16. prosince 2006

Osud

Dnes jsem na Cestě k mrazu potkal Ohnici,
ten výbor z Ortena mi dala moje milá.
Básně v něm jsou jako horečka v zimnici,
a jednu, tak krásnou, mi lístkem založila:


Končiny štěstí

Končiny štěstí, končiny ticha,
kde končíte, kde končí konec váš?
Jako se žije, jako se dýchá,
milenku čekáváš.

A ona přichází a chce ti něco říci
o tajemství, jehož má plnou hlavu
a které, jako všichni kouzelníci,
schovala do rukávů.

Neumíš uhodnout, až potom, když ti mizí
pomalu pochopíš,
že moudrá dívenka zhola nic nenabízí,
neboť vše dala již.


Nenapsaná
(hlasem Jana Hartla)


Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla –
v takovém nečase, takovou cestou jdu.

Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu.

A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jež věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem stená.

Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.
mljt

15. prosince 2006

Oscar Niemeyer

Muzeum Oscara Niemeyera v brazilské Curitibě

Mně sice ode dneška táhne na Kristova léta, ale architekt Oscar Niemeyer, který projektoval stavby jako třeba sídlo OSN v New Yorku nebo většinu budov v Brasílii, ode dneška má před sebou metu jednoho století a za sebou víc než třikrát co já. Když s ním letos Eduardo Graça dělal rozhovor, otázal se ho, jestli je v kontaktu s mladými architekty (z dalších odpovědí s trochou překladatelské nadsázky jsem poskládal takovou malou mozaiku).

„To je příhodná otázka, neboť právě vedu kampaň proti takovým těm specialistům. Věděl jste to? Nevěřím chlapíkům, jejichž jediným talentem je mluvit o své profesi… Dávejte pozor, děcka, nemyslete si, že prostě odpromujete a pak začnete kariéru dobrých architektů. To je hovadina. Musíte si najít cestu, jak o věcech přemýšlet originálním způsobem a jak být informováni o všem každý den. Čtěte, čtěte, čtěte a čtěte… Ne knihy o architektuře, ale o filosofii a historii. Každý, kdo chce být dobrým architektem, měl by investovat čas do studia humanity… Život je mnohem důležitější než architektura… včetně té mojí. Moje architektura jako jakákoli jiná je jen pro bohaté lidi, ale je důležitější pomáhat chudým než projektovat pro boháče… Ano, postavil jsem dům pro mého řidiče, který se jako chudák narodil a jako chudák umře, a dům mu jistě zkvalitnil život. Jenže to je výjimka. Každý člověk potřebuje důstojné místo k bydlení, ale všem ho nezajistí architektura, to může jedině revoluce… Věc zvaná inspirace je mi cizí… Myslím, že architektura je objevování, ale ne inspirace… A abych byl upřímný, mám mnohem radši Rio de Janeiro se vším tím bordelem a násilím než Brasílii…“

Všechno nejlepší k 99. narozeninám a taky k nedávnému sňatku…
<3

14. prosince 2006

AD XIIII DIVOS TITULARES

…neboli ´ke čtrnácti svatým pomocníkům´ se obracel Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v jedné ze svých básní, které teď načítám, abych v nich našel motto pro ústav, v němž učím, ve městě, kde zřejmě Bohuslav získal své vzdělání, než odjel na univerzity do Bologni a Ferrary, aby se stal jedním z našich největších humanistů. V téhle básni Bohuslav vypisuje, kde všude byl a která místa – především v Itálii a Řecku, jak se na humanistu sluší – navštívil, ale že přece jen doma na Hasištejně je nejlíp.

Dosti jsem prožil již let a mnohé země spatřil,
na moři, plném bouří, viděl jsem více než dost.
A přece více než moře mnou zmítala vášnivost duše,
dvakrát tři pětiletí překročil nyní můj věk.
Vy mi darujte pevný dům, ach, darujte poklid,
darujte milé mi volno, k zálibám dopřejte čas.
Nehledám bohatství přec a netoužím po hřivnách zlata,
zelené drahokamy, topasy nechci přec mít.
Není přece mým přáním, bych ovládal Baktry či Gety,
krotil indický národ, ukrutné Etiopy.
Po tom nechť prahnou jiní, jež sužuje marnivá sláva,
nebo jimž po chvále touha nadouvá trvale hruď.
/přeložila Helena Busínská/

Dvakrát tři pětiletí a dva roky ještě k tomu
překročil nyní můj věk a není to nic k pýše.
Já nečekám v duši poklid a ani pevnost domu,
jen toho času by mohlo k zálibám snad být víc.
Tyhlety verše tu připsal a ještě stále píše
po pěti stoletích Johánek zvaný z Nemanic.
mljt

11. prosince 2006

Moderní variace...


Je láska jako z trávy dým;
když uzavřeš ji, omámí tě,
a když ne, zmizí okamžitě…
Chtěl bych být mladým konopím.

Je láska stín, co tetelí se v bocích,
přes den u nohou ti leží tiše
a v noci vládne její říše…
Chtěl bych v tom stínu být dnem i nocí.
mljt

Mazarinův Breviář

Slíbil jsem půjčit knížku, jejímž autorem by měl být sám kardinál Mazarin, velký pokračovatel svého předchůdce v kardinálském klobouce. Je to taková malá machiavelistická příručka, které si v předmluvě cení vysoko i autor Jména růže. Plně vysvětluje i dole naznačenou změnu ve vyjadřování a chování u politiků s každou další špršlí na kariérním žebříčku (jak o tom mluví i Jaroslav Dušek). Ale jsou v něm i věci moudré, jako např. tato pedagogická rada:

Mladí lidé legálně plnoletí mají sklony ke vzpourám a prostopášnostem. Když je káráš vážným a mravoučným tónem, nedokážeš nic jiného než povzbudit jejich sklony. Proto je nejčastěji lepší obrnit se trpělivostí a čekat, že se napraví sami od sebe nebo unaví svými výstřelky. Umíš-li ale využít své autority dost obratně, abys je dostal zpátky na správnou cestu, vyhýbej se rychlému střídání přísnosti a shovívavosti…
<3

Ubu podle Jaroslava Duška

V rámci výročí krále Ubu vydal časopis Reflex jeho divadelní zpracování z roku 1964 v režii Jana Grossmana na DVD a také na svých stránkách přinesl rozhovor s posledním režisérem této inscenace Jaroslavem Duškem. Ten rozhovor stojí celý za to, ale já z něj vytrhnu dvě odpovědi, s kterými se plně ztotožňuji; první proto, že jsem takové lidi poznal, a druhá proto, že vyjadřuje mé vnímání práce režiséra:

I.
Mě na téhle hře víc zajímá její tkáň než její takzvané téma, které u Krále Ubu můžeme pracovně označit: připosraná cesta k moci. Cesta podivného, drzého nablbla, nenasytná Matka Ubu, cesta, která varuje, že na ní ztratí rozum všichni. Když pozorujete politiky a díváte se, co s nimi dělá moc, jak zničehonic začnou mluvit podivnou hatmatilkou a nikdo z nich nechce říct nic jednoznačně a jasně, slyšíte Ubua. Fascinuje mě zvláštní technologie mluveného projevu, jakou si politici cestou na vrchol osvojí, i když předtím mluvili srozumitelně. To se mi zdá příznačné: Ubu jako pitomec, co má tah na branku. Dělat ho jako hlubší studii moci by bylo strašně smutné. To by byl Macbeth.

II.
Nejsem ani režisér, jsem spíš estetický dozor, přihlížející divák. Neumím si doma vymyslet scénu, pak do ní dosadit živé herce, nutit je to dělat a v duchu naříkat, že mi to kazí. Režisér vizionář musí strašně trpět: herci hrají vždycky hůř, než jakou on měl představu. Čímž nechci říct, že by mě režiséři typu Jana Grossmana nezajímali, naopak, viděl jsem od něj pár inscenací a třeba Maryša mě bavila hrozně. Ale mě v divadle zajímá proces, ne výsledek. A právě to se mi líbí. Zkoušky jsou lepší než hotové představení.
mljt

10. prosince 2006

Hovnajs

10. prosince 1896, přesně před 110 lety, zažilo drama a umění vůbec historický kotrmelec. V divadle L´Oeuvre měla premiéru hra Alfreda Jarryho Ubu králem (nedávno jsem tu citoval z jeho Nadsamce). Napsal ji v patnácti letech jako takovou rozvernou karikaturu učitele fyziky, nebral si servítky a hlavně nechal fantazii přetékat z ucpaných okapů pěkně kolem dokola svatostánku Uměn. Otec Ubu vstoupil do dějin svou první replikou „Merdre“, po které se v divadle strhl povyk, hádky, směsice pohrdání a nadšení, kterou museli herci vyplnit improvizovaným tancem, než se ti znechucení zvedli a odešli a zůstali jen spokojení a zvědaví. Přečetl jsem si všechny čtyři sekvence krále Ubu v autobusech a vlacích a přesto, že z nich čišela ta puberťácká vzdorovitost vůči všem pravidlům a já jsem pořád čekal někde nějaké to zauzlení a rozuzlení v aristotelské svěrací kazajce, nemohl jsem se zbavit neustálého nutkání začít každou svou druhou větu „při mém zeleném ptáku“ a zakončit ji „krucihinajs“.

Pravda, za kliku od dveří patafyziky mi pomohl zabrat Boris Vian a dokořán mi je otevřel Raymond Queneau, ale teď už vím, kdo byl klíčníkem.

A teď, protože jste hezky poslouchali a chovali se slušně, zazpíváme vám Písničku o kuchání mozků:

Závěrečná píseň v podání ansámblu divadla Na zábradlí, 1964

SBOR

Hurrá, zatrubte prdelí v tubu,
ať žije náš dobrý otec Ubu…
TVB

Felix culpa

Když se v Čechách řekne John Milton, studentům současným i věčným se vyjeví maturitní otázka „barokní literatura“ a za pomlčkou cosi jako protestantský proud, Ztracený ráj, Adam a Eva. Nevěděl jsem víc ani po té, co jsem si Ztracený ráj koupil za pět liber v jednom canterburském second-hand bookshopu a pak jsem si pořídil i třetí vydání Jungmannova překladu z roku 1864. Ovšem v jednom českém antikvariátě na mě čekalo jedno překvapení. Jmenovalo se Areopagetika aneb řeč o svobodě tisku. Tohle Miltonovo dílo bylo do češtiny přeloženo v roce 1946 a naše mateřština byla třetím jazykem, do kterého byl tento esej převeden. Šestatřicetiletý Milton v něm reaguje na zavedení cenzury, na začátku podává její dějiny (kolik jsem toho zase nevěděl!) a pak argumenty proti jejímu zavedení. A jsou to místy skvělé myšlenky, které platí i dnes a z nichž si několik dovolím k včerejším básníkovým narozeninám ocitovat (za dva roku bude 400. výročí, nejlepší čas vyrazit zase po nějaké době do Londýna).

Špatný pokrm, sebelépe uvařený, sotva poskytne dobrou výživu; ale v tom je rozdíl od špatných knih, které opatrnému a soudnému čtenáři v mnohých věcech pomohou objevit, vyvrátit, osvětlit zlo a varovat se před ním.

Cenzura zabrání čtení zakázaných knih asi jako ten chytrý muž, který se domníval, že chytí vrány, když zavře vrata své zahrady.

Vzdělaný muž lépe využije bezduché knížky nežli hlupák svatého Písma.

Ti, kdož se domnívají, že odstraní hřích tím, že odstraní předmět hříchu, neznají dobře lidskou povahu.

Kdybyste lakotnému člověku odňali všechny jeho poklady, přece mu zůstane jeden klenot: nemůžete mu odejmout jeho lakotnost.

Nesnesu rádce, který ke mně přichází pod dozorem hlídače.

Mnoho jiných věcí můžeme v míru strpět a ponechat je svědomí každého jedince, jen kdybychom měli lásku a kdybychom stále druh druha nesoudili, což je hlavním zdrojem našeho pokrytectví. Obávám se, že nám železné jho vnější konformity zanechalo na šíji znamení otroctví; straší nás ještě duch povrchní čistoty.
<3

Odvážný mladý muž

Tak jsem včera byl na koncertě. Horkýžeslíže jsem nějak odseděl na schodech, a tak mi v hlavě zní jen několik písniček od Vypsaný Fixy, který se mi opravdu líbily. Jedna, možná úplně první, kterou hráli, ve mně asi pár dní bude doznívat. Je to variace na první povídku Williama Saroyana z roku 1934 a na moje dnešní ranní pocity:



Odvážný mladý muž

Začalo to ráno
probudil jsem se
v tmavé králičí noře
byl jsem zapnutý a hladový
ale bylo mi docela dobře
koupelna byla špinavý přístav
na okraji Buenos Aires
vana byla hrob a voda hlína
už musím jít

Ref. Čekám až tě potkám

a ty děláš to samý
jsem nenápadný stopař
a dost dobře se bavím

Zkouším to různými cestami

hodně otevírám knihy
a lezu chodbami
někdy se nadechnu a řvu
a někdy jen tak ležím
mezi hvězdami
už musím jít

Ref. Ref. Ref.


Jsem odvážný mladý muž

na létající hrazdě

mljt