Tkadlec osudu

Načítám teď divadelní hry, mimo jiné i proto, aby divadlo Navenek mělo v příští sezóně co dělat. Možná, že nakonec po nutných (a asi i zásadních) úpravách uvede zrovna tu, kterou jsem dnes dočetl. Nebudu ji prozrazovat, ale chtěl bych v ní roli. Jenže na tu svou vybranou budu muset počkat, až zestárnu (to už je s Pirandellovým Jindřichem IV. druhá taková). Třeba se do té doby ve mně projeví herecký talent. Ale jestli to napřesrok dotáhneme až do konce, bude to v Čechách poprvé a přesně sto let od napsání toho kusu. Zde je malá upoutávka, která mi připomíná slova někoho úplně jiného z mé vlastní zkušenosti:

„Přesně tak, všude je to stejné… Když je člověk mladý, vidí, jak se osnova zakládá do stavu, rodiče, přízeň, přátelé, kamarádi, služebnictvo, to je osnova. Později v životě pozoruješ útky, a to už člunek osudu kmitá s vláknem tam a nazpátek. Občas se nit přetrhne a znovu naváže, a tak to pokračuje, bidlen přiráží, vlákno se tlačí do všemožných klikyháků a najednou je tu tkanina. A ve stáří, až oko prohlédne, člověk zjistí, že všechny ty klikyháky tvoří vzor, monogram, ornament, hieroglyf, a teprve teď je schopen ho rozluštit. To je život!“

MLJT