělil, znamená jinde než ve čtyřech dílech Haškova románu či v jeho volných pokračováních. Nejde o lesík pojmenovaný po císaři Vilémovi, ale o bois Guillaume. A nemluví český ouřední blb a znalec psího plemene, ale francouzský lékárník. Francouzský lékárník Homais, který po Bovaryho smrti vypudil ze svého rajónu tři lékaře a v poslední větě románu Paní Bovaryová získává záslužný kříž.

Osmnáctiletý Flaubert napsal jakousi parodii na středověké mystérium s názvem Smarh. Kromě hlavního hrdiny a Satana, kteří spolu vedou zásadní rozhovor, se zde vyskytuje jakýsi Yuk, jehož věčný smích zastíní všechny ostatní ideje, z nichž se mladý Flaubert potřeboval vypsat. Na začátku je představen jen jako nehodný sluha Satanův, který je dobrý leda k rozžíhání svíček a kydání hnoje, ovšem během děje se stává nejdůležitější postavou, která je nezničitelná a na konci poráží i svého pána. „Yuk se dal do smíchu a skočil na ni a sevřel ji objetím tak silným, tak strašným, že se zadusila v náručí velké obludy,“ zní poslední věta knihy. Lékárník Homais, jenž nevěří „v nějakého pámbíčka, který se prochází po svém záhoně s holí v ruce, ukládá své přátele do břicha velryby, s výkřikem umírá a za tři dny vstává z mrtvých“, je románovým protějškem mystického Yuka.

Stejně jako Švejk tak i Homais svými anekdotami vysvětluje své názory a různé situace, u kterých se vyskytl. Ovšem u Švejka jde většinou o situace samy o sobě anekdotické, třeba když na příkladech vysvětluje, proč kočka nadporučíka Lukáše sežrala jeho harckého kanára: „Voni prý kočky nejsou hudebně vzdělaný a nemohou vystát, když kanárek zpívá, poněvadž tomu ty bestie nerozumějí… V domě U Štupartů sežrala před léty kočka dokonce papouška, poněvadž se jí posmíval a mňoukal po ní.“ A o kapitolu dále anekdota dojde své katastrofy, když se nadporučík Lukáš rozhoduje, co Švejkovi udělá za krádež špicla pana plukovníka, zda mu dá přes hubu, zmrzačí ho či zabije, a v ústrety mu zní: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste přišel o kočku. Sežrala krém na boty a dovolila si chcípnout. Hodil jsem ji do sklepa, ale do vedlejšího. Takovou hodnou a hezkou angorskou kočku už nenajdete.“ Homaisova anekdota se psem alergickým na šňupací tabák se naproti tomu objevuje v situaci na první pohled vážnější (l´occasion sérieux de la vie), kdy paní Bovaryová omdlí po odjezdu svého milence, jenž ji svůj vzkaz na rozloučenou poslala na dně košíku s meruňkami. Bovary si její mdloby vysvětlí jako reakci na nějakou látku v meruňce, kterou jí vnutí. Nedoučený lékař a lékárník tak zůstanou skloněni nad zemdlelým ženským tělem, přičemž jeden žvaní a druhý neposlouchá.

Je popis oné situace opravdu u Haška komický a u Flauberta, dejme tomu, že věcně vážný? Onen košík plný meruněk, v němž je dopis na rozloučenou odeslán, jen plynule navazuje na okolnost, že si Rudolf uchovává své milostné dopisy a památky na své milenky (mezi nimi i podvazek a vlasy) v krabici od remešských piškotů. O tom se dozvídáme na začátku třinácté kapitoly druhého dílu Paní Bovaryové, abychom mohli sledovat zrod milostného dopisu, základní jednotky sentimentálních románů předchozích období. Kdyby z dopisu byla vyňata Rudolfova komentující slova, nemusela by se za něj stydět ani sestra Marianna Alcoforado, zakladatelka epistolárního románu, jenž vyvrcholil Wertherem. Ovšem právě ony komentáře dělají z Flaubertova díla román, jenž si ještě na začátku 21. století 125 světově proslulých autorů zvolilo s Annou Kareninou za román románů. Když na konci celé pasáže Rudolf namáčí prst do sklenice s vodou, aby kápl z výše jednu kapku na svůj dopis místo slzy, je to kapka z Rabelaise či Cervantese.

Émile Blémont před sto lety napsal ve své studii o Flaubertovi, že je to „Rabelais bez radosti, Pascal bez víry a Musset bez poetické inspirace“. Mám vtíravý dojem, že Flaubert měl snad až dětinskou radost z toho, jak o ni připravoval své svět. „Baví mě, když jsem konečně objevil hnilobu v něčem, co je považováno za čisté,“ píše Ernestu Chevalierovi v roce 1838. „Jest krásné být velikým spisovatelem, smažit lidi na pánvi fráze, až praskají jako kaštany,“ svěřuje se Louise Coletové o třináct let později. A jsme zpátky u Kundery. Kdybych měl parafrázovat jeho větu o Kafkovi z eseje o Kastrujícím stínu svatého Garty, vykřikl bych do světa: „Flaubert netrpěl. Flaubert se bavil.“ Ovšem trpící znuděnou melodramatickou duši z něj neudělal editor jeho díla jako v případě Kafkově, ale (chtěně či nechtěně?, o tom bude jedna z dalších kapitol) on sám ve své korespondenci, kterou zřejmě podvědomě (na rozdíl třeba od Kafkových deníků!) i proto Kundera odmítá zařadit do autorova díla.

Tisíc

Na mém vnitřním počítadle je tento článek označen pořadovou číslovkou 1000. To by mohl být důvod k oslavě, jenže léky, které požívám, mi zrovna nedovolují alkohol. Oslavím to tedy sklenicí mléka a kocourovi dopřeju tak tři kalíšky smetany do kávy, ovšem bez kávy.

Věrným čtenářům přeji příjemný vstup do druhého milénia.
A nevěrným šťastné návraty.

24. listopadu 2007

Giovanni Papini

Těch knih, co přečetl – v osmnácti! Nejen Homéra, Danta, Goetha, nejen Aristotela, Platona, Epikteta, nejen Rabelaise, Cervanetese, Swifta, nejen Walta Whitmana, Edgara Allana Poea, Baudelaira, Violina, Carducciho, Manzoniho, Lope de Vegu, nejen Nietzscheho, Schopenhauera, Kanta, Hegela, Darwina, Spencera, Huxleyho, nejen tyhle velikány, ale i veškerý bezvýznamný potěr mezi nimi. To se dozvídáme na stránce 18. Alors, na straně 232 se zhroutí a přizná barvu. Nic neznám, dozná se. Znám jen tituly, zkompiloval jsem bibliografie, napsal kritické eseje, pomlouval jsem a hanobil…

Henry Miller, Obratník Raka, str. 57

Domácí zátiší

...aneb Kajetán zívající...



22. listopadu 2007

Flaubertova zácpa /3/

Kapitola první: Bordelář v archivu
Kapitola druhá: Velký idiot

Kapitola třetí: Jiná loterie

„V mládí jsem se někdy pokoušel načrtnout si plán románu, ale tyto plány mi hned braly nadšení,“
svěřil se Stendhal v dopise Honoré de Balzacovi. Když jsem se po přečtení Kunderova eseje Kdo je to romanopisec pustil do vlastní práce na toto téma, nevěděl jsem, kam chci dojít, ani zda chci s Kunderou polemizovat či jej jen dále rozvíjet. Nevím to doposud. Samotný název vznikl ve vteřině a s myšlenkou, která se podobala ančovičce na chvíli uvízlé v síti na chiméry. Něco jsem si chtěl podsunout a zároveň jsem si něco nabídl. Nabídl jsem sám sobě zápletku, drama, vyzval jsem se na souboj. Nečetl jsem totiž dosud Flaubertovu žákovskou slohovou práci na téma potíží s vyprazdňováním střev, jednak proto, abych zbytečně hned na začátku nepřipravil o nutnou dávku nadšení, jednak proto, že neumím francouzsky a takové zaprášené archiválie se celkem logicky nepřekládají a nevydávají jen proto, že jejich autor se později proslavil. Ovšem zatímco přemýšlím, o čem bude další odstaveček, jedna začínající překladatelka dumá, jak nejlépe do češtiny převést trou merdarum.

„Kdyby Kartouza byla přeložena do francouzštiny podle módy paní Sandovou, pak by byl úspěch jistý; ovšem to, co se vyslovilo ve dvou dílech, by vydalo na tři nebo čtyři,“ píše Stendhal Balzacovi v roce 1940 z Civita-Vecchie. To je vzpoura proti slovnímu průjmu. Sám Balzac vyčítal svému mladšímu kolegovi, že málo popisuje detaily vzhledu svých postav, Zola ho měl za málo naturalistického, ostatní se ho moc nevšímali. Stendhal předběhl dobu, protože sázel do jiné loterie, „do té, v níž je hlavní výhrou stát se spisovatelem, který bude čten v roce 1935.

Flaubert je si vědom nástrah mnohomluvnosti, ačkoli jeho popisy jsou vždy bohaté a mnohdy zdánlivě zbytečné. Podezření ze zahledění na formu a z lartpourlartismu bylo již vyvráceno jinými, ovšem není od věci se zastavit nad jedním citátem z Paní Bovaryové o „nejjalovějších metaforách“, které by chtěly něco vystihnout: „… přece nikdo nemůže vyjádřit plně své tužby, ani své myšlenky, ani své bolesti, a lidské slovo je jako puklý kotel; při melodiích, které z něho vytloukáme, dávají se do tance medvědi; a člověk by chtěl obměkčit hvězdy! Ve dvanácté kapitole druhého dílu, z níž je tento citát, je hned několik autorských metafor a nasnadě je otázka, proč je nepovažujeme za jalové či proč jejich jalovost přijímáme za čtivou. Odpověď zní: protože jdou dále, za jazyk, obrazně řečeno Flaubert na puklý kotel nebubnuje, ale dál do něj přikládá.

Na začátku oné kapitoly si mladý sluha Justýnek dobírá Blaženu při žehlení. Ta ho odbude slovy „na to máš, spratku jeden, dost času, až ti narostou vousy“ a Justýnek se jako na omluvu vrhne na boty paní Bovaryové, že je očistí od bláta. Bylo to „bláto z dostaveníček“ s Rudolfem a „drolilo se pod jeho prsty na prach; díval se, jak prach pomalu stoupá v slunečním paprsku.“ Bláto z dostaveníček, la crotte des rendez-vous. Slovo crotte má ještě jiný význam než bláto, a to zvířecí exkrementy. Francouz si tedy jasně představí, co vše obětuje paní Bovaryová pro své schůzky s milencem. A zároveň jde o erotický motiv, protože mladík rozjařený z rozhovoru s Blaženou onu nevábnou zatvrdlou hmotu drolí v jakémsi romantickém opojení z ženské krásy. Zdánlivě nic neříkající akt dvou vedlejších nepodstatných postav tak získává důležitou roli pro celou kapitolu, v níž graduje vztah obou milenců. Stendhal by možná bláto z Eminých bot dále nerozmazával, ovšem v tom netkví podstata romanopisectví. V čem tedy tkví?

Erich Auerbach ve své Mimesis vyhraňuje Flauberta vůči ostatním autorům stylem, jenž nazývá „věcnou vážností“. F.X.Šalda, který u nás vyvracel staré mýty o Flauberovi, nakonec vytvořil vlastní o „přísnosti a monumentalitě“ jeho díla, jež je tragedií „o nic méně přísnou a zákonnou, než jest tragédie Racinova“. Oba dva mu upírají komičnost. Ovšem komičnost JE ve Flaubertově díle přítomna, a to v základě, stejně jako u Stendhala.

Honoré de Balzac ve svém chvalozpěvu na Kartouzu parmskou popisuje styl jedné skupiny autorů, do níž řadí i Stendhala, pro nějž razí termín literatura myšlenek takto: „Devízami této školy, jíž vděčíme za překrásná díla, je hojnost faktů, střídmost obrazů, hutnost, jasnost, úsečná voltairovská věta, způsob vyprávění navazující na autory 18. století, a především smysl pro komično. Ačkoliv jsou p. Beyle a p. Mérimée hluboce vážní, fakty předkládají způsobem, z něhož vyzařuje cosi ironického a jízlivého. Vlastní jim je jakási zadržovaná komičnost. Je to oheň ukrytý v oblázku.“

Ne tedy humor komediální, chrstaný na čtenáře jako břečka, pro nějž máme krásný český termín sranda, ale zácpa komična, od níž sice bolí břicho, ale vytváří pevnou hodnotu.