Madrigal

Když v Kralupech měla jakási Jana v roce 1964 věneček, věnovala svému tanečníkovi sbírku básní Francisco de Queveda. Bůh ví, jestli tím tehdy něco myslela (můj dárek k ukončení tanečních za mě kupovala babička a mělo to nedozírné následky), bůh ví, které ruce za tu dlouhou dobu v tom útlém svazečku listovaly, ale já ho v těch svých třímám skoro jako kancionál v kostelní lavici a myslím při tom na dnešní věnečky a jejich tanečníky a tanečnice. Na jeden z nich se jde podívat i dívka, které chci zazpívat tenhle Quevedův madrigal:

Salamandr má oheň, pták má vzduch,
ryba si pluje vodou nazdařbůh,
jen člověk, třeba všechno končí v něm,
má jenom zem.
Jen mne, narozeného pro žaly,
jako by všechny živly slátaly:
vzduch z povětří má ústa vdechují,
po zemi v tomto těle putuji,
vláhu mé oči nikdy neosuší,
oheň mám v srdci, Elišku mám v duši!

mljt