7. října 2006

Věda a Kolumbové

Ano, vědci jsou takoví Kolumbové. Vezmou si něco do hlavy a pak světe div se nebo nediv, jdou si za tím.

Nemám rád promoce, ti páni profesoři v talárech oslovující se vznešenými latinskými adjektivy mi přijdou tak trochu, jako by se před supermarket postavila švýcarská stráž. V dnešní době prostě šaškárna, ale dobře, je to jen můj názor, jiné rituály mi tolik nevadí. Na vlastní promoci jsem nebyl, zalhal jsem, že jsem v zahraniční, od té doby jsem byl na dvou a zažíval jsem pocity turisty v kraťasech, kterého nepustí do chrámu sv. Petra, kde visí Kristus téměř nahý. Svět chce být klamán, nechť je tedy klamán.

Při poslední promoci jsem si vyslechl plamennou řeč jistého docenta, jak zažíváme konec industriální revoluce a jak nastává období společenských věd, z nichž v tu chvíli promovali studenti oborů jako je politologie, teorie a filosofie komunikace apod. Jeden promovaný doktor získal svůj nový titul za disertační práci na téma Věda a zdravý rozum. Rád bych si ji někdy přečetl. Jsem absolventem humanitního oboru, ale neberu jej jako vědu. Historie je pro mě spíš múzické umění. Ano, je to i věda, neboť stále objevuje, ale nepotřebuje ke sdělení objeveného termíny. A přináší člověku něco praktického pro život, aspoň Cicero si to myslel. Já jsem nad věcí a nedělám z historie takovou vědu, jakou bych asi coby promovaný historik měl. Přírodní vědy a vědy technické objevují a studují něco fyzického nebo specificky využitelného v praktickém životě. A co vědy společenské? Tuším, že někdo řekl, že metafyzika spočívá v kladení otázek, na něž se nedá odpovědět. A tuším, že sám Wittgenstein napsal, že nejvíce řekl tím, že mlčel o věcech, o kterých ostatní jen blábolí. A právě některé společenské vědy si kladou za cíl na metafyzické otázky najít odpověď nad slunce jasnější a blábolí a blábolí třeba i o tom Witgensteinovi. Dříve byla takovou ublábolenou vědou teologie, ale ta je dnes na úbytě. Lidé se dnes už moc nezamýšlejí nad Boží trojjediností a dokonce ani nad jeho existencí jako nad tím, co, je-li, přináší světu a našemu osudu a co, není-li, nás tedy ještě může trápit. Teologii dnes nahrazují moderní obory, z nichž k těm svrchu jmenovaným bych přidal třeba lingvistiku, proti níž jsem nedávno vedl donquijotský boj, sociologii či akademickou filosofii. Mají celý promyšlený systém, vybavený potřebnými termíny, a dokonce jim vše zapadá pěkně do sebe, asi jako astronomům před Galileim přesně vycházelo, že Země je uprostřed vesmíru (oni nelhali, ono to opravdu tak vycházelo, jen neměli dalekohled). Dokonce i to, co tu teď tvrdím, dokáží ve svých systémech analyzovat a zařadit do systému. Jsem vlastně vděčný objekt jejich výzkumu. A tak, aby mě uplně nezatratili, ještě tu napíšu, že nejsem proti studiu objektů jejich studia, ale jsem proti jejich systematizování a předávání v zapečeťených škatulkách z generace na generaci.

A teď zpět ke Kolumbovi. Kolumbus objevil pro Evropany Ameriku, aniž věděl o tom, že to je Amerika. Ale Kolumbus také objevil způsob, jak postavit vejce na špičku. K prvnímu bylo potřeba nápadu, zarputilosti a píle. K druhému pouze nápadu. První objev přinesl kukuřici, krocana na paprice, tabák, kakao atd. Vejce se po Kolumbově důvtipném objevu stále dělalo na tvrdo, na měkko a na hniličku. Dva velké objevy, ale jen jeden něco přinesl. Nastává éra společenských a informačních věd. Už nebude důležité něco přinést, ale postavit na špičku teorii o čemkoli, ale hlavně ji postavit pevně a neotřesitelně jako to vejce. Vaše Magnificence, Spectabilis, Honorabiles, pochopil jsem to, ale účastnit se toho nebudu.
...

Divadelní moudro

Voskovec v knížce Klobouk ve křoví vypráví, jak po příjezdu do New Yorku hráli před vyprodanou sokolovnou pro místní krajany a jak si vydělali za jedno představení na nájem pro všechny tři s Werichem a Ježkem na půl roku. A s nadšením šli hned za pár dní zahrát pro slovenské diváky na předměstí Yonkers, kam se však dostavil jen jen divák.

Jak se říkávalo u české šmíry, v Yonkers té jarní neděle doslova "obecenstvo šel na pivo". A vzal nás s sebou. Aspoň hodinu, jak objednával další a další sklenicenás ujišťoval, že "tuná sú ľudia zvyknutý - you know - prichádzať neskór... have another beer... daj si pivko, bratko!" Dnes je mi líto, že jsme v tom pustém, včerejšími vyhaslými doutníky páchnoucím sále s řadami vyrovnaných prázdných židlí na tanečním parketu, jak syrové denní světlo dopadalo na smutné podium s pianem a na pulty bez not pro nepřítomný orkestr se zamčenou basou v dřevěném pouzdře černé jako rakev, že jsme mu tam - solo divákovi, obecenstvu, který přišel - nezahráli nejkrásnější představení své kariéry. Mělo nás to napadnout.
TACTIC

5. října 2006

Sázava

Nedaleko od Sázavského kláštera je Prokopova brázda. Někdy se jí také říká Čertova, protože Prokop nevěděl, co s čertem, který ho pořád otravoval, a tak ho zapřáhl do pluhu a vyoral s ním několikakilometrovou brázdu v kopcích. Těsně před brázdou je soukromá vilka, v níž se narodil Jiří Wachsmann. Měl jsem to štěstí, že jsem poprosil jednoho pána, jestli bych si nemohl na nároží jeho domu vyfotit sv. Prokopa s hlavou čerta, a on se rozvyprávěl, jak v tom domě bylo pekařství a on v něm obsluhoval již zmíněného Jiřího tehdy již Voskovce, Jana Wericha a dokonce i letošního oslavence Jaroslava Ježka. Prohlídku kláštera to víc než vynahradilo.













<3

Východ slunce

Jeden ze tří filmů, za něž získala Janet Gaynorová jako první herečka Cenu akademie. 6. října 2006 je tomu sto let od jejího narození. Manžel, zamilovaný do dívky z města, se rozhodne vzít manželku (tu hrála Janet) na jezero, aby se tam "nešťastně" utopila. A ona se opravdu nešťastně utopí. A to všechno v němém provedení.
TACTI<3

The Funniest Joke in the World

Dnes je tomu přesně 37 let, co skrze televizní stanici BBC spatřil světlo světa nejlepší vtip na světě. Taky jsem se málem uchechtal k smrti.

Wenn ist das Nunstück git und Slotermeyer? Ja! ... Beiherhund das Oder die Flipperwaldt gersput.
<3

Epipsychidion

Moc rád si čtu v Mauroisově životopise Percy Bysshe Shelleyho, ale teprve včera jsem si více přečetl o básníkově poslední vášni. V době, kdy žil se svou druhou manželkou Mary, autorkou Frankensteina, zamiloval se v Itálii do jisté mladé dívky Emilie, která byla na příkaz svého otce uvězněna v klášteře, a básní Epipsychidion jí vyznal nejen lásku, ale i svou životní filosofii. Nakonec knihu (poté co se Emilie vdala za jakéhosi šlechtice, aby se vysvobodila z klášterní samoty) vydal bez jména autora v roce 1821. O rok později se autor utopil v Tyrhénském moři (dodnes nese jeho ducha, vím to, letos jsem se tam jednoho rána koupal a měl jsem opravdu shelleyovskou náladu). Vyplavené tělo bylo později spáleno na hranici.


Překlad Epipsychidionu pořídil poprvé Antonín Klášterský a vydal jej v roce 1931. Není to lehké čtení, ale stojí za to.

...
Ach, žel mi, žel!
Co troufal jsem si? Kam jsem se to zved!
jak sestoupit a nezahynout hned?
Vím, Láska srovná vše. Ja slyšel jsem
tu plesnou pravdu vláti v srdci svém,
že i ten červ, jenž pod zemí živ, v svojí
se lásce vznáší k Bohu a s ním pojí.

Snoubenko! Sestro! Anděle! Ó, vůdce
mé sudby, která bez hvězd šla a v muce!
Ó! Milenko, jež pozdě jdeš v mé dráhy!
Ty zbožňovaná mnou, ó, příliš záhy!
Vždyť prvně, kde plá Nesmrtelnosti luh,
měl v místě božském vzývat tě můj duch,
nebeskou bytost, nebo jak stín s ní
už od jejího kráčet zrození,
leč ne tak jako teď. Já miluji tě,
jak srdce zdroj mi pečeť svírá, cítě,
by pro tebe byl čist a jeden jas,
když zálibu v těch slzách nalezlas.
My - nejsme-li dva tóny hudby luzné,
jež, pro sebe jen stvořeny, nechť různé,
bez nesouladu však, se nejkrásněji
v ty pojí zvuky, při nichž všecky chvějí
se duše jako listí, když van stálý.

Tvá moudrost ve mně mluví, zve mne, skály
bych osvětlil, kde ztroskotalo v tmavu
dost velkých srdcí. Nepatřím k těm, mravu
kdož učí, že je nutno vybrat z davu
si jednu družku nebo přítele
a ostatní, byť moudré, přeskvělé,
jen zůstaviti zapomnění chladu,
nechť předepsáno tak i nyní v řádu
je morálky a spousta bědných robů
jde touto cestou, vleče těžce k hrobu
po širé světa silnici svůj krok
se spjatým druhem, jenž je možná sok,
v pouť nejsmutnější mnohý dlouhý rok.

Nad prach i zlato pravé Lásky cena,
že rozdělit v ní odnít neznamená.
...
Duch nejvíc v tom se liší od hmoty,
zlo od dobra a štěstí od psoty,
vznešenost od nízkosti; křehkost, mrva
od toho, co je čisté a co trvá,
se různí, a kal rozděluj a strast,
je dělit lze, až zmizí každá část.
Leč dělí-li se myšlenka, ples, láska,
tu nad celek je větší každá částka,
a nevíš, když cos ještě k dělbě je tu,
co slastí získat lze, co minout hnětů.
A pravda ta je hluboký zdroj, zkad
čerpají moudří naděj; věčný řád,
dle něhož žijí ti, jimž žití svět
je zpustlý sad a hledí shladit změt
pro naděj nových zrodů, příští plémě,
s té divočiny Elysejské země.
...
Hle, zjev ženy tu, jež zdála
se podobna tak té, jež v snách mých plála.
...

Já plakal, a nechť sen to, pláči dál.
...
V dvou vůlích jedna naděj; jedno chtění
pod dvojí myslí; jedno žití, mření
i Peklo, Nebe; nesmrtelnost jedna
a jedno zničení. Oh písni bědná!
TACTIC

Dávno

Jan Skácel

Na břehu tiše splývajících ptáčků
ležela pravda
snadná jako smích.
Nebylo,
co by zasloužilo lež
na břehu pěnkav zvolna plynoucích.

(ze sbírky Smuténka)
<3

4. října 2006

Na českošternberském hřbitově

Šejk Músá ar-Rwejlí z Votryb


V Otrybech, malé vesničce s gotickým kostelíkem, zemřel v roce 1944 kouzelník, obchodník s velbloudy, šaman, člen Nejvyšší muslimské rady v Jeruzalémě, doktor teologie, osobní zpovědník rakouské císařovny Zity, botanik, generálmajor, šejk beduínského kmenového svazu Rwala, topograf, orientalista, arabista a hlavně veliký Čech a Moravan, Alois Musil.

Někde jsem se dočetl, že byl pohřben v nedalékém Českém Šternberku. Na hřbitově opravdu byl jeden hrob rodiny Musilovy, ale ta pocházela z Nového Dvora a s ním neměl Alois Musil nic společného. Teprve teď jsem se dověděl, že ostatky tohoto slavného muže byly v roce 1968 přeneseny do jeho rodného Rychtářova u Vyškova na Moravě. Tak tam zase někdy příště.
...

3. října 2006

Cézanne básník?

22. října to bude 100 let od narození tohoto velkého malíře postimpresionismu. A velkého hravého básníka! Tahle ukázka je i ukázkou překladatelského umění Petra Kopty. Psáno v dopise Émilu Zolovi v Aix, 9. dubna 1858:
...
Sbohem, můj Emile:
posmutním, jakmile
vzpomenu na chvíle,
kdy společně jsme kdysi
plavali bez cíle
po řece spanilé
a vodu zběsile
do tváří cákali si.
...
Buď sbohem, čase líný,
zpříjemňovaný víny,
kdy chytali jsme líny!
Míval jsem vždycky strach,
když splávek můj šel ke dnu,
že místo ryby zvednu
obludu; ani jednu
jsem ale nevytáh.
jt´<3

Z dopisů Flaubertových

Vrátil jsem se k nim, a vnímám je zase jinak, než když jsem je coby gymnazista objevil.

Říkáš, že jsi zakotvil v pevné víře v tvořivou sílu (v Boha, v osud atd.) a že Ti tato jistota připraví mnohé příjemné chvíle. Mám-li ti říci pravdu, nevidím v tom nic příjemného. Když někdo uvidí dýku, která mu má probodnout srdce, provaz, který ho má uškrtit, když je nemocen a doví se jméno své nemoci... ne, nevím, co by ho mohlo utěšit. Hleď dospět k víře v světový řád, v mravní hodnoty, v povinnosti člověka, k víře v budoucí život... Zkus uvěřit v poctivost ministrů, v nevinnost nevěstek, v lidskou dobrotu, ve štěstí v životě, v pravdivost všech možných lží - pak budeš šťasten a můžeš se prohlásit za člověka věřícího a ze tří čtvrtin za blbce. Ale než k tomu dospěješ, měj vtip, buď skeptický a nezdržuj se pití...
Arnoštu Chevalierovi, Rouen, 30. listopadu 1838

Od chvíle, kdy jsme si řekli, že se milujeme, chceš vědět, proč se zdráhám dodat "navždycky". Proč? Protože předvídám budoucnost; mám ustavičně před očima protiklad. Kdykoli pohlédnu na dítě, hned mě napadne, že z něj bude stařec, když vidím kolébku, myslím na hrob. Při pohledu na nahou ženu si představuju její kostru... Věříš, že mě budeš milovat vždycky, holčičko; vždycky - zní to tak domýšlivě z lidských úst.
Luise Coletové, 8. srpna 1846
mljt

Votryby


Vesnička Otryby (staročesky Votryby) skrývá krásný raně gotický kostelík sv. Havla. Zdálky připomíná želinského sv. Vavřince.













Čas, bratr mého srdce

Josef Hora (ze sbírky Struny ve větru)

...

Jiný vítr a jiný den,
mocnější slunce nad hlavami.
A k jiným hvězdám, v jiný sen
nebesa otočí se s námi.

Čas, bratr mého srdce, jež jde
a odměřuje mi hodiny bytí,
zaváhá, zhroutí se do tváře mé,
usne a zavoní jak kvítí.
mljt

2. října 2006

Malešov

Malešovský kostel (detail průčelí)

Během výletu do středního Posázaví a Polabí jsem navštívil některá zajímavá místa, z nichž zde přibude pár fotografií někdy i s komentářem. Jedním z těchto míst byl i Malešov, místo památné husistské bitvy. Jan Žižka tam v červnu 1424 porazil dosavadní spojence pražany, kteří už byli válkou přesyceni, a tak uzavřeli mír s katolickou stranou. Říkalo se, že na nepřátele pustil z kopce vozy, ale kdo místo bitvy navštívil, ví, že místní kopce by na takovou strategickou parádičku asi musely být strmější než jaké Polabí nabízí. Ještě v říjnu téhož roku zemřel.













Malešovská tvrz

Zřejmě hlavní Žižkův stan (foceno od památné desky)
...

Není UHO jak UHO

Dnes jsem byl svědkem úsměvného rozhovoru u okýnka ve školní jídelně. Na otázku "Tak copak máme dnes dobrého?" paní kuchařka vyvalila oči se slovy "Teď jste mě překvapil." A pěknou chvíli si nemohla nad hrnci s obědem vzpomenout. Není se čemu divit, dnes totiž byla klasická Univerzální Hnědá Omáčka, která se dá připravit na sto způsobů podle toho, co se k ní přidá. Tentokrát v ní plaval hrášek, a tak se paní kuchařka nezmýlila, když nakonec odpověděla: "Výborná znojemská." Vypadá to jako štiplavá ironie, ale není, v naší jídelně mi UHO vždycky chutná. Takže obě adjektiva byla na místě.
...

Není J.A.R. jako Y.A.R.

I v oblasti historie a geografie se vyskytuje dost jazykolamů. Zkuste například párkrát zopakovat oficiální název Jemenské arabské republiky mezi lety 1918 a 1962:
...

Perský motiv

Nejdříve jsem chtěl přepsat jen část básně od Sergeje Jesenina z jeho Perských motivů, ale nakonec volím tuhle cestu za svou Isadorou. V originále zde. Překlad Václava Daňka:

Básník - to je vlastně totéž asi
jako hájit pravdu, ať je příkrá,
jemnou kůži do ran rozdírat si,
krví citů laskat cizí nitra.

Básník - to je zpívat o volnosti,
připomínat ti ji v nedohlednu.
Jenom slavík pěje s horoucností
o štěstí. A píseň má jen jednu.

Ale kanár, šlágr z cizích hlasů,
ubohý a směšný je až hanba.
Každé slovo do světa a času
zpívej po svém, třeba jako žába!

Mohamed to přehnal do koránu
v nelítostném boji s alkoholem.
Jsem-li básník, přece nepřestanu
víno pít, ať lámán budu kolem!

Co udělá básník, když svou milou
najde s jiným mužem v hříšném loži?
Pokřtěn živou vodou dobromilnou
do srdce svůj nůž jí nepohrouží.

Zahoří však vzdornou žárlivostí,
vyzpívá ji cestou do mlhava:
"Jako tulák složím svoje kosti,
na zemi i tohle se nám stává."
mljt

100.000.000.000.000 sonetů

Překládám teď něco jiného (a z autorských důvodů si to nechám pro sebe), ale dnes při hodině dějezpytu jsem si připomněl mou překladatelskou metu a sen, který mi myslím nikdo jiný neodezdá. Komu by se totiž chtělo překládat Sto tisíc miliard básniček (Patrika Ouředníka radši nepočítám)? Mně taky ne, a tak můj překlad bude pravděpodobně jen čistá nápodoba techniky, ale verše budou autorské. A vězte, že na jejich přečtení budete potřebovat cca 200 milionů let, ovšem v případě, že budete číst čtyřiadvacet hodin denně. Kdo nevěří a umí francouzsky či anglicky, ať tam běží.
jt´m

Žena a hnát

Četl jsem teď pár krátkých próz z oblasti odkrývání lidského nitra a hodlám v tom pokračovat. Poslední věc je také poslední věc, na které pracoval William Golding, autor Pána much, než umřel. Je to vhled do ženské duše, ač z 1. století př.Kr. Hned na třetí stránce je toto zhodnocení: "Chtěla jsem říct, že narodit se jako otrok je skoro totéž jako narodit se jako žena, ale napadá mě, že to srovnání trochu pokulhává. Ženy jsou totiž obvykle aspoň v dětství šťastné, protože si ještě neuvědomují, co vlastně jsou, jestli chápete co tím myslím. Jakmile pak ale zjistí, co je čeká, přinejmenším některé se zděsí úplně stejně jako ryba, když se octne na pánvi." Jestli chápete, co tím myslím, jak hezká věta v ústech ženy stvořené v hlavě muže. Je to takové malé potvrzení teorie kolegy Melichara, že žena je jen mužský přechodník od slovesa hnát.
...